Kozak patřil k největším výrobcům kožené galanterie mezi státy socialistického tábora. Právě tam také proudila velká část produkce, mezi niž se řadily peněženky, aktovky, rukavice a další kožené a koženkové zboží.

Zpracováním kůží a výrobou kožedělného zboží se zabývaly v Klatovech tři továrny. Největší byla firma Singer. Koželužská manufaktura, kterou založil Bohumil Singer, vznikla původně ve Strážově v roce 1842 a vyráběla usně určené pro výrobu a opravy obuvi. O třicet let později se ale rodina Singerů přestěhovala do Klatov a výrobu přestěhovala také. Původní továrna sídlila v budově bývalého jezuitského semináře, ale na začátku 20. století už nestačila, a tak se stavěla u nádraží továrna nová. Orientací výroby na armádní zakázky si tehdejší majitelé zajistili dostatek financí i práce pro své zaměstnance. Veškeré vojenské potřeby z kůže, sedlářské výrobky, aktovky nebo kufry tehdy vyrábělo přes pět set zaměstnanců fabriky, která postupně rozšířila svůj sortiment od výroby kůže až ke kožené galanterii.

Vyráběly se i kožené plynové masky

Zajímavostí je, že koncem roku 1936 tehdejší československé ministerstvo národní obrany iniciovalo založení společnosti, která by se zabývala výrobou kožených plynových masek. Výhradní práva získala právě společnost bratří Singerů z Klatov.

Paradoxně pak o pár let později za druhé světové války v jejich klatovské vile sídlilo gestapo a továrna v německé správě dodávala opasky, sumky a tažné postroje pro armádu.

Po osvobození byl závod v národní správě a po roce 1948 byla továrna rodiny Singerů znárodněna a přejmenována na KOZAK, což byla zkratka znamenající kožedělné závody Klatovy. Bylo v ní zaměstnáno mnoho obyvatel města. Mezi nimi v sedmdesátých letech i Rostislav Králík, který po absolvování fakulty ve Zlíně začal pracovní kariéru v závodě v Pacově a dva roky poté přešel do Klatov jako vedoucí technického rozvoje. Později se stal výrobním náměstkem, který zodpovídal za tvorbu kolekcí a inovace. V Kozaku měl na starosti i technické zázemí, do něhož patřil i vlastní strojírenský provoz. V Klatovech si tehdy totiž sami také vyráběli speciální stroje. Sloužily například k nalepování a napínání dílů na rámy kufrů, měli tu i kontinuální linku na výrobu opasků. Chloubou byly tachovské máčecí linky na PVC rukavice, které na textilní podšívku namáčely hmotu. Na rozdíl od běžných latexových rukavic dokázaly absorbovat pot.

Sedmero závodů

Kozak měl celkem sedm závodů, v nichž bylo zhruba mezi 2600 a 3000 zaměstnanců. Klatovský závod měl kolem 700 zaměstnanců. Vyráběl střední koženou galanterii. Stejný sortiment měl závod Černošín u Tachova. Třetí závod v Tachově vyráběl pracovní rukavice – kožené i PVC máčené. Další dva závody byly na jihu Čech, v Pacově a Černovicích. Ty se specializovaly na výrobu peněženek. Šestý závod se nacházel v Dolních Beřkovicích u Mělníka a vyráběl hlavně věci pro vojáky, například pouzdra na zásobníky, řemeny, opasky a podobně. Poslední závod byl v Horním Slavkově a vyráběl hlavně pracovní rukavice z textilu.

Z klatovské produkce byly úspěšné hlavně kufry a školní aktovky, které se tu vyráběly vysokofrekvenčním svařováním. Obrovský podíl na zisku společnosti měla ale drobná galanterie. V 80. letech minulého století se ročně zavádělo do výroby kolem sedmi set nových druhů zboží. Firma vyvážela na východ, zejména do Sovětského svazu, Maďarska a dalších států.

Výrazný podíl produkce šel ale také na západ. Do Francie, Německa nebo Anglie. Vyváželo se ale i do daleké Saúdské Arábie, kde měli v oblibě právě aktovky. Například v roce 1988 se prodalo zboží téměř za 600 milionů korun. Mezi moderní a prodávané věci patřily v osmdesátých letech pánské taštičky na doklady.

„Pánské etuje, říkalo se jim Bohoušky, prostě jako malá aktovčička. To se vyrábělo ve fabrice na vývoz. Probíhala pravidelně jednání o kolekci s hlavním odběratelem, což byl velkoobchod obuvi Gottwaldov a Partizánské. A tenkrát, když jsme jim předložili to, co se vyrábělo na vývoz, jestli to nechtějí, absolutně odmítli. Že se něco takového tady v republice nemůže prodat. Rozjelo se to teprve potom, když pak viděli ženské, že si to vozí z Maďarska. To pochopili, že artikl zajímavý je – žena má kabelku, muž má etuji a má v tom ty nezbytné věci – doklady, cigarety, peněženku, klíče, nějaký poznámkový bloček – a nemusí tahat s sebou velkou tašku,“ vzpomíná pan Králík.

Velký vliv na celkovou podobu a prodejnost takového výrobku mělo také kování a zámky. Kozak je nakupoval od domácích výrobců i v kapitalistické cizině. Podnik měl úspěch a získával pro socialistický stát tolik potřebné devizy. Vyráběl totiž levně a kvalitně zboží, které často bylo od západní produkce takřka nerozeznatelné. Důvod byl prostý. Fabrika posílala modeláře na veletrhy do Paříže, Milána nebo do Frankfurtu a oni se tam jak se říká inspirovali.

Smutný konec

Kozak měl v té době v Klatovech vlastní jesle, mateřskou školu, učiliště a také dva panelové domy. Po roce 1989 ale začal mít problémy. Nástup levného asijského zboží a zdražení vstupních surovin, neobnovení smluv se zeměmi bývalého Sovětského svazu, privatizace a tunelování, to všechno tehdy už předimenzovanou fabriku přivedlo v roce 1998 do konkurzu. Skončila po dalších čtyřech letech, kdy šel starý i nový výrobní závod do dražby. Definitivní zánik podniku je spojen s datem 22. října roku 2003.

V areálu bývalé fabriky dnes najdete spoustu prodejen a menších firem. Mezi nimi i poslední, která navazuje na výrobu kožené galanterie. I v současnosti se ale se slovem Kozak setkat můžete, a to ve Strážově, kde se v předhůří Šumavy celá historie nejznámějšího kožedělného podniku u nás zrodila. Není to už ale onen Kozak, který v Klatovech produkoval miliony kusů koženého a galanterního zboží ročně.

Roman Miller