Bratři Kiliánovi
• Plzeňští rodáci René (* 1973) a David (* 1975) Kiliánovi se závodům rallye věnují dvacet let.
• René po celou dobu jako navigátor, mladší David zpočátku terénní auto řídil, po úrazu oka se závodu účastní jako mechanik.
• Na Dakaru byli oba pošesté.
• V roce 2010 seděl v závodní
kabině René, o rok později David.
• V roce 2012 se v kamionu poprvé sešli oba s řidičem Martinem Kolomým (* 1973) z Bruntálu. Jejich tatra tehdy dokázala nejdelší vytrvalostní závod dojet na sedmém místě, o rok později skončili pátí – vždy jako nejlepší česká posádka na Dakaru. V loňském ročníku museli z technických důvodů odstoupit, letos dojeli znovu sedmí.

Pilot Martin Kolomý z Bruntálu závodní tatru řídí, David Kilián má na starosti spoustu ´budíků´ na palubní desce a hlídá technické údaje o autě. Jeho starší bratr René Kilián má přesný itinerář cesty, hlásí tedy, kdy zahnout a v jakém úhlu, kde hrozí nebezpečí nebo kdy posádku čeká brod. A všichni tři jsou schopni si na autě téměř cokoli opravit, nemají za zády další týmový vůz.

Tatra Buggyra Racing tým s bruntálsko-plzeňskou posádkou dojel letošní Dakar na sedmém místě. Pomýšleli výš, technické problémy v první polovině závodu je ale do vytoužené první pětky nepustily.

Dojeli jste Dakar sedmí, což je lepší výsledek než loni, kdy se vám nepodařilo závod dokončit. Na druhou stranu je to horší umístění než v roce 2013, kdy jste byli pátí. Jak jste s výsledkem spokojení?
David: Jednou už jsme byli pátí, takže jsme to chtěli minimálně zopakovat, nebo být i lepší. Na jednu stranu jsme tedy trochu zklamaní, na druhou stranu jsme ale rádi, že jsme to dojeli a jsme v první desítce. Konkurence v dnešní době je širší a ta špička se ještě rozšíří. Takže i sedmé místo je kvalitní, byť ztráta čtyři hodiny na prvního je velká.
René: A je nutné říct, že ti, co skončili před námi, letos poruchy neměli.

Z první desítky jste byli jediný tým, který měl v závodě jen jedno auto. Je to velký rozdíl, když víte, že jste v tom sami?
David: My říkáme, že nepotřebujeme druhé auto v případě, že se stane nějaká závada, je třeba vyměnit kolo a podobně. Opravy si uděláme sami.
René: Ale je pravda, že když během etapy ´spotřebujeme´ obě náhradní gumy, které vezeme, tak už nemáme rezervu a musíme razantně změnit styl jízdy. V případě, že je tam nějaký týmový kolega, který má rezervy v pořádku, tak i když to není jeho povinnost, gumu vám dá. To soupeř samozřejmě neudělá.
David: Kolegu potřebujete spíš pro ten pocit, že víte, že za vámi jede. Když máte obě svoje rezervy použité a do cíle zbývá ještě třeba dvě stě kilometrů, nemůžete tolik riskovat a jet tak dravě. A pak je to hodně poznat v dunách, kde když zapadnete, nemůžete si pomoct sami.
René: Tam prostě čekáme na toho, kdo se smiluje. A to je zpravidla kamion, který jede až třeba ve třetí desítce a nevadí mu, že s námi ztratí třeba patnáct minut.

To se vám stalo i teď, že jste uvízli v dunách…
René: To byla velmi nečekaná věc. Dunové pole je většinou písek, ale tady byl ten úsek tak vyfoukaný, že se tam objevilo podloží. Při přejezdu hrany duny jsme nedopadli do měkkého písku, ale na tvrdou podložku. Dokonce prasklo i čelní sklo a my jsme uvízli. Z toho jsme si pomohli sami, ale kdyby u nás byl do pěti minut týmový kolega, nestálo nás to tolik času a fyzické námahy, protože by nás stáhl.

