Stačilo by říci snad jen kouzelné „Abraka dabraka “ a je po Vánocích a novoročních oslavách. Uplynulé svátky patřily stejně jako v minulých letech televizním seriálům a pohádkám. Těm opět vévodil 36 let starý příběh o krásné Popelce Libušce Safránkové a krásném princi Pavlu Trávníčkovi. Tři oříšky pro Popelku stále vedou v sledovanosti u nás i v zahraničí. Proto jsme krátce vzpomínali na natáčení s jejím tvůrcem, režisérem Václavem Vorlíčkem.

Těší vás stále úspěch Tří oříšků pro Popelku a díváte se na tuto pohádku, když běží v televizi?

Koho by netěšilo, že se podařilo vytvořit něco, co poutá pozornost diváků po Evropě a kdoví kde ještě, už 37 let? Na vaši otázku odpovím po pravdě, že souvisle se nedívám, ale jdu-li kolem zapnutého televizoru, na chvilku se zastavím a okamžitě se mi vybavují vzpomínky, jak se ten který záběr točil a co se kolem toho semlelo. Mimochodem já ten film znám zpaměti.

Je v tomto filmu něco, co byste dnes natočil jinak, nebo jste s tímto filmem naprosto spokojen?

Na takovou otázku vám určitě každý režisér odpoví: Vždycky by bylo co změnit. Úplně spokojený není člověk nikdy. Ostatně na té nespokojenosti je založen celý lidský pokrok.

Jak dnes s odstupem času vzpomínáte na celé natáčení?

Jako na práci, která vznikala v mimořádných okolnostech. Ale ty okolnosti jsme si museli sami vytvořit. Třeba jen tím, že jsme scénář nabídli ke koprodukci DEFA (pozn. Státní filmová výrobna NDR). Tím se nám zdvojnásobil rozpočet a já jsem mohl dát filmu takovou výpravu, jakou si zasloužil. Nebo například i to, že mně napadlo přeložit děj z letního období do zimy.To dalo filmu tu pěknou atmosféru, která jej předurčila pro vánoční čas. A ještě jeden důležitý faktor nám zahrál do karet. Ten faktor se jmenuje Štěstí. Nevím, jestli štěstí je On, nebo Ona, ale ten fiktivní tvor stál při nás. Asi se mu s námi líbilo. To se projevilo například tak, že každý z herců a hereček, které jsem oslovil, měl právě čas. To se stává málokdy. Nebo že sníh nám napadl v momentě, kdy jsme ho potřebovali. A mnoho dalších maličkostí, které když neklapou, tak se natáčení stává trápením.

Točilo se na Klatovsku – ve Švihově, Mezihoří, na Čachrovsku. Máte na tato místa a jejich obyvatele nějaké zvláštní vzpomínky?

Vzpomínky mám jen dobré. Setkávali jsme se s ochotou a vstřícností. Silničáři nám na požádání odhrábli sníh a udělali místo pro naši techniku, personál v obou hotelích, kde jsme bydleli, pochopil, jak nám asi je po deseti hodinách na mrazu, a postaral se, aby nám radiátory sálaly a abychom ve sprše rychle roztávali. (V té době se v hotelích topilo jen tak, aby hostům nešla pára od úst a nezmrzly jim nápoje před očima). Co se týká krajinných motivů, tak tvrdím, že celá Šumava i s podhůřím, je jedno krásné přírodní dílo. Ještě na podzim, kdy jsme začali film připravovat, jsme s kameramanem Illíkem a architektem Bosákem vybrali Švihov a lesní motivy vyhledávali v nejbližším okolí. Chodil s námi přátelský lesník, který měl své polesí v malíku, a když jsme mu vysvětlili, co hledáme, vždycky nás dovedl přesně na místo. Skoro jsme si mohli zatlouci kolík, kde bude stát kamera. Ale sněhový zával všechno zhatil, vybraná místa se stala nedostupnými a hledali jsme znovu. Vyjeli jsme z Klatov na Železnou Rudu a z auta pozorovali. V konečné verzi to dopadlo tak, že jsme ty lesní motivy natočili nejdál tak dvěs tě metrů od silnice.

Ve Švihově vaší pohádkou stále žijí. Lidé vzpomínají na herce kteří chodili mezi ně do hospody, mnozí obyvatelé Švihova si v pohádce zahráli kompars. Lidé vzpomínají na Vladimíra Menšíka i mladičkou Libušku Šafránkovou…

Na Švihově byli velice příjemní kastelánovi. Spřátelili se s herci, kterým poskytovali azyl v pauzách mezi záběry. Menšík s Jandákem si k nim jednou večer vyrazili z Klatov a uspořádali si u nich večírek. Ráno Menšík s Jandákem chyběli, nikdo nevěděl, kam se ztratili. Když celý štáb dorazil na Švihov, oba provinilci seděli na schodech, Menšík četl ranní noviny a oba na nás dělali gesta, která měla znamenat: Kde se flákáte, už tu na vás hodinu čekáme… Takže na Švihově opravdu mají na co vzpomínat. Důkladné vzpomínky mají i na Moritzburku u Drážďan. Tam dokonce loni v říjnu uspořádali Popelkovskou výstavu kostýmů, rekvizit a fotografií z filmu. Zájem publika byl velký. Na obou místech, jak na Švihově, tak i na Moritzburku, jsme nechali pro ty, kteří vyrazili po stopách natáčení Popelky, záhadu. Na Švihově jsme k původní středověké zdi přistavěli ochoz se schodištěm, za kterým mělo být obydlí statkářky, Popelčiny macechy. Byla to čistě filmová stavba, která se po natáčení zbourala. Na Moritzburku zase návštěvníci marně hledali taneční sál, který byl celý natočen v Bebelsberku ve filmových ateliérech.

Je něco, co jste ještě nikomu o filmu neřekl, nebo existuje něco, na co se vás novináři ještě nezeptali?

Za 36 let od natáčení jsem už určitě novinářům i jiným zájemcům pověděl všechno a nic nezůstalo neobjasněno.

Jste stále aktivním tvůrcem. Kde berete inspiraci pro své filmy?

Inspirace se hledá při trošce fantazie snadno. Horší už je dostat to pak v podobě scénáře na papír, aby to mělo šanci diváky dobře pobavit.

Točil jste na Klatovsku jen Popelku, nebo tu vznikala i jiná vaše díla?

Ano. Na Plešném jezeře jsem natočil exteriéry k poháce Jezerní královna.

Když točíte pohádky, máte raději záporné, nebo kladné postavy?

V tom nevidím rozdíl. Záleží na tom, aby všechny postavy byly napsány věrohodně, aby se hercům dobře hrály. Někdy dokonce dojde k paradoxu, že negativní, nebo lépe skrz naskrz černá postava se stane divákům sympatickou, jako například Jirka Lábus v podobě Rumburaka. Jirka z něj udělal sice nebezpečnou postavu, ale při tom spíš takového smolařského troubu. A to se divákům líbilo.

Jak se díváte na současnou televizní tvorbu a nové moderní pohádky?

Nebudu současnou pohádkovou tvorbu známkovat, ale je dobře, že nové pohádky stále vznikají. Čím více jich vznikne, tím větší naděje je, že vznikne nějaká kvalita. Moderní pohádky mám stejně rád jako ty klasické, hlavně když se povedou.

Děkuji za rozhovor.