Anna Čiháková, 17 let

Můj všední den během distanční výuky vypadá nějak takto. Ráno mě vzbudí budík v 7.45. Notebook s učením mám připravený vedle postele, tak ho stačí zapnout a v 7.50 se pohodlně připojím na hodinu. Naštěstí nemusím mít zapnutou kameru, tak nikdo nepozná, že jsem v pyžamu a polehávám v posteli i během on-line výuky. Nevidím na tom nic špatného, naopak je to mnohem lepší a pohodlnější. A pokud přitom zvládám i pracovat, tak proč ne? Musíme si přece umět zpříjemnit ty nudné a nekončící hodiny.

Škola, studenti v rouškách - ilustrační foto.
Zrušte distanční výuku, nařídil soud pražskému gymnáziu. To podalo stížnost

O hodinách se spíš snažím poslouchat, jen u předmětů, které mě nebaví, není moje pozornost stoprocentní. Abych byla upřímná, je spíš nulová. Poté, co on-line výuka skončí, teprve začínám pořádně pracovat. Většinou se vrhnu na výpisky nebo si dodělávám to, co jsem nestihla během hodiny.

Až nezvyklý klid

A jak vlastně taková distanční výuka probíhá? Hodina začíná. Všichni se připojují a panuje nezvyklý klid, který ve škole nebývá. Učitel začne klást otázky a jediné, co slyší, je hrobové ticho. Všichni mají mikrofon vypnutý do té doby, než učitel vyvolá někoho konkrétního. Student může na otázku reagovat různě. Buď odpoví, nebo zkrátka řekne „nevím“ či se otáže, na co se učitel ptal, protože nedává pozor. Většinou ale máme výuku formou výkladu, takže si spíš jen píšeme zápisky a nic jiného se po nás nechce. Jsou ale hodiny, ve kterých pozor dávat musíme, protože nás učitel často vyvolává a opravdu tak do jisté míry pracujeme. Ale na zkontrolování Instagramu nebo chatování s kamarády je čas vždycky.

Pořád slýchávám od učitelů, jak chtějí, abychom už šli konečně do školy. Prý je to pro ně těžké, stejně jako jako to musí být těžké pro nás, studenty. Bohužel, či naštěstí, jsme stále doma. Pro některé spolužáky je sice distanční výuka noční můrou, ale jiní ji vidí jako vysvobození od školy. Naopak učitelé by raději učili prezenčně všichni. Zejména pro ty, kteří už dříve moc nevyužívali počítač, je to teď těžké.

Rodina Kutáčkových z Vyškovska. Možná nejstarší českou unschoolerkou je sedmnáctiletá dívka (na koni). Do školy nikdy nechodil ani její třináctiletý bratr.
Když výuka neexistuje. Sedmnáctiletá dívka vyrostla bez školy, žije na farmě

Pro mě osobně jsou on-line hodiny zbytečné, děláme zadanou práci déle, než kdybychom pracovali samostatně. Kdyby to bylo na mně, tak bych většinu on-line hodin zrušila buď proto, že mě ten předmět nebaví a stačí mi poslat výpisky, nebo o hodinách nic neděláme a samostatně bych toho udělala víc. Spíš bych uvítala pouze konzultace pro ty, kteří potřebují pomoc, nevědí si rady a chtějí něco vysvětlit. Ale psát si 45 minut výpisky z prezentace, kterou by nám vyučující mohl poslat, mě prostě nebaví.

A co se on-line písemky týče, všichni si myslí, že když jsme doma, tak je jednoduché všechno opsat. Proto nám na ni učitelé dávají většinou deset, maximálně patnáct minut. Bohužel ale zapomínají na to, že taky něco trvá si tu otázku přečíst a správně ji pochopit.

