Je známo, že Jan Werich (1905 – 1980) miloval Velhartice, kam ujížděl z Prahy za odpočinkem na svou chatu. Říkal, že prchá do údolí štěstí. Jako velhartické dítě vzpomínám, jak před místním obchůdkem zastavilo auto a ze zeleného volkswagenu vystoupil On. Na krku šáteček, na sobě kostkovanou košili a na tváři hustý šedý plnovous. Pan Werich. A mně bylo velkou ctí říci tomuto králi z pohádek byť jen to obyčejné „Dobrý den“. Dejme však slovo těm, kteří měli to štěstí poznat Jana Wericha osobně. Vzpomínají Marie Hanzíková a Karel Hanzík (89), dlouholetý velhartický kronikář.

Pane Hanzíku, kdy jste se poprvé setkal s Janem Werichem?
Karel Hanzík: Poprvé jsme se setkali, když se mistr začal stýkat s Velharticemi. Jan Werich pohádkové místo s pstruhovou vodou pod velhartickým hradem objevil krátce před druhou světovou válkou. Přátelé mu navrhovali různá místa, ale Werich pořád jen kroutil hlavou: „Ne, ne, tady ne!“ Až se dostal do údolí Na Šlajfu a řekl: „Tak tady budu mít chatu!“ Vybral si to místo sám. Podobu chaty navrhl Werichův přítel, plzeňský rodák Jiří Trnka v duchu Karafiátových Broučků. Z Prahy si pak přivezl architekta i stavitele. Tady, mezi ramenem řeky a náhonem na mlýn, Werichovi postavili v letech 1937-38 přízemní vilku ve stylu staroanglických venkovských obydlí. Domek měl v rohu prostorné haly několikadílné okno a mohutný, ze žuly vyzděný, komín. Kromě velkého pokoje, kde stál krb, byly ve stavení už jen kuchyňka, předsíň a několik malých ložnic pro majitele a hosty.

Pozemek na stavbu svého venkovského sídla prý odkoupil od vašeho otce.
Karel Hanzík: Ano. Werichova chata byla vybudována na pozemku, který koupí získal od mého otce Václava Hanzíka, který byl majitelem těchto pozemků – velhartického mlýna na Šlajfu. V té době tam byl mlynářem můj starší bratr František. Škoda, že už nežije, ten byl ve styku s Janem Werichem velmi často; byli sousedé. Bratr byl jakýmsi správcem jeho chaty. Dohlížel, zda mu tam někdo “nehospodaří“ nebo mu obstarával lidi, když mistr potřeboval naštípat dříví, posekat trávu…

Stýkal se Werich s místními lidmi?
Karel Hanzík: On tady nechodil mezi lidi. Dá se říct, že téměř žádné styky s velhartickými občany neměl, kromě doktora Krůse a faráře Pavla Janečka. Mladý farář měl četné známosti. Velký počet přátel získal v době svého působení v Železné Rudě v poválečných letech, kdy si tam mnoho českých umělců zřizovalo chalupu či chatu k rekreaci. Po roce 1948 tato koncentrace umělců na Železnorudsku značně slábla, ale většina jich tomuto kraji nejkrásnějších jezer zůstala věrna. Když faráře Janečka úřady po roce 1948 přesunuly do Velhartic, herci v hojném počtu začali zajíždět sem.

Kdo sem třeba jezdil?
Karel Hanzík: Petr Štěpánek, jeho otec Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Miroslav Horníček, Ladislav Stehlík, lékař a spisovatel Jiří Pejša, básník Josef Kainar, herečka Nelly Gaierová, zpěvačka Ljuba Hermanová, Jaroslava Adamová, historik Zdeněk Kalista, Jan Konstantin (pěvec Národního divadla), František Stupka, klavírista Josef Páleníček, klavírní virtuoz Rafael Kubelík a mnozí další. A velmi často mívali schůzky na Werichově chatě, kde poseděli, popili a v noci se všichni sebrali a šli spát na velhartickou faru. Říkalo se, že když se jednou v létě rozveseleni vraceli na faru, koupal se Jaroslav Vojta v kašně na náměstí. Vzpomínám si, že Petr Štěpánek, syn herce Zdeňka Štěpánka, měl dokonce svatbu ve velhartickém kostele. Jedním ze svědků byl Josef Nesvadba, druhým zpěvák Pavel Bobek.

