Široké barokní schodiště do městské knihovny v Klatovech se 16. února během vernisáže zaplnilo desítkami návštěvníků. Vskutku originální výstavní projekt sochaře Václava Fialy „Sochy do barokní niky“ pokračuje už šestým rokem. Umělec oslovuje své kolegy z Čech i zahraničí s tím, aby vytvořili sochy pro dvě barokní niky v interiéru bývalé jezuitské koleje. V pořadí již 28. sochu pro barokní niku vytvořila pražská akademická sochařka Jindra Viková. Umělkyně, jejíž díla najdete jak v Praze, tak i v prestižních galeriích v USA, Austrálii, Novém Zélandu, Japonsku, Číně, hostující pedagožka na amerických univerzitách, držitelka mnoha mezinárodních ocenění.

Jak se vám líbí projekt Sochy do barokní niky, pro který jste vytvořila sochu?

Mně se líbí moc, protože to je tak záslužná činnost, že si to možná mnozí Klatováci vůbec neuvědomují. To jsou právě ty věci, které jsou pod povrchem, které nejsou vidět na první pohled, nejsou efektní, ale právě tato akce v Klatovech si myslím, že je skutečně naprosto úžasná věc! Obzvlášť když ještě z toho bude katalog, takže to bude taková hmatatelná věc.

Žijete a tvoříte v Praze. Jaký vztah máte k našemu městu pod Černou věží?

Moje dcera měla kdysi výstavu v klatovské galerii U Bílého jednorožce a můj otec Jindřich Vik také. A navíc ještě si tady v jedné klatovské tiskárně nechávám tisknout svou knižní publikaci, která bude mít dvě stě stránek a už je téměř hotová. Tak všechno dohromady je velmi příjemné, tak jsem moc ráda tady v Klatovech. A pak jsem se zde seznámila s projektem Sochy do barokní niky, který považuji opravdu za mimořádný.

V tomto projektu vystavují většinou lidé, k nímž má jeho autor osobní vztah. Jak jste se poznala s klatovským sochařem Václavem Fialou?

Já myslím, že právě tady v Klatovech na nějaké výstavě. Já jsem ho znala z jeho tvorby. Jeho sochy se mně nesmírně líbí, ale jako člověka jsem ho poznala až nedávno. Třeba to, co dělá pro Klatovy, jak se snaží chránit památky a je tak odvážný to přímo vyslovit, tak myslím, že to je dobrý člověk a proto si ho vážím.

Kdy vás autor tohoto projektu oslovil, abyste vytvořila sochu pro jednu z barokních nik?

Byla jsem oslovena asi před rokem, tak jsem trošku váhala. Pak se na to maličko pozapomnělo, a pak mi to připomněl a začala jsem se o to docela vážně zajímat, protože má to prostě smysl. Je to výjimečné tvořit sochy do nik, takže tohle třeba je opravdu mimořádná akce.

Do výstavního prostoru, jako je barokní nika, jste předtím ještě nikdy netvořila?

Ale ano. Přiznám se, že já jsem už před několika lety dělala přímo realizaci do architektury opuštěné niky na domech v Chebu. Tehdy bylo vyzváno sedm sochařů a malířů a my jsme strávili tři dny seznamováním se s architekturou Chebu a prostorem pro naše díla. A potom za rok jsme nainstalovali svoje sochy a už je to tam nastálo. Moje socha madony je umístěna na domě Špalíček na náměstí.

Jste známá akademická sochařka. Siluety, to je to, o co ve vašem díle jde. Siluety tváří, rukou… Jenže tahle silueta, kterou jste vybrala pro klatovskou barokní niku, není z keramické hmoty, ale z drátu. Je to modrá silueta madony s dítětem. Proč?

Je to jen část z většího celku. Původně jde o součást kompozice osmi figur z drátu, kterou jsme nazvali „V krajině“.

Kdy tato socha vznikla?

Ta socha vznikla před dvěma lety. A jak dlouho jsem na ní pracovala? Spíš to byl ten celek, který jsem celé léto připravovala na společnou výstavu s manželem fotografem Pavlem Baňkou v Galerii Máselnice v Českém Krumlově. Já s tím drátem pracuju docela často, ale třeba pracuju i s plexisklem, voskem, bronzem a keramikou. V podstatě v knize, která bude vytištěna do konce února, bude zmapováno posledních patnáct let mé tvorby.

Prý milujete tváře lidí… Mohu se zeptat proč?

Život nás unáší, my plaveme v jeho proudu. Vnímáme přitom nové podněty, které se zachycují v naší paměti. Na mne vždy nejvíc působily tváře lidí, které potkávám, z nichž mnohé mizí v nenávratnu. Zůstává jen zvědavost, přemýšlím, co za nimi bylo skryto. Tyto vjemy postupně blednou a já se snažím z nich zachovat alespoň to nejpodstatnější pro mou představu. Jsou to malé střepy rozbitého celku - fragmenty minulých setkání…

Čím se necháváte inspirovat?

Vším kolem sebe. Příroda a lidi, vlastně vše je pro mne naprosto inspirující. Nakonec i dnešní výlet do Klatov na vernisáž naší výstavy s Kurtem Gebauerem.

Díváme se spolu na vaše ukázky děl. Pracujete s celou řadou materiálů. S jakým materiálem se vám dělá nejlépe?

Třeba tahle bronzová plastika byla pro mne novum. Jednou jsem byla pozvána na šestiměsíční residenci v Sitka Center for Art and Ecology v Oregonu, v indiánském místě, kde jsme spolu s manželem pracovali, každý na svém, on na fotografiích a já na svém cyklu „Gesta“. A přišel tam majitel slévárny WalaWala a nabídl mi možnost, že by tu plastiku odlil ve Washingtonu ve slévárně s tím, že jednu by si nechal do sbírek, jednu by udělal pro mne a jedna by zůstala jako realizace před budovou Sitka Center v Oregonu. Takže jednu plastiku mám doma, jedna je právě na tom krásném indiánském místě nad mořem a jedna ve Washingtonu.

Zmínila jste indiány. Nemohu se nezeptat, co jste si přivezla od indiánů?

To je původně indiánské místo. Teď je to chráněná oblast, kde se vyskytují dva až tři umělci z různých států a tam po šest měsíců pracují v naprostém tichu v nádherné a divoké přírodě, a já jsem si odtud přivezla klacíky, které byly vyvrženy z moře a z těch jsem potom dělala takové lehounké objekty… A navíc mají právě paměť toho moře. Takže tohle jsem si přivezla.

Setkala jste se s původními indiány?

Ano, ale to bylo zase jindy, někdy na počátku 90. let, přímo v indiánské oblasti v Santa Fé. A proč mě zajímají indiáni? Já jsem vždycky četla o indiánech, a pak mám ještě jednoho kamaráda indianologa. Určitě mě vždycky táhnou spíše menšiny… Třeba i Maury jsem poznala na Novém Zélandu, kteří byli velmi zajímaví, ale to je na dlouhé povídání.

Hana Sádlíková