Tatra Buggyra Racing na Rallye DakarUž v průběhu závodu Martin Kolomý říkal, že to, v čem se musíte zlepšit, jsou právě duny. Jak se to dá natrénovat?
David: I když jezdíme v Milovicích a v Senici po pískovém polygonu, do duny to má hodně daleko. Řidič jízdou v dunách získává větší zkušenosti – ví, jak rychle musí co projet, co si může dovolit a podobně. U nás nejsou podmínky na to to natrénovat – nejblíž je Maroko a Tunis, ale všechno je to o penězích.
René: Je to podobné, jako v zimě. Když napadne první sníh, lidi si nejsou tak jistí, jako když zima končí. Pro nás jako zemi bez pouště, jsou duny naprosto specifické – dost lidí si ani nedovede představit, že by se to vůbec dalo přejet. Dakar je specifický nejen v tom, že je dlouhý, ale i v tom, že se během 150 kilometrů několikrát zásadně změní povrch. Tím pádem i rytmus a styl jízdy. A duny jsou z toho pro nás nejméně dostupné pro trénink. Třeba konkurenční stáj Kamaz má podobné podmínky doma, takže když koncem listopadu pošlou čtyři závodní auta lodí do Jižní Ameriky, můžou si pak ještě obrazně řečeno potrénovat duny za barákem ještě hodinu před odletem. To my nemůžeme. Loni jsme se zaměřili na to, čeho je tam nejvíc – rychlé pasáže, rozbitá koryta řek a podobně – to bylo na výsledku i vidět. Na duny už pak nezbylo tolik času, to musíme natrénovat letos.

V první polovině závodu se vám moc nedařilo, spadli jste až na desáté místo a pak jste to museli v druhé polovině závodu pracně dohánět. Čím to bylo?
David: První větší ztráta přišla ve čtvrté etapě.
René: To byla bolestivá ztráta.
David: Měli jsme pětisetkilometrový neměřený přejezd z Argentiny do Chile a dobrý, ale dva kilometry po startu měřeného úseku nám praskla hadice na brzdy.

To znamená, že pak auto vůbec nebrzdí?
René: Systém je kvůli bezpečnosti nastavený tak, že to naopak při ztrátě tlaku vzduchu brzdí pořád. Já bych to z toho nejradši vyhodil, ale je fakt, že kdyby k té poruše došlo v horách, kde jsou prudké srázy, tak tam by to bylo dobrý. Nicméně nás to donutilo zastavit a opravit.
David: Jedna věc je oprava, druhá je to, že vás předjíždí jiná, pomalejší auta. A v tom prachu je pak předjíždět – z toho se generuje další ztráta. Tři kamiony předjíždíte třeba 180 kilometrů, protože je prach všude. Kolikrát musíte úplně zastavit, protože nevidíte, kam jedete. A po zastavení vidíte, že je vedle vás díra nebo obrovský šutr.
René: A v páté etapě nám to nevyšlo a lehli jsme si na bok ve vymletém korytu řeky.

Tatra Buggyra Racing na Rallye DakarCo vám v tu chvíli blesklo hlavou?
David: My jsme si původně mysleli, že do toho břehu narazíme a zastavíme se. Že dáme ránu předkem a praskne třeba nárazník. Ale jedno kolo bohužel vyjelo po břehu nahoru a my se převrátili. Martin se bál, aby to náhodou nebyl konec, ale po postavení tomu autu nebylo vůbec nic.
René: V podstatě je to tak, že ještě než to auto dopadne, člověk už přemýšlí, co s tím.

Co se při takové nehodě v kabině děje?
René: Přede mnou jsou přístroje navigační a bezpečnostní. Můj prvořadý úkol je aktivovat bezpečnostní zařízení, které všem blížícím se závodníkům signalizuje, že tam někdo je. Bez něj by to do nás někdo mohl napálit. Hned potom opouštíme kabinu s myšlenkou co nejrychleji tu situaci vyřešit, abychom mohli pokračovat. Protože pokud není zranění, závod ještě neskončil. Takže musíme najít lano a připravit to tak, aby soupeř, který bude ochotný nám pomoct, přijel a postavil nás s co nejmenší vlastní ztrátou.

