„A vás manžel doma bije? Nebo jak to děláte, že je na vás takhle před lidma tak strašně hodný?“ diví se Kateřinina klientka. Třiačtyřicetiletá blondýnka se jen usmívá a vysvětluje, že manžela poznala ve svých sedmnácti, a protože byli oba ještě mladí, vychovali se vzájemně k obrazu svému.

Paní si povzdechne, že to už bohužel ona ve svém vztahu nezmění a pozoruje, jak Kateřina s partnerem řeší každodenní starosti, dívají se vzájemně do očí a loučí se letmým polibkem. „Ano, nejlepší jsou tyhle vztahy z mládí. Nebo pak ty, když se lidi potkají až hodně dospělí…“ shrne to zákaznice.

Podle párového terapeuta Pavla Rataje to je ale hodně zjednodušující pohled. „Možná teď shodím sám sebe, ale zaručený recept na fungující doživotní vztah neexistuje,“ smete ze stolu teorii o důležitosti poznat se včas, než partnery „zkazí“ okolní svět. Vedle vztahů, které trvají od puberty dodnes, totiž existuje i řada těch, které dopadly katastrofálně (zapátrejte i ve své paměti) nebo skončily rozvodem. Zvláště ty, kdy se mladí i brzy vzali a nežili spolu na psí knížku, jak někdy starší generace radí.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů.
Více na: denik.cz/predplatne.

„Je statisticky prokázáno, že tyto páry jsou skutečně spíš rizikové s vysokou mírou rozvodovosti,“ vysvětluje Pavel Rataj, proč nelze nízký věk v čase seznámení považovat automaticky za plus. Dodává, že na počátku 20. století patřila česká společnost celkem překvapivě k těm, kde lidé uzavírali sňatky a měli děti až relativně pozdě – kolem čtyřiadvaceti let.

Za časů socialismu byl věk novomanželů a prvorodiček uměle stlačen o pět až šest let níže a zároveň v 70. letech stoupla rozvodovost na 40 až 50 %, kde se drží víceméně dodnes. Co se stalo?

Přesně neví nikdo, ale dva faktory jsou poměrně jasné. Prvním je sama možnost rozvést se. „Do té doby se lidé řídili morálkou, tradicí, zodpovědností, byl to tlak na úrovni vnitřního rodiče. Dnes je to spíš tlak našeho já – co já chci, co já potřebuju. Znamená to větší zmatky, ale i volnější vztahy,“ říká Rataj.

Jednoduše řečeno: zatímco dřív znamenal rozvod skandál a osobní zájmy manželů zůstávaly stranou, dnes je běžnou možností. Druhým faktorem je ale právě nízký věk novomanželů, kteří vedle sebe dospěli, ovšem často každý jinam. 

Vždyť sis vůbec neužila!

Vzácnější (ale reálné!) jsou páry, které spolu drží krok po celý život. Rostou stejným tempem a stejným směrem, pořád ruku v ruce. Jednoduše toho pravého/pravou potkaly leckdy na první pokus. Výhra v loterii vztahů. Pokud jste k nim podezřívaví a radíte vyzkoušet víc protějšků, než se zamilovaný rozhodne usadit se, můžete se plést.

„Mým prvním vážným vztahem byl můj manžel. Já jsem o tom moc nepřemýšlela, neměla jsem pocit, že jsem o něco přišla, ale on se bál, aby mě to někdy nenapadlo. Žárlil a hlídal si mě,“ říká Kateřina. Na otázku, jestli měl někdy důvod, odpovídá rozhodně, že neměl. „I když párkrát mě to napadlo…“ dodává trochu vyhýbavě.

„Naopak, je to velmi otevřená odpověď. Není to tím, že by si paní dost neužila, ale že jejich vztahovost zraje. V každém vztahu je potřeba vzruchu. Když děláte pořád ty samé věci, začnete se nudit a vaše nitro začne generovat třeba fantazie o lidech kolem,“ vysvětluje párový terapeut, že představy o kolegovi nejsou závazkem ani nevěrou, ale spíš symptomem, že v partnerství zanedbáváte potřebu vzruchu. Není namístě panikařit a dělat rázné kroky. Jen přidat trochu vzrušení novou polohou při sexu, společným koníčkem, zkrátka nějakým krokem mimo dobře známou rutinu. 

Stereotyp musí být!

Snaha vyhnout se stereotypu a nenechat vztah zajet do pevně daných kolejí je ale zbytečná a kontraproduktivní. Stereotyp zajišťuje pohodlí, kdy není třeba vše stále dokola plánovat nebo domlouvat. Pokud víte, co má být každý den v lednici, vztahu to neuškodí. „Je důležité přiznat si, že do stereotypu musíme spadnout, je přirozený, žádoucí, zjednodušující, často příjemný. Na druhou stranu jeho zajištění snižuje potřebu vzruchu ve vztahu,“ popisuje Rataj.

Konflikty, stejně jako stereotyp, jsou důležitou součástí zdravého vztahu. Je potřeba s nimi počítat a o vztah neustále pečovat. Právě nedostatečný prostor pro vztah stojí za většinou partnerských krizí.

