Máš docela výrazný look, kdekdo si může myslet, že jsi míšenka. Jak se ti s tím žije?
Nevím, jaké to je, vypadat jinak. Někdy je moje vizáž výhoda, jindy ne… Spíš by ses měla zeptat, jak se mi žije s touhle otázkou – dostávám ji nejčastěji. Už jsem si zvykla, ale jednu dobu mě to už otravovalo, tak jsem si odpovědi i vymýšlela. Třeba že můj děda byl indián. To mi poradila maminka, když se mi na škole smáli.

Smáli? Zažila jsi šikanu?
Velkou holčičí. Trvala několik let. Holky se se mnou bavily a nebavily podle toho, jak se jim to hodilo. Docela dobře jsem se učila, tak jsem jim pomáhala s testem nebo tak. No a další den už mi shazovaly věci z lavice.

Nikol Štíbrová
Nikol Štíbrová: Mám chlapa, o kterého se můžu opřít. Dostal mě

Co si z téhle kapitoly neseš do života?
Určitě mě to utužilo. Naučila jsem se říkat NE. Taky jsem se začala víc bavit s klukama a to mi zůstalo dodnes. V mnoha situacích jednám jako muž – čistě, na rovinu –, v našem hysterickém hereckém světě je to třeba. Někdo to může nazývat drzostí, ale kdo mě zná, ví. A hlavně! Co ode mě chcete? Vyrůstala jsem sama s mamkou! V Ostravě! (smích)

Jak moc tě absence otce poznamenala?
Nevím, protože jsem nepoznala nic jiného. Ale určitě se to projevilo jistým druhem emancipace a touhou dokázat všechno sama – ať už to bude oprava pračky, nebo šetření peněz. Moje maminka musela v životě bojovat za nás obě a ne vždy to bylo jednoduché. Zažily jsme dobré, ale taky dost těžké časy, které byly spojené s alkoholem a domácím násilím… Teď mi dochází, že je to poprvé, co o tom takhle mluvím. Já o tom nikdy nemluvím. Ale asi to musí ven. Často si lidé myslí, že žiju na obláčku a že mám všechno zadarmo. Ale to, co jsem v životě dokázala, je výsledkem mé dřiny, za kterou vděčím jen sama sobě.

Myslíš ještě dnes na ty zlé časy často?
Moc ne, je to už před nějakou dobou. Samozřejmě jsou dny, kdy něco vyplave, ale nechci, aby mě to určovalo. Spíš se v životě bavím chvílemi, kdy mi třeba můj bývalý umělecký šéf Pavel Šimák řekl, že nemám dostatek talentu a že jsem si v životě neprožila nic špatného. Lidi o sobě nic nevědí. A neměli by tohle říkat. Nepřísluší jim to. Soudy ostatních lidí jsou založeny na jejich vlastní omezenosti.

Co vás s mámou nejvíc spojuje a v čem jsi naopak jiná než ona?
Máme velmi těsný vztah, protože jsme byly na všechno samy. Postupem času samozřejmě věším prádlo na sušák jinak nebo zjišťuju, že mi nevadí plánovat věci na poslední chvíli. Jsou dny, kdy zažíváme symbiózu a dny, kdy po sobě štěkáme. Ale tak to je asi v každém vztahu mezi matkou a dcerou.

Herec Marek Lambora
Marek Lambora: Seriál Slunečná má stanovený počet dílů. Nekonečný asi nebude

Kdy tě začalo zajímat herectví?
Mám slohovou práci ze třetí třídy, ve které jsme psali, jak si představujeme svou budoucnost. Tam je jasně napsáno, že budu herečka. A když mě vyzvedávali z družiny, tak mě vychovatelky předávaly s větou: To bude herečka!

Takže ses o pár let později přihlásila na konzervatoř. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Co se týče školy, tak jako na jedno z nejhezčích období. Byla to škola života. A taky první lásky. Poznala jsem tam i některé své současné přátele a kolegy. Ale zároveň to tenkrát doma bylo zrovna nejhorší. Takže jsou moje pocity smíšené.

