Po 32 letech, po která vedli velmi úspěšný klatovský soubor Bonbon, se rozhodli manželé Marie a Jan Sudovi skončit. Deník zjišťoval, proč se pro nečekaný krok rozhohli. Ještě předtím se ale vraťme na začátek.

Jak a v čí hlavě se zrodil nápad založit Bonbon a jak složité byly začátky?
M.S.: Já jsem v té době - tedy v roce 1977 – už učila tanec pod osvětovou besedou a založili jsme naši první taneční skupinu pro veřejná vystoupení. Manžel přišel s nápadem na název Bonbon a dokonce i navrhl logo, které po lehké úpravě od synů používáme dodnes.

Ta první skupina byla složena asi z 8 - 9 dívek, které u mě tančily, pak jsme přidali i nějaké kluky a začalo se to rozjíždět. Jedno období jsem měla i přes 450 dětí. Začala jsem pak dělat společenský tanec s dětskými páry a začali jsme jezdit na soutěže. Občas jsme i něco vyhráli na úrovni kraje.

Pak jsme dělali asi 5 let taneční kurzy v Klatovech a 2 roky v Domažlicích. Dělali jsme to úplně jinak, než bylo běžné, mělo to úspěch, ale tím už začala i závist. Založili jsme i mažoretky, ale pak jsme toho nechali a věnovali se více již moderním diskotékovým tancům a třeba i rokenrolu. Začátkem 90. let začaly narůstat požadavky na mažoretky, tak jsme se k nim vrátili, ale to už ve větším rozsahu a od roku 1997 jsme začali vyhrávat na domácích šampionátech.

Máte spočítáno, kolik malých i větších tanečníků, mažoretek a já nevím koho prošlo za dobu jeho působení Bonbonem?
J.S.: To číslo jsme teď právě při závěrečném zúčtování také zjišťovali a po dost přesných odhadech jsme došli k počtu něco přes 4000 tanečníků - v tom počtu jsou nejen děti z Bonbonu, tanečních, ale i tanečního oboru ZUŠ, kde manželka ještě teď pracuje. Tedy ještě pár týdnů. Ten počet je opravdu velký a dnes je samozřejmostí, že nám do Bonbonu vodí své děti naše bývalé tanečnice. Je zajímavé pozorovat tu podobu a zděděné vlohy. Když u nás děti, tedy již mladí kluci a děvčata, skončí, je takové období vzájemného klidu.

Pak si začínají s přibývajícím věkem často uvědomovat, co jim tanec dal, kolik zemí s Bonbonem procestovali a rádi si o tom přicházejí popovídat. My jsme třeba při výuce v kurzech taneční a společenské výchovy zavedli jako první i praktickou a audiovizuální výuku společenské výchovy a zejména chování na rautech a recepcích. Pak nám po mnoha létech při setkání děkovali za ty základy, na které si vzpomněli, když se najednout ocitli na nějakém rautu.

Do kolika zemí světa jste zavítali a jakých jste dosáhli největších úspěchů?
J.S.: Tak to je zase asi otázka pro mě - zkusím to vyjmenovat: Polsko, Slovensko, Německo, Holandsko, Švýcarsko, Itálie, Belgie, Francie (mnohokrát), Anglie a USA. Možná jsem něco zapomněl. No a získané tituly jsme také teď přepočítávali při závěrečné „inventuře úspěchů“ - bylo to 17 titulů z domácích šampionátů, 7 titulů ze šampionátů evropských a jeden ze světového festivalu v USA. Dokonce jsme propočítali, že k tomu propotili tanečníci a tanečnice Bonbonu kolem 5 milionů triček. Nic není zadarmo.

Nejen ta trička, ale hlavně dřina při tréninku a sladění s povinnostmi škol - to bylo vždy dost velké síto, které určovalo, kdo vydržel a kdo to vzdal. Jsou ale tanečnice, které u nás tančí od svých 3 let do dnešních dnů - což je u některých kolem 20 let tance a dřiny.

