Život je zázrak, řekla v jednom z posledních rozhovorů Zagorová. Pak zkolabovala

Co pro Hanu Zagorovou mělo v době vzniku následujícího rozhovoru největší cenu? „Život jako takový, protože to je zázrak a jsem moc ráda, že se na něm můžu pořád ještě podílet,” říkala a vzpomínala na to, jak dostala na jeviště polárku i na to, jak v době největší slávy stačila jediné - pozorovat budík a počítat, jak dlouho ještě může spát.

Mým dnešním tématem jsou ceny, a že vy jich máte. Ale obávám se, že hned na začátku našeho povídání narazím, protože vy často říkáte, že nejste vzpomínací typ a že vám není vlastní bilancování. Uděláte se mnou, prosím, aspoň na chvíli výjimku?
Velmi ráda, jestli jste si to někde našel a vypsal, tak se o nich můžeme popovídat, ale nevím, jestli si vzpomenu na všechno.

Soukromý obřad. Zádušní mše za Hanu Zagorovou je veřejnosti uzavřena

Nejdřív se vás zeptám obecněji - co má pro vás v životě cenu? 
Život jako takový, protože to je zázrak a jsem moc ráda, že se na něm můžu pořád ještě podílet.

A když půjdeme k těm věcným cenám. První cenu jste dostala v roce 1963 a šlo o druhé místo v soutěži Hledáme nové talenty. To bylo to zásadní setkání s Gustavem Bromem, který o vás prohlásil: „Ta děvčica má talent?” Co to tenkrát s vámi udělalo? Měla jste pocit něčeho výjimečného?
To rozhodně, protože to bylo vlastně moje první setkání se zpěvem. Ne, že bych si řekla, že budu zpěvačka a že to budu mít nalajnované. Kdepak. Já jsem si myslela, že budu hrát divadlo. A to už jsem říkala mockrát, že spolužačky na gymplu se přihlásily do soutěže Hledáme nové talenty a já jsem nechtěla kazit partu a to, že se to nakonec ubralo tímhle směrem, to byl osud, se kterým jsem vůbec nepočítala. 

A pan Brom?
Ten byl úžasný. On samozřejmě skvěle doprovázel, ale stejnou měrou úžasné bylo i to, že tam byli pánové z televize a z rozhlasu, a že mě pozvali na natáčení, takže jsem do toho vlastně žbluňkla po hlavě. Protože jsem najednou viděla, co taková profese, se kterou jsem nejdřív vůbec nepočítala, obnáší. Jaká je to práce, jaká je to dřina. V podstatě všechno, co chcete dělat dobře, je dřina.

Poslední sbohem. Veřejné rozloučení s Hanou Zagorovou bude v Divadle Kalich

Jaké to bylo, když jste se slyšela poprvé?
Vím, na co narážíte… Byla jsem okouzlená, myslela jsem si, že je to báječné, protože jsem doma měla jen kotoučový magnetofon, na který mi přispěla moje babička, takže jsem se z něj slyšela malinko a najednou jsem se slyšela přes ty velké bedny v ostravském rozhlase a připadalo mi to úžasné. A oni mi řekli, že se to nedá vysílat. Že mám takovou vadu řeči, že s tím musím něco dělat. A ten osud to zase zařídil, protože kdybych nezačala chodit na logopedii, nedostala bych se na vysokou školu, na JAMU.

Život a kariéra Hany Zagorové:

O šest let později jste získala cenu Moravský vrabec, kdy jste se stala nejpopulárnější zpěvačkou Moravy, ale roce 1977 jste se poprvé stala i zlatou slavící. Pamatujete si na ten pocit? 
To se nedá zapomenout. Nebyla jsem nejdřív ještě Slavík, ale byla jsem objev roku a telefonovali mi do Brna na vysokoškolskou kolej a já jsem jim říkala: „Nespletli jste se? Opravdu chcete mluvit se mnou?” Protože oni mě zvali do Prahy na Zlatého slavíka a mně připadalo jako něco neuvěřitelného, že uvidím naživo všechny v té době už slavné, slavnější a nejslavnější kolegy a že tomu budu přítomná. A byl to báječný zážitek, na který se zapomenout nedá, možná taky proto, že byl první.

Vy jste se ale mezi těmi slavnými, slavnějšími a nejslavnějšími kolegy pohybovala jako ryba ve vodě, vůbec jsem z vás neměl pocit trémy. Měla jste ji?
Ano, vždycky. A myslím, že není na škodu, když je to taková ta normální tréma a není to ta tréma svazující, kterou jsem taky několikrát poznala. A to není nic příjemného, když vás chytne panika, co tam děláte a proč tam vůbec jste. To se mi stalo tak dvakrát třikrát za celý život. Ale malinká tréma je fajn, ta zmobilizuje vaše smysly, a je to dobře.
Při jaké příležitosti byla ta paralyzující tréma?Představte si, že jednou se mi to stalo před první, nebo druhou Lucernou. Byla úplně narvaná k prasknutí a já jsem dostala pocit paniky, co tam dělám a jak na to budou lidi reagovat. Ale jakmile jsem vyšla na jeviště, tak to okamžitě přešlo.