Mohu déle spát

On-line výuka má ale i svoje výhody. Mohu spát déle, než kdybych chodila do školy, a nemusím řešit, jak vypadám a co si mám na sebe obléct. Mám více času, a tak si mohu den lépe zorganizovat. To mi ale trochu kazí moje lenost. Vždyť kdo by se učil, když může koukat na Tik Tok nebo na Netflix? Super také je, že nemusíme vytvářet žádné taháky či se drtit celé noci na písemky, při testech se totiž můžeme opřít i o výpisky v sešitě. Jednou z největších výhod, které si vážím, je, že mám celé odpoledne volno a netrávím ho ve škole, pokud tedy zrovna nepočítám příklady z matematiky.

Někteří vyučující k on-line výuce přistoupili skvělým způsobem. Třeba náš učitel matematiky a fyziky se rozhodl, že nám bude natáčet videa na YouTube. Zadává nám tím způsobem i práci, kterou mu na konci týdne odevzdáváme. Díky tomu si mohu nasbírat nějaké hezké známky, které bych ve škole nezískala, i kdybych se na testy z matematiky učila měsíc. Má to totiž nespornou výhodu – video si můžu pustit, kdy chci a kolikrát chci.

Zavřené školy, distanční výuka dětí.
Experti apelují na vládu: Pomozte dětem. Žáci rezignovali, doma látce nerozumí

Jinak jsem neskutečně ráda, že se mohu učit doma a nemusím chodit do školy. Pro mne je to velké osvobození a méně stresu, než který zažívám ve škole. Distanční forma výuky je sice také náročná, ale méně než prezenční. Mně osobně vyhovuje více, jen je občas těžké překonat únavu a lenost a jít něco dělat. Také si nemusím psát výpisky ručně a mohu je datlovat do počítače. Díky tomu mám ještě sešit z prváku a myslím si, že mi vydrží až do třeťáku. Sice bych si přála zpátky normální život, ale děsí mě ta představa, že budu muset znova chodit do školy. Opravdu se moc netěším, kdyby byla možnost se vzdělávat distančně dál, tak bych asi neváhala. Už jsem si na tento režim zvykla, bude těžké se do školy vrátit, ale věřím, že si postupně zvyknu a nakonec budu třeba i ráda.

Ondřej Veber, 16 let

Můj den začíná v podstatě úplně stejně jako během normální školy, až na to, že vstávám o trochu déle a nemusím nikam spěchat, protože mám školu pár kroků od postele. Stejně tak nemusím vůbec pospíchat se snídaní, protože si ji mohu v klidu sníst během poslechu většinou nudného výkladu vyučujícího.

Obvykle se také hned na začátku vyučování připojím ke kamarádům na Discord, kde si během hodin povídáme, občas něco zahrajeme a také se snažíme si navzájem radit. To ale většinou bývá kamenem úrazu, protože ani jeden z nás není nejostřejší tužka v penále, co se studia týká. Nejlepší pak je, když někoho z nás vyvolají a tázaný nezná odpověď. To se pak člověk od svých velice vtipných kamarádů dozví i to, že náš první král byl Drak Rumburak a že nejstarší organismus na světě je jeho máma. Je to jednoduše jako v normální škole, kdy si špitám s kamarádem v lavici, akorát tady nás učitel nemůže slyšet, a tudíž ani napomenout. Už se mi teda párkrát stalo, že jsme s kamarády hráli a jeden z nich se neztlumil. Sice to bylo jenom pár sekund, ale učitelka byla opravdu zmatená, když slyšela, jak řve: „Tak ho zastřel, už položil bombu!“

Z antigenního testování žáků prvních a druhých tříd na koronavirus ve 2. Základní škole Propojení v Sedlčanech.
Žáci by se měli raději testovat doma, myslí si většina ředitelů škol