Jak Jana Wericha brali zdejší lidé?
Karel Hanzík: Někteří lidé vidí kladné stránky, jiní jen záporné. Pravdou je, že činil dojem člověka vzdělaného s vyšším intelektem, a oni tak vysoko nesahají. Víte, po pravdě řečeno, Werich se ani s nikým nesnažil přátelit, nenavštěvoval místní hostince. Měl svou společnost, vybraný okruh přátel, kteří jezdili za ním do Velhartic.

Paní Hanzíková, Vy jste se však s Janem Werichem stýkala často.
Marie Hanzíková: Já jsem se s ním stýkala hodně. Byla jsem ve mlýně u Hanzíků jako člen rodiny od svých čtrnácti do dvaadvaceti let, než jsem se vdala. S panem Werichem jsem přišla do styku často. Chodila jsem k nim na chatu, protože v té době neměli telefon, a když mu přátelé volali z Prahy, běžela jsem pro Wericha. Já ho měla moc ráda a nemohu říct, že by se nějak povyšoval. Tykal mi a říkal Maruško. Ke mně se choval vždycky hezky, i paní Werichová. Na oba mám moc hezké vzpomínky. Několikrát mě pozvali na pstruhy, když se u nich na zahradě rožnilo. Paní Zdeňka je uměla udělat!

A jakou máte na mistra nejmilejší vzpomínku?
Paní Marie: Těch je mnoho. Třeba když přišel k nám do mlýna. Vždycky jsem ho ráda poslouchala, když se bavil do telefonu. Oslovoval přátele: „Tě bůh, vole!“ Takhle se bavil a byl hodně svérázný. Ale ne že by byl sprostý. U něj to bylo něco jiného. Byl umělec, člověk z jiných poměrů. Měl velkou zásobu slov, dovedl se vyjadřovat. Nebo si pamatuju, že Werichovi na chatě neměli pitnou vodu, protože řeka tekla hned vedle. Tak k nám do mlýna Werich jezdil s vědry pro vodu s takovým modrým ševroletem. To byl pro mě také zážitek, protože… On byl zkrátka pohodlnej, prostě pracoval hlavou, ne rukama. Když přijel s vědry do mlýna, byla vždy strašná legrace, protože on toho v autě pravidelně půlku vylil.

Werich za svůj život ztvárnil mnoho rolí. V čem tady mistr chodil nejčastěji v civilu?
Paní Marie: Nejčastěji a nejradši nosil kostkovanou košili, kraťasy a gumovky, protože chata je hned vedle řeky. Na hlavě nosil takovej placatej tralaláček, rád nosil i myslivecké klobouky nebo širák. Často míval šátek kolem krku a kouřil čibuk.

Bývali tu Werichovi často?
Paní Marie: Často. V zimě se přijeli jen podívat, nebo oslavit narozeniny. Ale když se v květnu udělalo hezké počasí, a jak mohl na ryby, byli tu často. Většinou tu trávili celé léto. Nejvíc si ho pamatuju při práci. Za chatou měli obrovskou smuteční vrbu, která tam stojí dodnes, pod ní stůl, lavice a tam v létě sedával. Pamatuju, že tam měl psací stroj a psal. Nebo jindy u chaty zaléval rododendrony vodou z řeky, ale s takovou vervou, jakou jsem v životě neviděla. Jen litoval, že keře nezasázel dřív, že je už neužije.

