Filmový režisér a producent Jaroslav Soukup, kterého proslavily filmy Pěsti ve tmě, Vítr v kapse, Láska z pasáže, Kamarád do deště, Discopříběh nebo komedie Byl jednou jeden polda, je znám i jako spisovatel. Před osmi lety vydal knihu Vzpomínky na Srní, ve které zachytil vyprávění svého kamaráda Karla Potužníka, který v šumavské obci Srní žije více než padesát let. Kniha měla před lety obrovský úspěch a čtenáři ji beznadějně vykoupili. Nyní se na pulty knihkupectví dostává druhé vydání. O knize a Srní jsme si proto s Jaroslavem Soukupem (JS) a Karlem Potužníkem (KP) povídali.

Kde vznikl nápad vydat knihu vzpomínek na Srní?

JS: Když jsem v roce 2001 na Srní natáčel bláznivou komedii Jak ukrást Dagmaru, seznámil jsem se s Karlem Potužníkem, který v Srní bydlí od roku 1947 a který zdejší kraj zná jako své boty. Protože mám v Srní chatu, začali jsme se navštěvovat a já při těchto setkáních rád poslouchal jeho vyprávění a vzpomínky. A tak jsem jednou přišel s nápadem, že uděláme knížku vzpomínek. Karel ke mně chodil dva tři týdny, vyprávěl a já všechno zapisoval. Dodatečně jsem pak tomu jeho vzpomínání dával literární formu. Knihu jsem vydal ve vlastním nákladu a čtenáři ji velice dobře přijali, během půl roku byla vyprodána. Potom se mě další roky čtenáři ptali, kde se dají Vzpomínky na Srní sehnat, a říkali, že bych ji měl vydat znovu. Jenže já měl jiné pracovní starosti a neměl jsem na to čas. Tak se stalo, že jsem ji vydal až letos, osm let po prvním vydání.

O čem ta kniha vlastně je?

JS: Karel Potužník mi s humorem vyprávěl skutečné příběhy, které zažil nebo kterých se stal svědkem. V knize Vzpomínky na Srní provázíme čtenáře světem neuvěřitelných postaviček, které žily na Srní nebo v jeho okolí od padesátých let do současnosti.

Jak jste se pane Potužníku na Srní vlastně dostal?

KP: Můj otec dělal kameníka v Sušici. Protože musel dovážet kámen z Číhaně nebo z jiných lomů, tak si po válce řekl, že půjde nahoru na Srní, kde bylo kamene dost. Tuhle oblast znal už jako učedník, protože pod Srním na Vydře lámal dlažební kostky pro Sušici. V roce 1946 mě vzal táta poprvé na Srní, to mi bylo osm let. Táta tady už měl vyhlédnuté stavení pod Spáleným vrchem. Když jsme přišli poprvé k „našemu baráku“, byl otevřený, prázdný a vyrabovaný. Tak to tenkrát vypadalo na celé Šumavě. Uvnitř stál jen stůl, lavice a kamna. Nic víc. Po roce 1945 se tady rabovalo ve velkém. Kde byly baráky prázdné, tam se nastěhovali různí zlatokopové, vybrali to a šli dál. Stavení, které si táta vyhlédl, bývalo německé rodiny Waldhauserů, která musela odejít s prvním odsunem hned v roce 1945.

Za těch více než padesát let, co na Srní bydlíte, jste tu toho asi hodně zažil?

KP: Dříve se o Šumavě říkalo, že je to chudý kraj, kde je málo peněz a lidé se tam nadřou. Přesto tady byli lidé spokojeni, protože nic jiného než dřinu nepoznali, neměli srovnání. Žili tady nahoře a do Sušice bylo daleko. Museli být soběstační. Třeba za mého mládí byli na Srní dva pekaři! Jedna pekárna byla za Němců v kamenném baráčku, který dodnes stojí na křižovatce uprostřed vsi a je tam dnes informační středisko. Druhé pekařství bylo v baráku vedle dnešního penzionu Panenka. Živnost tu provozovali taky dva řezníci, obuvník a holič. Do místního kostela sv. Trojice dojížděl farář z Rejštejna, který tady sloužil bohoslužby česky a německy.

Do školy jsem chodil v Srní až do páté třídy. Potom rok v Sušici, kde jsem spal u babičky, která bydlela u Sola – tam co se vyráběly sirky. V roce 1951 jsem začal chodit do školy v Kašperských Horách. Jezdili jsme tam v pondělí ráno. Autobus jezdil ze Srní do Rejštejna a pak jsme šlapali pěšky zkratkou nahoru pár kilometrů. Domů jsme se vraceli až v sobotu, protože tenkrát se vyučovalo i v sobotu.

Jaké bývaly na Srní zimy za vašeho mládí?

KP: Sněhu tenkrát vždycky napadlo mnohem víc, než je tomu dnes, dva tři metry, to bylo normální. Taky mrazy byly minimálně dvacetistupňové. Ráno se musel odházet sníh kolem baráku, abychom vůbec mohli pro vodu. Do školy jsme jezdili na lyžích. Jak jsme vyváželi hnůj z maštale, kde bylo 19 kusů dobytka, měli jsme u chalupy velikou hromadu. V zimě ta hromada hnoje zapadala sněhem, zmrzla a my s bráchou jsme si z ní udělali sjezdovku. Na lyžích jsme vždycky ráno vylezli nahoru, odpíchli se, dostali švunk a zastavili se až dole na návsi. Když jsem se odpoledne vracel, prošlapal jsem na lyžích cestu, aby máma mohla jít do krámu nakupovat. Když bylo hodně sněhu, pustil se dobytek a prohnal se sněhem po louce dolů k Srní a zase zpátky a cesta byla hotová.