Vy jste získala devět zlatých slavíků. Bylo to opojné, vědět, že jste nejoblíbenější českou zpěvačkou, nebo jste se i tenkrát dívala dopředu a říkala jste si, že vás víc zajímá to, co bude?
Mě přítomnost zajímá asi ze všeho nejvíc. To, co bude je na druhém místě a to, co bylo, je na třetím místě, kdybychom si tedy udělali takový stupínek vítězů. Ale ano, Zlatí slavíci byli opojní a moc jsem si toho vážila, i když první slavíci byli jednodušší, než ti poslední, protože když od vás lidi očekávají pořád něco nového, tak vám to začne šlapat na paty. A kolegové mi tenkrát nevěřili, když jsem se dozvěděla, že nejsem první a řekla jsem si: „Tak a teď si vydechnu a začnu vést normální život.” Protože do té doby jsem jen pořád přemýšlela, co ještě musím udělat. A těšila jsem se, že se můj život malinko rozvolní, protože na ten běžný život jsem neměla čas. Když zpívání děláte, řekněme, vrcholově, tak to opravdu nejde.

Jak v té době tedy vypadal váš život, když jste neměla čas na soukromí? Vstala jste, šla jste natáčet, večer koncert…
…a dívala jsem se na budík a počítala jsem, kolik hodin můžu spát, abych nabrala síly, protože to bylo období, kdy jsme dělali i osmadvacet koncertů za měsíc, takže jste už opravdu na nic jiného neměl čas. Jen rychle něco sníst a hned do postele, abyste druhý den jel třeba tři sta kilometrů na koncert někam hodně daleko.

Sbohem, duhová vílo! Přátelé, kolegové a fanoušci se loučí s Hanou Zagorovou

Několikrát jste se svěřila, že velkou cenu pro vás mají silné texty. Posluchači Českého rozhlasu se nedávno shodli na tom, že nejradši mají vaši píseň Maluj zase obrázky. Dlouho si dokonce mnozí mysleli, že text jste napsala vy. Čím to podle vás bylo?
Asi interpretací, ale v první řadě Pavlem Žákem, který napsal text i hudbu, protože ta písnička je ze života a vypráví o lásce, která je úspěšná a pak neúspěšná a já myslím, že takovou lásku jsme potkali, nebo potkáváme všichni v životě. Takže je to téma, které je živé pořád. Ale také - v textu je napsáno „proč mi nekoupíš polárku” a polárka jednu dobu vůbec nebyla. 

Máte s tou písničkou spojený i další zážitek?
Ano, to bylo moc hezké - asi po dvaceti, nebo pětadvaceti letech přišla fanynka, takové děvčátko po koncertu a podávala mi nahoru na jeviště polárkový dort a já jsem byla tak překvapená, protože za celou kariéru té písničky to vlastně nikoho nenapadlo. To bylo moc krásné, ráda na to vzpomínám. 

Je pravda, že vám lidé psali dopisy, kde vás uklidňovali, že si najdete novou lásku?
Samozřejmě, ale nebylo to jen v případě Obrázků, ale už když jsem si napsala, a to bylo ještě v ostravském rozhlase, text Mrtvé lásky, kde se zpívá: „Dnes za ranního rozbřesku umřela láska” a to mi lidi psali, ať to přežiju, ať si z toho nic nedělám, že takový problém se stává každému. A to je moc fajn, to vás potěší, protože to znamená, že vám lidi věří a já bych je nikdy neošidila.

Vzpomenete si na tu chvíli, když vám Pavel Žák písničku Maluj zase obrázky zahrál poprvé?
Ano. Bylo to u piana u něj v bytě a byla to jedna z mála písniček, u které jsem se, když mi ji zazpíval, protože on moc hezky zpívá, rozplakala. Protože mi to přišlo strašně krásné a strašně smutné.

Hana Zagorová o těžkých chvílích: Prošla jsem si obdobím, kdy jsem i plakala

Často mluvíte o tom, že nechcete, aby lidé z vašich koncertů odcházeli smutní. Že vás traumatizuje, když u některých písniček, a třeba zrovna u Maluj zase obrázky, někdo pláče. Není to ale právě to, co na vás vaši posluchači tak milují? Že mají pocit, že na ty své smutky nejsou sami, že jste s nimi?
Máte pravdu, ale vy jste to malinkato zkreslil, protože to se týkalo divadelního pořadu s názvem Noční telefony, a to bylo celé z šansonů a z velmi srdceryvných, velmi smutných a melancholických písní, a to jsem si na konci představení říkala, že tohle vlastně nechci. Nechci působit pateticky, že budu říkat, že chci rozdávat radost, protože slzy patří k životu i smích patří k životu, ale nesmí to být jednostrunné, aby vás to udeptalo a zarazilo do země.

Nazpívala jste okolo 950 písní. Vím, že je to těžké, ale je mezi nimi některá a vůbec to nemusí být šlágr, která má pro vás obzvlášť velkou cenu?
Velkou cenu pro mě mají všechny písničky, protože ve chvíli, kdy jsem řekla, že je budu zpívat a když jsem je natáčela, tak mě musely něčím zaujmout. I když bych z toho vyňala písničky z velkých zábavných pořadů, které jsem pak už nikdy v životě neviděla a neslyšela, ale takových je třeba dvacet. Ale jinak své písničky beru tak trochu jako děti a nikdy bych neřekla, že tyhle mám nejradši a tyhle nemám ráda. Ty, které mám míň ráda, ty na koncertech nezpívám, protože to bychom tam seděli tři dny a tři noci v kuse, ale je krásné, když to řeknu na koncertu a lidi zařvou: „Jo, budeme tady!”