Kdy jsi vlastně vylétla z hnízda?
Hned po maturitě. Při přijímačkách na DAMU jsem dostala od Tomáše Töpfera nabídku jít na Fidlovačku, a tak jsem na školu ani nenastoupila a ještě před maturitou jsem na Fidlovačce začala zkoušet svou první hru. A v létě jsem jela na měsíc do Paříže a pak jsem se hned stěhovala do Prahy. Na škole byli tenkrát trochu naštvaní a nějakou dobu se se mnou táhlo, že jsem „ta, co ji ukradli z přijímaček“.

Na Fidlovačce je dost mladý kolektiv nebo to aspoň tak působí. Je těžké se mezi podobně starými kolegyněmi prosadit?
Na Fidle jsem deset let. Z toho prvních sedm jsem tam byla nejmladší. Takže mi vlna mladých vůbec nevadí. I když musím říct, že jsem s nimi ucítila tu blížící se třicítku. (smích) Fidlovačku považuji za svou domovskou scénu, přestože nikdo z nás není v divadle zaměstnán, jsem na každou inscenaci najímána zvlášť. Za těch deset let se změnila i dramaturgie a zažívám tam pátého uměleckého šéfa a v poslední době i to, že už se neobsazují herci z našeho pomyslného souboru, ale každý režisér s sebou přivádí nové lidi.

Herečka Petra Hřebíčková je krásná, chytrá, talentovaná a hlavně neztrácí humor.
Herečka Petra Hřebíčková: Ke čtyřicítce jsem si nadělila rovnátka

Zaznamenala jsi, že máš už taky svoji hereckou škatulku?
Já škatulky nesnáším. Dřív jsem často dostávala role uťáplých holek, které jsem hrála víceméně pořád stejně, neznala jsem nic jiného a začala jsem mít pocit, že mi to nejde. Pak jsem jednou dostala konečně protiúkol, což byl pro mě svěží tvůrčí vítr, a i od lidí přišly reakce typu: „Takhle jsem tě ještě neviděl hrát.“ Teď hraju od každého trochu. Herecký sval je třeba cvičit a občas i vystoupit z komfortní zóny je dobrodružství.

Prošla jsi několika seriály, teď jsi v Modrém kódu. V čem je pro tebe tahle role přelomová?
Přelomová asi tím, že je zatím největší. A taky nejtěžší. Musíš předstírat, že naprosto rutinně děláš a říkáš něco, čemu absolutně nerozumíš. Nepomůže ti nikdo a nic. Prostě se to musíš naučit. Vzpomínám na první den, kdy jsem přišla našprtaná a ty názvy jsem střílela nepřirozeně rychle, protože jsem to chtěla mít rychle za sebou. A taky, kdy se mi u první operace dělalo špatně. Je vtipné, jak člověk časem otupí.

Musí být těžké si pamatovat doktorskou hantýrku. Jak se ji učíš? Připadáš si už jako doktorka?
Ze začátku to bylo náročné. Hlavně k tomu ještě skoro vždycky máš nějakou akci. Časem se ti to s tou akcí spojí a taky se toho dost opakuje, takže to pak ovládáš líp. Ale stejně, zkus si říct: „Sestři, podáme kyselinu aminomethylbenzoovou s etamsylátem na to krvácení a jeden miligram noradrenalinu.“

Na place musíš být hodně brzy. Jak to snášíš?
Nesnáším. Já jsem navíc ještě úplný cvok v tom, že když druhý den musím vstávat brzy, vystresuju se tak, že pro jistotu neusnu vůbec.

Kdy tě lidi začali poznávat? Co to s tebou dělá?
Před Modrým kódem jsem nic velkého netočila, takže jsem slávu nijak nevnímala. Teď je to o něco intenzivnější, ale stejně je to nesrovnatelné s tím, když jdu na kafe s Ivou Pazderkovou nebo Davidem Gránským. To neujdeme ani sto metrů bez toho, aby je lidi nezastavili.