Jak dlouho jste v tuhle chvíli čekali?
David: Tomáš Vrátný, který nám pomohl, přijel asi do pěti minut. A po necelých třech minutách zase odjížděl.
René: Musíme poděkovat Tomášovi, že nám oplatil náš předchozí předjížděcí manévr tím, že nás postavil zpátky na kola. (smích)
David: Pak jsme ale museli ještě dlouho stát, protože se nám zavzdušnil palivový systém, který jsme pak museli odvzdušňovat.
René: Nejhorší pocit je, když vás předjíždějí soupeři. Nejen že se generuje časová ztráta, ale s každým dalším autem přichází skličující pocit toho prachu. Z dob, kdy jsme na Dakaru začínali, dobře známe, jaké to je startovat a jezdit v prachu za jinými kamiony. Každý desátý kilometr jízdy v prachu znamená minutu ztrátu na vítěze etapy. Sto kilometrů v prachu bez možnosti předjíždět je deset minut.

Tatra Buggyra Racing na Rallye DakarVe stejné sestavě jste jeli už počtvrté. Je velký rozdíl v tom, jak jste situace řešili poprvé a jak je řešíte teď?
David: To bych ani neřekl.
René: No, počkej, brácho. Při zapadnutí v dunách jo, tam máme na základě zkušeností fintu, díky které dokážeme tu situaci vyřešit asi rychleji než soupeři. Kromě jednoho ročníku jsme vždycky byli na trati sami a museli jsme něco vymyslet.
David: Jsme asi schopnější rychleji řešit technické problémy. Je to hlavně tím, že kamion líp známe a vezeme si víc věcí. Třeba si vezeme náhradní kompresor, který se nám pokazil loni. Dohromady to pak dělá dost kilo navíc, které by mohlo vézt druhé auto na trati a které nás svým způsobem brzdí.

Dakar je pověstný i tím, že během jediného dne překonáváte výškové rozdíly několik tisíc metrů. Je to fyzicky poznat, že jste třeba ve čtyřech tisících metrech?
David: I když nic neděláte, je to znát. Když se pak vyleze a musí se něco dělat, je to průser. Chcete se nadechnout a není co – je tu řídký vzduch. Mě z toho třeba pak bolí hlava.
René: Už jsme byli zvyklí na výšky kolem tří a půl tisíc metrů, při přejezdech jsme se dostávali až k pěti tisícům. Letos poprvé jsme se při etapě dostali až do čtyř a půl tisíc. A zrovna v téhle etapě už jsme měli strašně dlouho pneumatiky, už měly hodně najeto. Padesát kilometrů před cílem se objevil defekt – byla tak ojetá, že úplně změnila tvar.
David: Vyboulila se, že styčná plocha byl jen úzký proužek, a vůbec se to nedalo ovládat.
René: Později se začne odtrhávat ten běhoun. A to bylo modlení, aby vydržela, protože v takovéhle výšce by to znamenalo velkou námahu a větší časovou ztrátu než jindy. Nakonec vydržela osm kilometrů za cíl, pak jsme ji měnili. A bylo to dost fyzicky náročné.