Pan Werich to tu nazýval ´Údolím štěstí´. V obecní kronice je mnoho zmínek o Werichovi. Také ta z roku 1965, že když Werich slavil 60. narozeniny, na své venkovské sídlo dostal na čtyři stovky gratulací. To se pošťák pronesl…
Paní Marie: Vždycky říkal, že když má narozeniny, tak nejraději ujede sem, protože v Praze to bývá moc hlučný. On si vždy vybral pár svých přátel a ty si sem pozval. Pamatuji si, jak často říkával: “Ujel jsem do Velhartic!“ To byla jeho věta.

Řekněte, byli Werichovi v něčem výstřední?
Paní Marie: Všichni si říkali křestním jménem. Dcera Jana říkala mamince Zdeničko a tatíkovi Jene. Já to nechápala, protože my museli svým rodičům vykat. Také u Werichů bylo zvykem, že dlouho spali, protože mistr dlouho do noci pracoval nebo četl. Probouzel se až kolem jedenácté hodiny a snídal venku na verandě v pyžamu nebo županu. Ten nosil hodně často.

Werichova chata ve Velharticích

Zaslechla jsem také něco o pečených holoubátkách a nahém umělci…
Paní Marie: Jednou jsem musela Werichovi uvařit oběd. Bylo mi 17 let a paní Zdenička přinesla dvě holoubata. Že prý musí narychlo odjet do Prahy a Jana tu nechat. A prý jestli bych mu je udělala. Tak jsem holoubata upekla, rozkrojila, položila na pekáček a obložila knedlíky, aby si pochutnal. A nesla jsem mu to. On byl zrovna venku pod tou velikánskou vrbou. Tam seděl, už mě čekal! Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že je nahej! Zůstala jsem stát. Když viděl, že nejdu, řekl: “Copak? Tys ještě neviděla nahýho chlapa?“ Já pípla: “To tedy ne“. Hodil přes sebe osušku, já před něj položila pekáč a chtěla odejít. „Ne“, přikázal mi. “Ty si tady sedni a počkej, až to sním“. Jedl to z toho velkého pekáče bez příboru, jen rukama. Celá dvě holoubata snědl na posezení a ještě pekáč vytřel knedlíkem. A to měl mít jídlo na dva dny. Ale já byla šťastná, když jsem viděla, jak mu chutná. Rukou si utíral mastnotu kolem úst a svému psovi, kolii Héře, házel kosti.

A dal vám někdy pan Werich něco na památku?
Paní Marie: Dokonce jsem dostala od Werichových látku na svatební šaty, když jsem se vdávala. Oni mě měli hrozně rádi a paní Zdenička vždy říkala, že až se budu vdávat, že mi koupí krásný bílý žoržet. To bylo v době, kdy nebylo nic k dostání, rok 1953. Tak tohoto daru jsem si nesmírně vážila.

Máte nějaké oblíbené Werichovo moudro?
Paní Marie: Moudro? Těch je tolik, že nelze vybrat jedno jediné. Ale dovedu si Jana živě představit. Vidím stále tu jeho mimiku, jak přimhouřil očička, ta se mu úplně ztratila, a řekl takové to zamyšlené „Hmmm“. A potom něco dodal, nějaké to svoje moudro. Tak ho dodnes vidím.

A prozradíte jaký byl vztah mezi farářem Janečkem a umělcem Werichem?
Paní Marie: No, ten byl výborný. Řekla bych, že si rozuměli, protože byli oba vzdělaní, dovedli si popovídat, poveselit se při vínku. A vztah farář – umělec? Janeček nebyl ten dogmatický kněz, byl liberálnější, asi jako Tomáš Halík. Oni spolu nerozebírali jen víru, to jistě ne. Pamatuji, jak jednou na Werichově chatě s přáteli hodnotili vína. Na stůl dali asi dvacet druhů a teď ochutnávali. A Werich byl takový znalec, že oni mu tam do jedné číše přičůrali. On se napil a řekl: “Tak, to jste mi tam, přátelé, pěkně nachc…“ Pan Werich se zkrátka nenechal oblafnout.

Děkuji vám za rozhovor.

Hana Sádlíková