Jeho život je neodmyslitelně spjatý s muzikou, především dechovou. František Kubaň osmnáct let hrával v orchestru plzeňského rozhlasu, působil i v německých souborech. Celé čtvrtstoletí pak úspěšný pozounista pro radost vystupoval i s dechovkou Borovanka. Teď se ale především věnuje svým nástupcům a v některé z kapel si zahraje už jen tak pro radost. I když bydlí v Plzni, v Klatovech už léta vede úspěšný dechový orchestr mladých a učí na tamní základní umělecké škole. „Snažím se v regionu vytvářet podhoubí nových mladých hudebníků, zvlášť těch na hluboké žesťové nástroje. O ty je dnes velká nouze,“ říká muzikant, který v sobotu oslavil své šedesátiny. Pro Deník ho vyzpovídal jeden z jeho prvních žáků Jan Brousek.

Františku, tvoje cesta k muzice nebyla přímočará přes konzervatoř. Kdy ses rozhodl se naplno věnovat hudbě?

Cesta to byla skutečně trochu klikatá, nejprve jsem se učil čtyři roky v Plánici hrát na harmoniku, po nástupu na gymnázium jsem u spolužáků projevil zájem o nějaký dechový nástroj, původně jsem chtěl trubku, ale pan učitel Valečka z tehdejší LŠU v Klatovech mě přesvědčil, že o trombonisty bude větší zájem, a tak jsem se k tomuto nástroji dostal. Po gymnáziu pak moje cesta vedla na nástavbu do Kraslic zaměřenou na výrobu a opravu hudebních nástrojů.Tam samozřejmě prakticky všichni na něco hráli a byl tam výborný orchestr, do kterého jsem zhruba po roce nastoupil, a dostal jsem se s ním do zemí, jako je třeba Švýcarsko. Jedním z dirigentů byla tehdejší jasná jednička z dirigentů dechovek Jindřich Praveček.

A po vystudování ses začal živit jen muzikou?

Po studiu v Kraslicích jsem nastoupil základní vojenskou službu a měl jsem to štěstí, že jsem ji mohl strávit ve vojenské hudbě dokonce v Klatovech, a to byla škola, tam byly na hráče kladeny velké nároky. Pak jsem projevil zájem o studium na konzervatoři, kde byl však problém s denním studiem, byl jsem už relativně vysokého věku. Nakonec se to podařilo fintou, mě přijali rovnou do druhého ročníku. Po dvou letech studia jsem už začal učit na pobočce klatovské LŠU v Plánici a v roce 1977 mi tehdejší ředitel této školy Jan Klička nabídl vedení dechového orchestru mládeže v Klatovech.

A jak vzpomínáš na první léta s dechovým orchestrem mladých?

No začínali jsme všelijak, jenže jsem byl ve věku, kdy si člověk ještě nějaké problémy příliš nepřipouští a je mnohem dravější či přímo drzejši. Vzpomínám na to velmi rád, třeba hned na naše první vystoupení na klatovském náměstí, kde nám lidé strašně fandili, když po letech viděli hrát dechovku složenou z mladých lidí.

Za našich mladých let se hrály především typické dechovky, případně pochody. Poté, co jsem z věkových důvodů odešel, jsem na vašich vystoupeních slyšel tanga, předehry k operetám, a nyní dokonce úpravy skladeb skupin typu Queen či Shadows. Jak se k tomu dospělo?

Po revoluci jsme začali hodně jezdit ven a sledovali, jak se hraje v Evropě. Ne, že bychom klasickou českou dechovku opustili úplně, je v zahraničí velmi žádaná, ale často jsme od našich zahraničních přátel dostali něco, co hrají oni. Trend směřuje jednak k zvýšení laťky výkonu, ale také k rozšíření repertoáru, takže se hraje swing, hudba z muzikálů, prostě všechno možné a vede to už k víceméně symfonickému pojetí. Chce to však velký orchestr, dejme tomu šedesát lidí.

Když už mluvíš o cizině, kde všude jste byli?

Nejraději jezdíme do Holandska, kde mají českou dechovku opravdu rádi, ale navštívili jsme třeba i Itálii, do Německa jedeme několikrát do roka a vzpomněl bych si i na další země.

Poslední otázka se týká další věci, které jsem si všiml na zkoušce. Před třiceti lety, pokud v orchestru seděla dívka, měla před sebou takřka automaticky flétnu. Teď jsem viděl dívky, které měly v ruce trubku, saxofon, pozoun. Je to trend?

V podstatě ano, je to vidět ve velkých orchestrech po celé republice a na Západě je to už v podstatě normální věc, viděl jsem tam orchestry, kde možná polovina hráčů byly dívky.

(kac, jb)