Tahle potřeba se potom často naváže na nějakou osobu v okolí, ve filmu nebo seriálu. A toužit po lékaři z Ordinace je rozhodně lepší varianta, než se vrhnout do náruče kolegovi, se kterým je to všechno tak fajn a nové. Důležité je hledat společný vzruch – počítá se sex, sport, ale i hádka, a dopřát si i ty své soukromé (kolo, motorku, zdolávání ferrat nebo četbu knih). „Výhodou v partnerství je určitá cizost, jinak usínáme na vavřínech,“ doporučuje Pavel Rataj s tím, že vědět o svém partnerovi vše je spíš problém – mohl by přestat být zajímavý. Na rozdíl od kolegy v práci…

„S bývalým manželem jsme se poznali v sedmnácti, po deseti letech jsme se vzali, měli dítě a tři roky nato jsme se rozvedli,“ vypráví čtyřiatřicetiletá Adéla. Rozvod už absolvovala čerstvě zamilovaná a do dvou let založila s novým partnerem rodinu. „Někdy si říkám, jestli jsem udělala dobře. S exmanželem jsme se nikdy nehádali, měli jsme každý svoje povinnosti, vlastně mi to s ním tehdy vyhovovalo víc. Teď se hádáme pořád. Ale asi to nemohl být ten pravý, když to mezi námi takhle skončilo…“ uzavírá Adéla.

A podle Pavla Rataje má pravdu. To, že se nehádali a vyhovovali si lépe, totiž není důkaz, že měli dobrý vztah. Možná šlo spíš o vztah dvou nehotových osobností, které byly zvyklé příliš neprosazovat svoje potřeby. Pokud navíc partneři žijí spíš na vesnici, v blízkosti rodiny a mají raději klid, pak to celé může fungovat skutečně dlouho. Dokud jeden z nich nebude chtít něco změnit.

Naopak, když se potkají až v pětadvaceti a později, setkají se dvě mnohem vyrýsovanější osobnosti, které vědí, co chtějí, a budou na sebe neustále narážet. Kvalita vztahu potom nestojí na tom, že se nehádají, ale jak si umějí poradit s emocemi, přizpůsobit se, pracovat s napětím a rozdílností.

Myslet na sebe? Jen do toho!

„To sedmnáctiletí neumějí, a pokud neprojdou fází separace a jdou z rodiny rovnou do vztahu, nepotkají sami sebe. Takže jedna z hypotéz, proč takový vztah funguje, je, že tihle dva lidé jsou na sobě mnohem víc závislí, protože se nikdy nemohli potkat sami se sebou a postarat se sami o sebe,“ ukazuje odvrácenou stranu vztahů z mládí Rataj. Přes všechny zápory, které tato závislost s sebou nese, jde ale o model, jenž funguje po staletí. Já jednoduše není prioritou.

„Modernější vztahy ale ukazují, že chceme být hodně v já, ale neumíme s tím pak zacházet. Partneři by měli víc chtít poznat sami sebe i toho druhého. Když mají jistotu, jaké je jejich já, jsou odolnější, flexibilnější a vztah je pevnější,“ vysvětluje terapeut.

Jenže současné vztahy právě trpí spíš tím, že se bojíme, že já ve vztahu ztrácíme, ale bojíme se i konfliktů. Když pak přijdou hádky a rozdílné názory, nevíme si s tím rady. Podle Pavla Rataje by bylo ideální učit děti už od školky, jak takové situace ustát. „Klíčovou schopností je umět si poradit s emocemi, nepotlačovat je, ale mít na ně pestřejší arzenál, vnímat potřeby, ustát nepohodlí. Ideálně se to učí v kolektivu, ale zatím na to nejsou školky ani školy připravené,“ uvažuje.

Konflikty, stejně jako stereotyp jsou ovšem důležitou součástí zdravého vztahu. Je potřeba s nimi počítat a o vztah neustále pečovat. Právě nedostatečný prostor pro vztah stojí za většinou partnerských krizí. Zajistit chod rodiny, podat v práci výkon, být společensky aktivní, to jsou priority. Potom je tu zdraví, na které si ještě občas někdo prostor udělá, ale vztah je většinou na posledním místě. Vždy může počkat.

„Základním partnerským zákonem je, že za to může ten druhý. Kdyby on přidal/ ubral, měli bychom krásný vztah. Jenže to si myslí oba. A na pozadí těch vztahů je čekání, až přijde nějaký Japonec Samo, který to zařídí – ‚ono se to samo‘. Když není energie, je vztah to poslední, čemu se věnujeme,“ zmiňuje Rataj, co často slýchá ve své pracovně. Své klienty nabádá, aby si svůj vztah představili jako osobu. Je smutná? Je unavená? Bydlí někde ve sklepě? Pak je problém spíš tam.

„Každého párového terapeuta bude primárně zajímat, kdo jsou ti dva, na čem jejich vztah stojí. Co je to, co v tom vztahu hledají, co je spojuje. Kolik jim bylo, když se potkali, důležité není,“ shrnuje odborník na partnerské trable.

Kdy nám to bude klapat?

Spokojená manželství zkoumal český psycholog Ivo Plaňava. Co zjistil?

Svou roli hraje, z jakého prostředí pocházíme. Plusem je spokojené dětství a rodina jako priorita. Pozitivní vliv má, pokud se muž podílí na péči o domácnost, a když partneři spravují finance společně. Lepší soužití mají samozřejmě lidé bez problematických povahových rysů. Vliv naopak nemá zaměstnání, rozvod rodičů ani společné zájmy.