Ty nejvíc napínavé situace ale stejně přicházejí až v momentě, kdy učitel nebo učitelka někoho vyvolají. Je na to hned několik druhů reakcí. Ty nejzákladnější jsou vymluvit se na technický problém, nechat si zopakovat otázku a mezitím si rychle vygooglit odpověď nebo si to najít v sešitě. Další obvyklá reakce je dělání mrtvého brouka. Nevím, jestli je označení „dělání“ úplně správně, protože někdy je to jenom nechuť odpovídat, jindy zase dotyčný skutečně nevnímá, protože spí nebo šel mezitím na záchod. A potom je tu ideální student, který si pilně opisuje prezentace, i když si je stačí pouze vyfotit či stáhnout, dává pozor, a kdykoli ho učitel vyvolá, tak neuslyší „nevím“ nebo „na co jste se ptala?“, ale dostane normální odpověď, kterou chce. Těchto lidí je podle mého názoru asi nejmíň. Já osobně si dokážu odpovědi rychle vyhledat a řekl bych, že v této schopnosti se během distanční výuky dost zlepšuji.

Při testech si občas radíme

Spousta lidí si myslí, že třeba testy nemají vůbec žádnou cenu, když si vše můžeme najít a navzájem si radit. A ano, děláme to. Neříkám, že úplně všichni, ale většina. A proč taky ne? Atlas se taky neučíme zpaměti, ale tak, abychom se v něm vyznali a uměli ho rychle používat. Navíc si myslím, že učitelé nejsou naivní a moc dobře vědí, že touha po dobrých známkách je silnější než poctivost během testu. Sice se tomu snaží bránit například snižováním času na test nebo zapnutými kamerami během zkoušení, ale ani tak podvádění nezabrání. Někteří učitelé nám právě z toho důvodu zadávají pouze práci, kterou máme vyhotovit, pak nafotit a poslat. Za ni pak dostáváme ohodnocení. Ale i to má své mouchy, protože jsou lidé, kteří ji dělají poctivě, a pak ti, co ji od nich jenom opíšou. A nebudu lhát, i já k nim občas patřím. Ale na druhou stranu, když pak někdo potřebuje pomoc ode mě nebo cokoli poslat, tak jsem taky k dispozici, protože spolužáci by si snad měli pomáhat, ne?

Na 2. ZŠ Sedlčany testují děti prvních a druhých tříd antigenními testy.
Škola v Sedlčanech zkouší test na covid podobný lízátku. Pro děti je příjemnější

Přes to všechno mám distanční výuku celkově raději než tu v lavicích ve škole. Asi to vyzní, jako že mi je moje vzdělání fuk, ale tak to není. Prostě se raději učím v pohodlí domova. Nemusím brzy ráno vstávat a pak celý unavený sedět devět hodin v lavici. Píšu sedět, a to proto, že si to do školy doopravdy chodím jenom odsedět. Moje vnímání během prezenční a distanční výuky se zase tolik neliší. Akorát v jednom případě sedím na studené židli, ze které mě bolí záda, a v druhém jsem ve svém pokoji a mám klid a pohodlí. Kontakt se spolužáky mám v obou případech a kontakt s učiteli mi zase tolik nechybí. Vyhovuje mi, že mám takhle mnohem víc času a nemusím se tolik stresovat, ať už přípravou do školy, nebo vším ostatním.

Věřím, že je to dočasné

Netvrdím, že je to ideální řešení. Prezenční výuka mi totiž aspoň dává nějakou formu disciplíny, kterou mi distanční prostě nedá. Ale věřím, že je to jenom dočasné a že se do škol zase brzy vrátíme, a proto si ten klid a pohodlí oproti normální škole zatím vychutnávám a budu to tak dělat, dokud to jen půjde. Vím, že moje prokrastinace a hraní her během hodin se mi jednou třeba u maturity může pěkně vymstít, ale to je zatím problém mého budoucího já, a to se s tím pak nějak popere.

No, abych to shrnul. Myslím si, že nezáleží na tom, jestli je výuka distanční, nebo prezenční, ale hlavně na přístupu žáka a jednotlivých učitelů. Jaké si to kdo udělá, takové to má – to zde platí na sto procent. Studenti, co se snaží a dávají pozor, nejsou distanční výukou nijak omezeni. A ti, co se jim zase tolik dávat pozor nechce, ho nebudou dávat ani ve škole, ani za počítačem.

Anna Čiháková, Ondřej Veber