Jsem perfekcionistka, takže potřebuju mít všechno včas připravené, sbalené a pořešené, říká o sobě Nikol.
Miss Nikol Švantnerová: Do botoxu bych znova nešla, jedna věc mi vadila

Před více než rokem jsme měli v Glancu reportáž o úklidu na míru, kterému ses věnovala pod hlavičkou Bordelmamá. Pokračuje tahle tvoje aktivita?
Jasně. Kdykoli je volný čas. Teď třídím už několik měsíců byt známého Je to těžké, hlavně pro něj, protože vazba k velkému množství věcí je spojená s domnělým pocitem jistoty, která je vlastně chybějící sebejistotou… Dotyčný si taky před pár lety nastěhoval domů všechny věci z bytu po své matce. To všechno doma má, respektive měl. Všechny tyhle věci něco vyzařují a člověk se pak diví, že není šťastný. Lidi, třiďte! Obklopujte se jen věcmi, které máte skutečně rádi.

Co tě na téhle činnosti nejvíc baví?
Pocit osvobození. Taky to, že vím, co a kde mám. To mě uklidňuje. A naplňuje mě, že pomáhám lidem nežít v bordelu.

Věnovala ses společenskému tanci. Nechybí ti to?
Naštěstí mám práci, kde to využívám dnes a denně. Dokonce někdy při zkoušení poprosím o nějaký těžší kousek v choreografii. Například v představení Šakalí léta padám po zádech z garáže a pak mám s klukama asi pět zvedaček. Miluju pohyb a nemůžu bez něj žít. Dokonce když chceš na mobilu napsat v T9 jméno Vanda, nabídne ti to slovo Tanec.

Jsi čerstvě zasnoubená, jak to celé proběhlo?
Šli jsme po pláži. Na břehu je spousta takových dírek, co vyhrabávají malý krabíci. Jedna byla obzvlášť velká. Oskar říká: „Tady asi musí být velký krab. Bála by ses tam strčit ruku?“ Já na to, že jo. Ale že ji tam strčím, když mi dá prstýnek. Prostě jsem to jen tak plácla. On na to: „Tak jo.“ No a on ho fakt měl. V kapse. Nosil ho u sebe dva týdny! Samozřejmě jsem to vůbec nečekala. Hlavně ne v tu chvíli. A už vůbec ne na dovolené. Myslím, že to pro něj muselo být strašné, protože jsem mu pořád lezla během dovolené do batohu.

Jak si představuješ svou svatbu?
Vždycky jsem si myslela, že když si nasadím zásnubní prstýnek, budu mít jasnou představu. Ale zatím nic. Takže jediné, co vím, je, že chci, aby to byla oslava naší lásky plná žrádla a hudby.

Vanda Chaloupková
Narodila se 21. 5. 1991 v Ostravě. Vystudovala ostravskou konzervatoř, první divadelní zkušenosti získala v Národním divadle moravskoslezském. Od dětských let se věnovala profesionálnímu tanci. Zahrála si ve filmu Ireny Pavláskové Fotograf a ve filmech Davida Vignera Božena, Abstinent, Občanská naděje a Mezi nimi. Jejím velkým úspěchem je role v seriálu Haunted v režii Jana Pavlackého pro Netflix. Nyní účinkuje v seriálu Modrý kód. Kromě Divadla Na Fidlovačce hrála také v Divadle Bez Zábradlí, Hudebním divadle Karlín a v divadle Komedie ve hře Lazarus. Hostovala ve Stavovském divadle, kde si zahrála s divadelním spolkem Prague Shakespeare Company v anglojazyčných rolích. Pro Strašnické divadlo spolu s Petrem Šmídem napsala a režírovala úspěšnou inscenaci Dávno dospělí. Příležitostně se věnuje modelingu nebo pohybové spolupráci v menších inscenacích. Je zasnoubená s přítelem Oskarem.

ADÉLA NOSKOVÁ