V čem byl pro vás letošní Dakar jiný než ty předchozí?
René: Hodně dlouholetých příznivců současné podobě vyčítá, že už to není maraton, že jsou etapy kratší, než bývaly třeba na africkém kontinentu. V Africe jsem Dakar nikdy nejel, ale myslím, že je to tím, jak ta auta rychle jedou. Technický vývoj šel tak kupředu, že když tehdy zvládali šestisetkilometrovou etapu za deset hodin, dneska by se dala ujet třeba za šest. Ale na druhé straně jet dneska pět hodin s takovým strojem, který vyžaduje naprosto precizní práci a nedovolí vám ani na vteřinu ztratit koncentraci, je dost náročné, dojíždí se dlouho. I tak se člověk málo vyspí. No, nevím, jak by to vypadalo, kdyby se ty etapy ještě natáhly. Nám by to asi nevadilo, ale nasazení, které se dá udržet na 350 kilometrech, by se na šestistovce asi udržet nedalo. Druhá věc je, že pořadatelé vědí, kolik jim asi zůstane závodníků na trati, o které se asi budou muset postarat.
David: Mám dojem, že kdyby etapy byly ještě delší, mnohem víc aut by nedojelo. Teď je vidět, že jsou etapy sice kratší, ale tvrdší – je to vidět na časových odstupech. V ročníku, kdy jsme byli pátí, jsme měli na prvního ztrátu asi hodinu, teď má pátý 2:24 minut.
René: V etapě, která měla 175 kilometrů, jsme měli poruchu a ztrátu 42 minut. A pořád jsme byli patnáctí. Kde je těch dalších padesát kamionů, které taky odstartovaly? To vypovídá o náročnosti. Mně se třeba nelíbil výběr tratí. V dřívějších ročnících byly tratě hezčí, nebyly tak drastické pro auto a víc záleželo na řidičském umění. Teď bylo dost úseků, které byly jen o tom držet plný plyn v místech, která jsou destrukční pro auto – třeba padesátikilometrová pláň, kde se jede takřka rovně a jsou v ní jen příčné strouhy. Tam je to jen o tom, kdo přibrzdí víc a kdo míň.

Tatra Buggyra Racing na Rallye DakarHned na začátku závodu jste měli problém s interkomem. Což v kabině, kde je šílený kravál, znamená docela velký problém…
René: Odnesly to hlasivky.
David: Sice řvete, ale pilot má zase helmu, takže nic moc neslyší.
René: Jako navigátor mám itinerář cesty a musím řidiči předat informace, kde má zahnout a v jakém úhlu, kde je brod a podobně. Tyhle informace musí mít, bez toho jsme na výletě.

Jak mu to ale říct, když nefunguje vnitřní vysílačka v helmách?
René: Řve se, brácha, který sedí mezi námi, to ještě dabluje…
David: Pak se ptám, jestli to vůbec slyšel.
René: No, špatně se mi po těch dvou dnech mluvilo. A vlastně se bez interkomu nedá zajet dobrý čas. Dokonce jsme skončili i mimo trať.

Čtrnáct dní na Dakaru trávíte v poměrně úzkém kruhu lidí, denně mnoho hodin v kabině jen ve třech. Nemáte už tzv. ponorku? Pohádáte se občas?
René: U nás to funguje tak, že když má někdo pocit, že by se nějaká situace měla řešit jinak a víme, že se může opakovat, nějakým razantnějším způsobem se k tomu vyjádří. Nemůžete se dát do nějakého babského sporu, jsme tam proto, abychom udělali nějaký dobrý výsledek, stojí to spoustu peněz, příprav i úsilí. To, že někdo udělá chybu, kterých se tam udělá mraky, nemůže nijak zásadně ovlivnit to fungování. To bychom takhle vpředu jezdit nemohli.
David: Výměny názorů probíhat musí, člověk to v sobě nemůže dusit. Nějaké problémy samozřejmě jsou, ale nikdy nic zásadního.

Jak vám vyhovuje maratonská etapa a bivak, kdy spíte v táboře jen sami, bez zázemí a mechaniků?
René: S tím my problém nemáme, mohlo by toho být i víc.
David: Máme výhodu v tom, že si opravy dokážeme řešit víc sami. Jinak nám to vyhovuje – je tam padesát šedesát kamionů krát tři lidi, takže do dvou set lidí. Což se s běžným bivakem, kde je třeba dva a půl tisíce lidí nedá srovnat.
René: To nám vyhovuje, nepotřebujeme komfort. Protože jsme sami a máme náklaďák už tak naložený náhradními díly, neměli už jsme ani kam dát lehátka. Takže jsme měli jen spacák a karimatku a připsali jsme si další noc pod širákem. Soutěžní kamion má na korbě mraky chladičů a nádrže.
David: Není uzpůsobený na to, aby vozil náklad. A cokoli vezete, musíte dobře přidělat, abyste to neztratili. My se jednou vrátili bez lopaty.
René: Rusové takhle ztratili zrovna ta lehátka na spaní – ale až cestou z tohohle bivaku. Kdyby je ztratili cestou tam, spali by taky na zemi. (smích)

