„S ADROU jsme spolupracovali dlouho dobrovolně. Když byl pak schválený velký japonský projekt, stali jsme se zaměstnanci organizace. Podařilo se nám z Japan platform získat finanční prostředky na 18 kamionů za 1,2 milionu euro a tím pádem přibyla spousta práce,“ začíná své vyprávění Ludo Činčala.

„Celkem jsme zabalili asi 55 000 balíků (46 kamionů) s trvanlivými potravinami, drogerií či oblečením. S poslední várkou jsme se vypravili na Ukrajinu 14. května. Když jsme odjížděli, naši ukrajinští přátelé, kteří před válkou uprchli na Slovensko, nás prosili, abychom byli opatrní. My jsme si to nepřipouštěli, řekli jsme si - šance, že nás něco postihne na cestě do Kyjeva, je jako šance, že budeme mít po cestě autonehodu,“ ponoří se do vzpomínek Ludo.

Nehoda je nezastavila

Nepravděpodobné se však stalo v pondělí ráno skutečností. Řidič, který jel v protisměru, po cestě zaspal a vrazil do autobusu plnou silou. Následky? Jeho auto bylo na šrot, autobus dostal pořádně zabrat, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. „Po všech možných komplikacích s nehodou, jsme se přesto dostali v jedenáct večer do Buče,“ pokračuje Ludo. „Za týden jsme projeli krajinou krásnou jako Slovensko, ale rozlohou velkou jako polovina Evropy,“ porovnává.

Zaměstnanci ADRY vědí, že bez dobrovolníků by to nešlo.Zaměstnanci ADRY vědí, že bez dobrovolníků by to nešlo.Zdroj: Se svolením manželů Činčalových

Pohledem cizince i našince

A jaký je život v krajině, kde už víc než rok vládne válečný stav? „První noc v Kyjevě jsme zažili nálet šesti raket, z toho jedna byla ruský kinžál. Ani bychom si toho možná nevšimli, kdyby ve tři ráno nezatřásla oknem strašlivá rána. Až následující den jsme se dočetli, že všechny rakety byly sestřelené a útok přinesl ´jen´ tři zraněné,“ přidává se k vyprávění Adriana Činčalová. „Vyděsilo nás to, ale rychle jsme se snažili upokojit. Našinec už jen mávne rukou. Děje se to tady každý druhý den, Kyjev dnes stráží Hospodin a systém Patriot, téměř všechno se daří sestřelit, řekl nám jeden z domácích,“ dodává Andriana. 

ADRA
Mezinárodní humanitární organizace pomáhá lidem v nouzi v Česku i v zahraničí. Když přijdou povodně, či vypukne požár, pomáhají napravit škody na majetku, při přírodní katastrofě nebo válečném konfliktu zajišťují lidem vodu, jídlo a střechu nad hlavou. Pečují o nemocné, poskytují sociální i vzdělávací služby. V zemích třetího světa budují školy, pomáhají lidem postavit se na vlastní nohy a žít důstojný život. To vše díky dárcovské pomoci.

Obnova města

Jak mohli manželé Činčalovi vypozorovat, život ve městě běží v normálních kolejích. Mnoho sestřelených budov je už odstraněných nebo obnovených. Stržené mosty při obraně Kyjeva se budují nanovo. Jen několik “památníků“ ještě děsivě ční jako tiché memento. Projít se Borodiankou nebo Hostomelem je pro turistu “atrakce“, ale pro domácí místo bolesti a noční můra “včerejšího dne“.

Projít se Borodiankou nebo Hostomelem je pro turistu “atrakce“, ale pro domácí místo bolesti a noční můra “včerejšího dne“.Projít se Borodiankou nebo Hostomelem je pro turistu “atrakce“, ale pro domácí místo bolesti a noční můra “včerejšího dne“.Zdroj: Se svolením manželů Činčalových

Čtyřicet sekund

„Ve středu jsme se setkali s velvyslancem Slovenska a partnery ADRA Ukrajina při přípravě nových projektů. Polovina týmu zatím opravovala náš autobus, abychom mohli hned večer vyrazit do Charkova. Dohodli jsme se, že spát budeme radši 100 kilometrů od města. Jak nás upozornil velvyslanec Marek Šafík, Charkov se nachází blízko ruských hranic a raketa tam doletí za 40 sekund,“ vzpomíná humanitární pracovník Ludo Činčala a navazuje v melancholickém módu: „Do Charkova jsme se vypravili ve čtyři ráno, jeli jsme po prázdné dálnici, kolem rozsáhlá rovina a nekonečná ukrajinská zasetá pole. Nádherný obraz ve smutné krajině. Krajina zalitá ranním sluncem, které jakoby přinášelo každé ráno naději na nový a hezčí zítřek.“

Nádherný obraz v smutné krajině.Nádherný obraz v smutné krajině.Zdroj: Se svolením manželů Činčalových

Předávání balíků i útěk do krytu

Na pumpě jsme pak potkali několik aut s vojáky, občas jsme předjeli autobus plný mladých mužů, kteří směrovali na svá stanoviště. „Před vstupem do Charkova nás přivítaly zátarasy a jeden tank. Všudypřítomné hlídky neměly moc otázek, když jsme jim řekli, že jsme humanitárka. V Charkově nás čekali naši ADRA partneři a koordinátorka Natálie se svými chlapci na pohotovostním vozidle Lada 2104. Skvělí lidé a neskutečně pracovití. Na místě setkání nás čekalo asi 300 lidí, senioři, matky s dětmi každý se svým smutným příběhem,“ popisuje Adriana hlavní část návštěvy na Ukrajině.

Polský vrtulník Mi-17 přistává v táboře Am Nabak v Čadu.
Poláci posílají ruské vrtulníky do šrotu. Nakoupí západní

„Na dalších dvou zastávkách jsme odevzdali díky nadaci US Steel dva velké záložní generátory, které věříme, že nebudou nikdy potřebovat. Jen co jsme je složili, rozezněly se sirény a byl vyhlášen poplach. Vzpomněl jsem si na těch 40 sekund, zvláštní pocit. Našinci zůstali stát, jakoby se nic nedělo. My jsme utíkali do krytu, domácí šli jen pomalu. Mezitím zazněly dva silné výbuchy a po pěti minutách se sirény vypnuly,“ zachvěje se při vzpomínce Adriana.

Ukrajina manželům Činčalovým přirostla k srdci.Ukrajina manželům Činčalovým přirostla k srdci.Zdroj: Se svolením manželů Činčalových

Zůstala spousta otázek

„Pak zazněl povel ke společnému obědu. Šílené, chvíli sedíte v krytu a pak hned nato se máte věnovat všednímu životu a každodenní práci. Hned po jídle jsme vyjeli radši zpět do Kyjeva do hotelu, ve kterém jsme byli ubytování. Když jsme kolem půlnoci do města dorazili, bylo úplně prázdné. Po čtyřproudové dálnici běhaly jen srnky, působilo to děsivě, jako z nějakého sci-fi filmu,“ pokračuje ve vyprávění Ludo.

„V pátek ráno jsme vyrazili zpátky domů. Zůstala spousta smíšených pocitů a mnoho otázek. Čím více jezdíme na Ukrajinu, tím víc nám přirostla k srdci a lépe chápeme, co Ukrajinci, i ti uprchlí, prožívají,“ zakončují svorně manželé Činčalovi.