Je naopak něco, co vás hodně mrzelo a případně dodnes mrzí?
M.S. Já jsem to vždycky dělala pro ty své miláčky, všechny děti mně vždycky tykaly, což mně bylo i z pedagogického hlediska vyčítáno. Ale zase se mně nestalo, že by mně děti neposlouchaly, nebo dělaly nějaké ty současné zlozvyky. A tak mě pak o to více mrzely různé podtrhy na soutěžích, kdy si porotci snad neuvědomovali, že i ty děti poznaly, že jim křivdí.

Pak jsem špatně snášela tu typicky klatovskou závist ve stylu „U nás se úspěch neodpouští!“ To bylo pomluv, řečí, anonymů a všech těch vymožeností oněch chudáčků závistivých. Z toho mně bylo často dost smutno. Třeba i to, když jsem naučila některá děvčátka základům tance, ony pak přešly do jiné skupiny a tam mě začaly pomlouvat. Ale čas vše zahojí!

J.S.: Já bych k tomu jen dodal i to, co nás často vedlo k tomu toho všeho nechat. Těch 32 let bylo opravdu obdobím našich privátních obětí. Každý, kdo tanec nebo jakýkoliv sport dělá v takovém rozsahu, mně dá za pravdu. Jeli jsme na soutěže a z autobusu viděli, jak si lidé užívají volna na koupalištích, zahradách a my jsme si jeli pro nervy, vypětí za spousty vlastních peněz. A těch bylo i přes pomoc sponzorů a často i města zapotřebí dost. Pak jsme se vrátili s evropským zlatem a ono to tak nějak bylo hodně kompetentním lidem úplně jedno.

Naopak, když jsem naše mažoretky uváděl na vystoupení v Klatovech jako třeba pětinásobné mistryně Evropy, tak jsem cítil ty úsměšky „hele, už se zase chlubí!“. A já to pak o to více říkal :„Ano chlubím, protože nás to stálo 32 let práce. A tak se musím aspoň sám pochválit!“ V cizím městě, nebo zemi stačilo, když jsem na začátku uvedl, že se představí mistryně Evropy, tak už lidi tleskali předem. A upřímně! Promiňte, už jsem se zase trochu rozohnil. Ale chtěl jste upřímnou odpověď.

Proč jste se rozhodli skončit? A není škoda to úplně „zabalit“, když jste Bonbon budovali více než tři desetiletí a má takové renomé?
M.S.:On ten konec by stejně přišel - za rok, za dva. A my jsme nechtěli tančit do sedmdesáti a být pro smích. Teď se dá říct, že končíme v nejlepším a že je ta správná doba. Navíc tam byly některé vztahové věci, o kterých ale nebudu veřejně mluvit. A tak to vše dohromady dozrálo v toto rozhodnu tí.Tak to obrečíme letos. Stejně tak bychom to obrečeli za dva roky.

J.S.: Ale pak by už taky mohli obrečet nás! (smích)

Co bude s dětmi i většími tanečníky? Odejdou do jiných souborů, nebo si založí „Bonbon 2“?
M.S.: To opravdu je individuální a je to rozhodnutí každého osobní. jestli chce někde jinde pokračovat, či dělat jinou zábavu a dřinu. Do toho my mluvit nemůžeme. Ale přejeme jim hodně úspěchů.

Nelitujete teď, když vše končí, že jste se pro derniéru rozhodli?
J.S.: Myslím, že už jsme hodně naznačili v celém rozhovoru. Rozhodnutí nelitujeme, protože, jak jsme několikrát řekli, byla to jen otázka času. Litovat asi tolik ne, jako se nám přesto všechno bude stýskat. A to hodně. Bylo to přece jen krásných 32 let s Bonbonem a my všem těm Bonbonkům, jejich rodičům a vůbec všem lidem, co nám fandili a pomáhali, chceme moc poděkovat a rádi se s nimi budeme potkávat. Díky moc a nezapomeňte na Bonbon.

M.S:. I já bych chtěla všem těm mým sluníčkům, miláčkům a prcíčkům poděkovat a popřát hodně štěstí v životě.