Srní je známo spíše jako rekreační obec, kam jezdí turisté. Jak to bylo na Srní tenkrát?

KP: Když začali jezdit na Srní turisté, bydleli všude možně. Nebývalo jich tady tolik, co dnes. Jezdili nejčastěji na Klostermannovu chatu na Modravě, která byla „rekreačkou“ plzeňské Škodovky. Postavil ji Klub českých turistů někdy kolem roku 1924. V Srní bydleli turisté často v hotelu Vydra a ve staré Šumavě. Hotel Srní tehdy ještě neexistoval. Za kostelem byl hřbitov a louky.

A co chalupaření a „lufťáci“?

KP: První chalupáři se v Srní začali objevovat už někdy od roku 1949. Ale ani tenkrát to nebylo chalupaření jako dnes. Ve velkém se sem začalo jezdit až kolem šedesátých let. Ze známých sem jezdil například plukovník Jirka Markovič, bývalý šéf odboru vyšetřování pražské policie. Jezdil sem i hudebník Jirka Lahoda, který hrál ve skupině Juventus a v různých jiných skupinách. Naposledy byl členem skupiny Karla Vágnera, která doprovázela zpěvačku Evu Pilarovou. V létě sem s ním jezdili jeho přátelé z hudební nebo herecké branže. Pamatuji si herečky Danielu Kolářovou anebo Ivu Janžurovou. Jednou na Silvestra se tu dokonce objevil s Karlem Vágnerem a zpěvačkou Evou Pilarovou, přišel s nimi na silvestrovskou zábavu do starého hotelu Šumava. Nikdo tomu nechtěl věřit, že to je ona, protože Pilarová právě zpívala v televizi… A takhle by se dalo vyprávět dál a dál. Těch zážitků a vzpomínek je opravdu spousta.

Na Srní se ale obyvatelstvo vždy hodně střídalo…

KP: Bohužel. Přišli sem lidi, mysleli si bůhvíco, prožili tu jednu dvě zimy a šli pryč. Ty zimy pro ně nebyly… To jim nevyhovovalo.

JS: To mohu potvrdit. Já jsem na Srní rekreačně třináct let a za tu dobu jsem tu poznal opravdu velké množství lidí, kteří sem přišli a zase se za dva tři roky odstěhovali do vnitrozemí. Jak říká Karel, Šumava není pro každého.

Prý se vám pane Potužníku přezdívalo „Sahara“?

KP: Ano, říkali mi Sahara, protože jsem dokázal vypít v hospodě až pětatřicet piv za večer. Byla to holt jiná doba a všechno se dělalo nějak fortelněji, i to pití piva. Ale o tom všem vyprávím v knížce Vzpomínky na Srní.

Po dvou letech od vydání Vzpomínek na Srní jste vydal další šumavskou knihu?

JS: Byla to kniha Šerif z Annína o šumavském bohémovi Rudlovi Schmidtovi a jeho životních „vylomeninách“. Příhody o něm mi vyprávěl jeho švagr Vašek Souček, ale zapojil se i sám Rudla a docela jsme se skamarádili. I tato knížka je plná svérázných vzpomínek na život v této části Šumavy. Je ale zvláštní, že Šerif z Annína už tolik oblíbený u čtenářů nebyl. Možná tím, že ty Rudlovy vzpomínky jsou drsnější, divočejší a nemusí každému vyhovovat, zatímco Vzpomínky na Srní jsou laskavější.

A třetí vaše kniha vyjde v letošním roce…

JS: Ano. Do Vánoc se na pultech knihkupectví objeví kniha Učitel na Šumavě, která je napsaná podle vyprávění učitele, sportovce a báječného člověka Emila Kintzla z Kašperských Hor. Emil v ní vzpomíná na své začátky, kdy učil v malých šumavských vesničkách a prožil v nich zajímavé příhody. Tuhle knížku mám s Emilem rozepsanou už od roku 2004, ale protože jsem měl jinou práci spojenou s filmováním, k dokončení jsem se dostal až nyní. Myslím, že by Učitel na Šumavě mohl mít u čtenářů úspěch, protože Emil Kintzl je báječný vypravěč a s osobitým humorem vypráví a tom, co všechno na Šumavě zažil.

Chtěl bych se ještě zeptat na televizní seriál ze Šumavy, který jste napsal.

JS: Jde o 16 ti dílný seriál s názvem Policie Modrava, který se měl točit na Šumavě a vůbec na celém klatovském okrese. Prací na něm jsem strávil poslední tři roky a v září 2008 jsem na Srní, Kašperských Horách a Klatovech natočil 1. díl – tzv. pilotní. Při zkušebních projekcích měl u diváků velký úspěch, takže vedení televize rozhodlo o jeho realizaci. Museli jsme ale ještě dopsat osm dílů, takže jsme seděli s mým spoluscenáristou Mírou Vaicem v pražském bytě a psali a psali… No, a když byl celý seriál po literární stránce hotový, tak přišla ta nešťastná finanční krize a vedení televize rozhodlo, že seriál Policie Modrava je pro ně příliš drahý a že se točit nebude!

Tak takhle to dopadlo…

JS: Osobně mě to velmi mrzí, protože jsem šumavský patriot a chtěl jsem pro tenhle kus naší země něco udělat. Byla by to obrovská propagace Šumavy a Klatovska. Teď mohu říci jen – bohužel! Prostě to nevyšlo. Ale k radostnějším věcem. Jsem rád, že o knihu Vzpomínky na Srní je zájem, to mě těší. K dostání je v knihkupectvích v Sušici, Klatovech, v Plzni a v informačním středisku přímo v Srní.

Děkuji za rozhovor.