Ljuba Krbová je Aničkou z Ulice už osmnáct let. Jsem větší zlobítko, říká

Jaké je tvoje životní krédo?
Miluji rčení od Marka Twaina: Hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji nejspolehlivěji na konci svého ramene. A to se mi v životě mnohokrát osvědčilo, člověk si kolikrát zoufá, a nakonec si nejlíp pomůže sám, protože se zná nejlíp. Nechci se tím rouhat a odříkat se jakékoli pomoci, protože samozřejmě může nastat v životě situace, kdy je člověk rád, že se může o někoho opřít nebo na někoho spolehnout. Jen zkrátka nechci těch pomocných rukou nadužívat.

Herečka Vendula Křížová: Dějí se i neuvěřitelné věci. Můj život je toho důkazem

Vybavíš si svoji nejstarší vzpomínku? 
Vyrůstala jsem v Berlíně, rodiče tam byli služebně. Tehdy jsem si oblíbila kolečkové brusle a drandila na nich v našem vnitrobloku. Jenomže občas na něj vyvezli horkou škváru! A co se nestalo! Vjela jsem do ní a na nožičky si přiškvařila krepsilonovou ponožtičku! Jizvu, kterou jsem získala svojí neopatrností v šesti letech mám do dneška. A zrovna tehdy mi pomocná ruka přišla vhod.

A nejnovější zážitek? 
Asi moje poslední cesta do Alžíru, protože část pobytu jsem strávila s Tuaregay v poušti. Krásně se o nás starali a v noci, ve stanu, pod hvězdnatou oblohou, to bylo lepší než v luxusním hotelu. Vlastně to byl hotel tisíce hvězd! Jenom se mě neptejte na koupelnu a toaletu… Hned první večer jsem se ztratila. Tedy mysleli si to účastníci výpravy, ale já jen vychutnávala tu krásu kolem. V poušti se dostanete po vyjetých kolejích džípu do tábora nakonec bez problémů.

Cestou zpátky jsi možná napochodovala pár kilometrů, takže sport, který miluješ, ti ani v poušti nechyběl? 
Tam je koeficient obtížnosti na maximu, protože když člověk šplhá s batohem plným fototechniky na obří dunu, tak občas musí lézt i po čtyřech. Ale pro dobrou fotku ráda udělám cokoli! Já se musím hýbat odjakživa. Od dětství jsem jezdila na lyžích, běhala, chodila do baletu i na lehkou atletiku, kde země trenér málem omdlel, protože prý běhám docela rychle, ale jako baletka. Být zavřená třeba v dabingovém studiu, kde celý den sedím „na zadku“, je pro mě utrpení. V dobách, kdy se filmy dabovaly od začátku do konce, jsem byla večer tak vyřízená, že jsem musela jít běhat a vyhnat se sebe, jak říkám, tu statickou energii. Pohyb je pro mě signálem, že žiju – i proto třeba chodím na dlouhé procházky se svými psy.

Zkoušela jsi nějaké extrémní sporty? 
Neřekla bych extrémní. Třeba se snowboardingem jsem začala až v pětačtyřiceti letech, dohnala mě k tomu kamarádka, která jednoho dne prohlásila, že bychom s ním měly konečně začít – než bude pozdě. Půjčili jsme si prkýnka a zaplatili drahého instruktora, ale vůbec nám to nešlo, zůstaly jsme viset někde na kopci a abychom si neuřízly ostudu, došoupaly se pak dolů skoro až potmě. Nakonec jsem se ale na snowboardu jezdit naučila. Ale nejnebezpečnější byl dárek od mého bratra – výstup na Gerlachovský štít. Nikdy jsem nic takového nezkusila, nelezla a když jsem se dozvěděla, že nejde o procházku, vyděsilo mě to. Ale nakonec jsem vrcholu dosáhla a už chápu nadšení horolezců, je to nejen o tom nádherném výhledu, ale i o pocitu, že jsi překonal sám sebe.

A co tvoje tajči? Jsi jím proslulá… 
Tak předně tajči se tomuto bojovému umění říká slangově, přesně je to: tchai-ti. Už jsem o něm mluvila tolikrát, takže budu stručná; pořád ho cvičím a nedokážu si bez něj svůj život představit! A moje tělo asi taky ne.

Už osmnáct let tě vidíme na obrazovce v seriálu Ulice. Mohla jsi v něm využít nějakou svoji sportovní dovednost? 
Zatím ne, moje postava je taková Matka Tereza, která všechny zachraňuje a na svoje zájmy nemá vůbec čas, i když se to poslední dobou trochu lepší. Scénáristé mi připsali nový koníček – fotografování, tak jsem na plac vzala i svůj starý foťák. A Aleše Procházku, který mě měl, podle scénáře, učit fotografovat, jsem já učila, jak se zrcadlovka správně drží!

Adéla Gondíková: Jsem pořád plná smíchu. Jirka se diví, ale má na to odpověď

Je vůbec možné být osmnáct let v jedné roli a nebýt pak i v reálu občas Aničkou? 
Jsem přece jenom větší zlobítko a temperamentnější než moje postava v seriálu. A vlastně víc než moje postava mě baví projekt jako takový, prostředí, kolegové, lidé ze štábu, se kterými dělám. K srdci mi vyloženě přirostla moje mladinká kolegyně Ema Businská, se kterou hrát bylo tak hezké jako jezdit v čerstvě napadlém prašanu, taky proto jsme tomu říkali „free ride“. Kvůli škole odešla, ale doufám, že se potkáme na jiném projektu, nejradši na divadle.

A co divadlo, máš nějakou novinku? 
Protože mi z Ulice odešel i můj dlouholetý partner Adrian Jastraban, tak jsme se dohodli, že se budeme potkávat v divadle a nastudovali spolu komedii Miluji tě, tak se měj. Je z hereckého prostředí a je parafrází na soužití Liz Taylor a Richarda Burtona, vypráví tedy je o lidech, kteří se milují, ale být spolu nemohou. Vidět ji můžete v nově otevřeném divadle Metro na Národní, ale jezdíme s ní i po České republice. Jsem nadšená z toho, že máme mimo Prahu vždycky vyprodáno a že se lidem náš spektákl líbí, ačkoli jsme na jevišti jen dva. A diváci docela zírají, protože nás znají z Ulice v úplně jiné poloze.

Máš nějaký plán, podle kterého se budeš ještě snažit dohnat všechno, co jsi dosud nestihla? 
Jsem z rodu motorových myší, takže se snažím stihnout toho co nejvíc teď hned. Razím heslo: Intenzivně pracovat, intenzivně odpočívat, což mém případě znamená cesty, cesty, cesty. Tak doufám, že jich v tomhle roce, na jehož startu právě jsme, stihnu co nejvíc.