Jaké jsou vaše nejlepší zážitky z Jižní Ameriky?
David: Pro mě jednoznačně fanoušci v Argentině, kteří člověku dodávají další smysl toho, proč to děláme. Oni Dakaru opravdu fandí, zbláznili by se, když si můžou sáhnout na auto nebo na závodníky.
René: V Chile je to o dost chladnější. V Argentině přijedete na pumpu, dáte jim dvě čepice a natankujete si třeba tisíc litrů vody. V Chile vám ji nedají ani za peníze.
David: Po poslední etapě jsme potřebovali umýt kamion před závěrečnou slavností. A Argentinci, u kterých jsme zastavili, byli naprosto šťastní – umyjou vám kamion, vyfotí se s vámi, pro ně je to zážitek.
René: Nechtěli nás pustit, skoro jsme přijeli pozdě na ceremoniál, protože ten chlapík chtěl umýt to auto pořádně. (smích)

A naopak nejhorší zážitek?
David: To nevím, ona je ta soutěž hrozná sama o sobě. (smích) Jak říká Josef Kalina (býv. závodník): Dakar má za úkol vás zničit. To není, že si jedete někam zazávodit. To je pořadateli nastavené tak, že máte zničit auto i sebe. Máte být nevyspalí, vycucnutí a s tím přichází chyby a závady.
René: Pro mě jako navigátora bylo letos zpracování itinerářů, podle kterých jedeme, až moc jiné než v předchozích letech. Dělal to jiný tým lidí a navíc tam bylo až moc změn na trati. Nejen těch, které jsou dané tím, že jsou trasy najeté před půl rokem a za tu dobu se trať třeba změnila, ale i změn samotných směrů a kurzů.

Také jste museli řešit protest, že jste údajně přejeli motorkáře…
René: Údajně jsme měli někomu přejet motorku, což není v dunách zas tak úplně výjimečné. Za dunou prostě není šance někoho vidět. Asi po čtyřech pěti etapách za námi ten dotyčný přišel, že není problém v tom, že jsme mu přejeli přes přední ráfek, ale v tom, že jsme údajně nezastavili. To ale nebyla pravda.
David: My jsme tam dokonce zapadli, brácha vylezl ven a hledal místo, kudy bychom mohli vyjet ven.
René: Přitom jsme spolu gestikulovali, že nic nepotřebuje. A pak přišel protest, že jsme prý nezastavili. Za neposkytnutí pomoci hrozí až vyloučení, takže to byla nejistota a trochu horká chvilka, co bude dál. Naštěstí se na základě záznamů z GPS krabiček ukázalo, že jsme tam opravdu stáli, a poté, co si to Martin s komisařem vysvětlili, nedošlo k vyloučení ani k žádné penalizaci. Na chvíli nám ale zatrnulo

Jak to vypadá s příštím ročníkem? Počítá s vámi tým a počítáte vy se závodem?
David: Hned za čerstva jsme absolvovali společnou schůzku celého týmu, dokud máme všechny zážitky a zkušenosti ještě v paměti. Pokud se něco nezmění nebo nepřijde přírodní katastrofa (smích), tým Buggyra s námi počítá ve stejném složení.
René: Teď víme, že jsme schopní konkurovat špičce, umíme se podívat do první pětky. Potřebujeme ale zkrátka trénovat to, co v Čechách nemáme, tedy duny. Tam nejsme v první, ale ve druhé pětce. Navíc pořád platí, že pokud nebudeme mít druhé auto v poli, nemůžeme jet tak rychle, jako ti, co jezdí špičku.

Tatra Buggyra Racing na Rallye Dakar