Ondřej Ruml je stará škola. Ženy se v mé společnosti někdy cítí nesvé, říká

Utíká rodičovský čas příliš rychle, nebo vám dcera Rozálka před očima neroste?
Dceři teď byly čtyři roky a máte pravdu, utíká to. Jak se říká, dokud nemáte děti, nevnímáte, jak rychle čas běží. Naprosto s tím souhlasím. Otcovství mě baví a naplňuje. Je to v podstatě ten největší a nejdůležitější smysl života.

Jaký jste tatínek? Chopil jste otcovství za konkrétní konec, nebo dal výchově volný průběh?
Snažím se být co nejlepší otec. Někdy je to náročné, ale vnímám to především jako radost. Snažím se o jistý řád, který se občas porušuje. (smích)

Potatila se dcera? Vidíte v ní něco ze sebe?
Myslím, že zdědila umělecké sklony. Má skvělý rytmus a moc ráda maluje. Ale rozhodně nebudu lpět na tom, aby dělala to samé, co já. Budu ji spíš podporovat a třeba i nenápadně směrovat k tomu, co uvidím, že ji baví nebo k čemu má skutečné vlohy.

Vás baví jazz a swing. Proto vystoupíte jako jeden z hostů na dubnovém Galakoncertu Orchestru Karla Vlacha.
A moc se těším! Bude to oslava swingové hudby, pocta swingovým velikánům, a to nejen těm americkým, ale i našim. Například Rudolfu Jelínkovi, Milanu Chladilovi a obzvlášť Karlu Hálovi, kterého obdivuji a považuji za jednoho z nejlepších českých zpěváků.

Ondřej Ruml: Když je hudba dobrá, prosadí se. Neodsuzuji ani revivaly

Máte konkrétní vztah k době, ve které Vlachův orchestr vznikl?
No jasně! Třicátá léta byla dobou swingu, který byl tehdy na vzestupu. Vnímám to ale asi trochu víc přes americké velikány, jako byli Frank Sinatra, Dean Martin nebo Sammy Davis Jr., kteří byli součástí tehdejší popkultury. Říkáme tomu swing a bereme to jako retro, ale tehdy to byl normální pop, taneční hudba. Nádherná doba! A Orchestr Karla Vlacha byl touto kulturou také bezpochyby ovlivněn.

Je swing a jazz vaše parketa? Cítíte se v těchto stylech jako ryba ve vodě?
Jasně. Já považuji jazz za vůbec nejrozvinutější hudební směr na světě. Jazz spolu s klasickou hudbou skýtají nepřeberné možnosti a způsoby, jak s nimi nakládat v harmonii, tak v rytmu. Hluboko v srdci mám ale ještě jeden styl, a tím je bluegrass. Hudba, kterou jsem začínal hrát na banjo už někdy ve dvanácti letech a díky které jsem se toho hodně naučil.

V dubnu zazpíváte s orchestrem za zády. Vzpomenete si, kdy jste poprvé vystoupil s velkým hudebním tělesem?
Bylo to asi před deseti lety. Dostal jsem možnost zpívat s Big Bandem Václava Kozla a natáčeli jsme i nějaké živé nahrávky pro Český rozhlas. Tam si pamatuju, že jsem k tomuto stylu zahořel. Předtím jsem Sinatru vnímal jen jako takového barytonového showmana a nevnímal ho jako nějak extra kvalitního pěvce. No, mladická hloupost… Když jsem pak začal studovat jeho nahrávky a učit se jeho písně, zjistil jsem, kolik v tom je umu, nadhledu, emocí a skvělého rytmu.

Je zodpovědnost zpívat s orchestrem? Má zpěvák obavy, aby to hráčům nezkazil?
Zcela jistě to vyžaduje určité sebevědomí a vnitřní klid. Máte za zády zhruba pětadvacet muzikantů, většinou chlapů, kteří jsou každý něčím výjimečný a zároveň v tom orchestru táhnou za jeden provaz. Je to jedno tělo. Když si před ně zpěvák stoupne, oni ho samozřejmě vnímají a vnitřně si zhodnotí, jestli je baví, nebo nebaví ho doprovázet, a jestli je jich hoden. (smích) Když je to baví a berou ho, tak potom nastává neskutečna euforie, radost.

Sagvan Tofi po delší době před kamerou: Dodržel slib a přišel o hlavu

Orchestr sice ve finále zní „jako jeden muž“, ale je složen z řady sólistů. Máte rád týmovou práci?
Když se sejdou sólisté, kteří v sobě mají vyřešené své sólistické ego a dokážou táhnout za jeden provaz v partě, v kapele, ve sboru, je to to nejlepší, co se může stát. Týmová práce je skvělá. Má však své zákonitosti a také předpoklady.

Orchestr Karla Vlacha, s kterým vystoupíte, má tradici. Taktovka se v něm skutečně předává z osobnosti na osobnost. Ctíte tradice, hájíte poctivost?
Tradice jsou všude okolo nás. Vždyť už jen například to, že slavíme narozeniny nebo Vánoce, znamená, že k tradicím tíhneme, máme je rádi a považujeme je za jistoty našich životů. Alespoň já to takhle mám. Obci Řitonice, ze které pochází část mé rodiny, se snažím už druhým nebo třetím rokem opravit kostel. Dělám to nejen proto, že jsem v tom kostele byl ve svých třech letech pokřtěn, ale také především z úcty k umění a řemeslu našich předků.

Ondřej Ruml - písně, šansony a další harampádí

Ke koncertům se živým orchestrem patří oblek. Jste rád, když mají tyto hudební akce jistou úroveň?
Samozřejmě. Když jdu zpívat swing, beru si poslední dobou smoking. Akorát si k němu neobouvám lakovky, ale bílé kecky, protože mi to přijde takové uvolněnější. Zároveň je ale v tom oděvu stále cítit odkaz k té době.

Dalo by se říct, že jste v některých momentech „stará škola“?
Asi ano. Nejen tím, že mám rád starou hudbu a poslouchám ji, ale možná i tím, že když přijdu do restaurace, pomáhám ženám z kabátu a čekám, až se usadí. Teprve pak si sedám já. Je vtipné, že spousta žen už na tohle chování ani není zvyklá. Stalo se mi několikrát, že se dotyčná dokonce cítila nesvá a nechápala, proč ještě nesedím, když ona stojí.