Jak řekl frontman tria, které si říká Private Earthquake, kytarista Lukáš Martinek, jde o úmysl jak v případě svérázných aranží, tak i ve výběru skladeb, které občas jsou od známých hudebníků, jako třeba Jimmy Hendrix, ale i v tomto případě si vybírají věci které nejsou všeobecně příliš známé.

Všichni tři mají své zkušenosti ze spolupráce s významnými postavami českého showbussinesu, samotný Martinek jmenoval například Janka Ledeckého, skupinu Žlutý pes a řadu dalších. Bubeník Roman Vícha pak pravidelně vystupuje se skupinou Toxique, čtenáři asi více řekne vedoucí tohoto uskupení Ivan Král. Hráč na baskytaru Václav Vávra pak má školu od skutečné ikony české baskytary Vladimíra Gumy Kulhánka, který na sebe v osmdesátých letech poprvé upozornil jako člen doprovodné skupiny Jany Kratochvílové. „Je to pedant, ale alespoň mě určitě inspiroval k dalšímu hraní, nyní za něj dokonce zaskakuji jako člen kapely Anny K,“ komentoval spolupráci s touto legendou. Navíc vystupuje s lidmi okolo Vladimíra Mišíka, kde nahrazuje zesnulého Petra Kalandru.

Samotný koncert potvrdil kvalitu všech tří hudebníků. Kdo čekal klasické blues v podobě pomalých jednoduchých skladeb z tanečních byl asi zklamán, ale kdo sledoval individuální výkony jednotlivých hráčů, musel být nadšen. Postavené to bylo na kytaře která hrála většinu sól a Lukáš Martinek se ujal i zpěvu. Při poslechu mě napadlo srovnání s podstatně známějším špičkovým kytaristou, který v Klatovech pravidelně vystupuje, totiž Štěpánem Rakem, a došel jsem k závěru, že otázka, kdo z nich je lepší, je naprosto nesmyslná. Oba hrají něco úplně jiného, oba však naprosto dokonale, a chvílemi laik u obou nabývá dojmu, že chvílemi hrají na dvě kytary najednou. Zatímco Štěpán Rak předvádí, jaké netušené možnosti má akustická kytara, Lukáš Martinek totéž předvádí s kytarou elektrickou, kterou si podle vlastních slov poněkud upravil. Je to stejné jako se ptát, jestli je lepší telecí řízek nebo chlebíček s kaviárem, asi jak pro koho.

U basového kytaristy je jasně vidět škola zkušeného hráče a jeho cit pro nástroj. Příliš prostoru pro delší sóla nedostal, ale pokud už ano, byla skvělá, i když krátká, ale hlavně šlo o to, jak má hra na tento nástroj vypadat. Dokonalé nenápadné doplňování rytmu, takže kdo sledoval zvuk jako celek, mohl snadno nabýt dojmu, že hraje pouze kytara doprovázená bubny. Ale běda kdyby basa přestala hrát.

Podobné to bylo i u bubeníka, který byl samozřejmě slyšet víc, ale přesně odhadl, kdy má pouze doplňovat kytaristu a kdy má prostor k tomu to více rozbalit, což bylo především ke konci koncertu. Závěrem lze říci, že úvod sezóny se v Café Jednorožec rozhodně vydařil a lze se jen těšit na další počiny tohoto klatovského centra menšinových hudebních žánrů.

Jan Brousek