Hvězdička jezdeckého sportu vychází v Dubové Lhotě, přesněji v Jezdecké stáji Diana. Jedenáctiletá Antonia Sabathilová v sedle tmavého německého sportovního pony Night – Shadowa se v loňském roce pustila do závodění a hned sbírala vavříny. A ne jen tak ledajaké.

Při své premiéře na mistrovství České republiky ve skákání pony ve Frenštátě pod Radhoštěm v kategorii 8 – 12 let tato talentovaná dvojice z Dubové Lhoty vybojovala vynikající stříbro.

Jezdeckou sezonu reprezentanti stáje Diana pozlatili ve Zduchovicích při finále prestižního seriálu Junior Channel Star. V ponyhandicapu LP nenašli přemožitele a svůj triumf zopakovali v soutěži LP+SP i ve finále pro děti od osmi do dvanácti let na pony.

Vrcholem parádní sezony byl zisk titulu Jezdec roku 2008 Západočeské jezdecké oblasti skoky v kategorii pony. Této zasloužené třešničky se Antonii Sabathilové dostalo před týdnem v Chrástu u Plzně při tradičním jezdeckém plesu.

Talentovaná, mlaďoučká a už úspěšná jezdkyně si ve svém nabitém programu udělala čas a o nejen o svých koníčcích si s námi povídala.

Hned při premiérové jezdecké sezoně přišla řada úspěchů. V Dubové Lhotě tak vládne velká spokojenost?
Určitě. Ani jsem nečekala, že to tak všechno skvěle dopadne. Jsem šťastná.

Kvalifikovala jsi se ale se dvěma poníky, s Wanton´s Anthonym a Night – Shadowem. Ovšem finále lze jet pouze s jedním koněm. Bylo to těžké rozhodování?
Shadow je profík. Je velmi zkušený a při závodění mi hodně pomáhá, tak snad proto jsem se rozhodla pro něj.

Vybojovala jsi v sedle Shadowa na republikovém šampionátu vynikající stříbro. Bylo zlato hodně vzdálené, nebo bylo na dosah?
Byl to těžký závod. Startovalo šestnáct dvojic, z nichž hned v prvním kole jich devět vypadlo. Já jsem se dostala až do finálového rozeskakování pouze s jednou soupeřkou, ale bohužel shodou nešťastných náhod jsem skončila druhá já. Soustředila jsem se na start, snad zafoukal silněji vítr, nebo nevím, něco zacinkalo a já v domnění, že je to signál pro mne, jsem vyrazila. žádnou chybu jsem neudělala, ale byla jsem diskvalifikována, protože jsem neodstartovala, kdy jsem měla. Mrzelo mě to, ale i druhé místo je moc pěkné, vždyť to bylo v mojí první závodní sezoně.

Měla jsi při své premiéře trému?
Ani ne. Já nebývám nervózní. Všichni okolo mne z naší ekipy byli, ale já ani Shadow ne. Naštěstí. A vyplatilo se, zvládli jsme spolu i všechny parkúrové chytáky. To také díky mému trenérovi, který mi při seznamování s parkúrem všechno dobře a pořádně vysvětlil.

Byl republikový šampionát náročnějším ve srovnání s jinými závody?
Určitě byl.

Úspěchů dosahuješ v sedle Night – Shadowa. Představ nám ho.
Je to tmavý plemenný hřebeček, německý sportovní pony. Už má pět synů a jednu dceru. Je to velmi zkušený a spolehlivý poník, a jak už jsem říkala, na parkúru mi moc pomáhá. Když se mi třeba něco úplně nepovede, napraví to, nevykašle se na mne. Je to asi také už od přírody pracant, dříč a poctivák, který nedělá rád chyby, nic neodflákne.

Je to moje zlatíčko, důvěrně mu říkám Šmoulo nebo Miško, je moc hodný a kamarádský, dokonale respektuje člověka. To je vidět, když se v boxu předvádí před ostatními koňmi a já vejdu, okamžitě přestane a je z něj velice disciplinovaný koník.

Shadow je zároveň dominantní, na což jako hřebec má právo. Třeba nemá rád určitého koně z našeho stáda. Například valacha Maxe, který je také dominantním zvířetem a oni spolu vlastně soupeří. Max by vzhledem ke své tělesné velikosti Shadowa rozšlápl, ale Shadow by v tomhle soupeření za to své klidně položil život.

Čím odměňuješ své čtyřnohé zlatíčko za dobře odvedenou práci?
Mám samozřejmě v kapse speciální bonbony pro koně. Ještě v sedle ho jím odměním a zároveň ho hladím po hlavě. On ví, že je všechno o.k., a spokojeně si protáhne krk.

Ty bonbony má nejraději?
Radši má mrkev, tu pak dostane do žlabu doma.

Jak se Shadow ocitl v Jezdecké stáji Diana v Dubové Lhotě?
Našla ho moje sestřička Wikinka na internetu. Zaujal nás, protože byl dobrý, už měl za sebou nějaké úspěchy. Shadow měl vyskákané dokonce emko, tedy kritérium pro závodění při výšce překážek 130 centimetrů.

Pamatuješ si na první setkání se Shadowem?
Jeli jsme pro něj s dědou do Německa. Docela jsem byla nejdřív trošku vyděšená, protože pořád řehtal, ale už když jsme ho poprvé viděli, bylo nám jasné, že je výjimečné zvíře. Zpočátku byl chvíli problém s nasedáním na něj, stavěl se na zadní. Ani nevím proč, ale to prý temperamentní hřebci tohle prý občas dělávají, ví, že budou pracovat a na práci se těší. A takovým způsobem to dávají najevo. Teď už je to v pohodě, zasáhla trenérova pevná ruka, který jasně Shadowovi ukázal, že prostě musí postát. A od té doby se při nasedání nepohne..

Shodil tě někdy ze sedla?
Jedna věc je shodit a druhá spadnout. Ano spadla jsem, ale po vlastní chybě. Nikdy mne nechtěl sundat.

Takže vám to klape?
Šlo nám to spolu od začátku, vrcholem našeho perfektního vztahu, který jsme několik měsíců budovali, a práce bylo právě mistrovství republiky. Nikdo předtím určitě netušil, že nám to bude tak skvěle fungovat. A čím jsme spolu déle, je to stále lepší a lepší.

Dodržuješ před závodem nějaký rituál?
Nevím, zda je to rituál, ale pravidelně mi maminka před závodem masíruje nohy. A bez dědova výborného ranního hemenexu bych nevyjela.

Vozíš s sebou maskota?
Už ano. Je to fenka čivavy Betynka. Bez tohoto svého mazlíčka už neudělám ani krok. Všude je se mnou, tedy kromě školy, bohužel.

Jak často trénuješ?
Denně jsem v sedle asi dvě hodiny, ale není to jen o ježdění, je toho také spousta okolo.

Máš kromě koníků ještě čas na další koníčky?
Moc ne. Spíš odpočívám a relaxuji, pohoda a psychika je pro tento sport velmi důležitá. A to jak jezdce, tak i koně.

Ale přece jen, když se najde nějaká časová skulinka, co ráda děláš?
Čtu, hraji na klavír, moc ráda plavu, maluji, baví mne cizí jazyky.

Kromě ježdění si musíš také plnit školní povinnosti. Jde škola s takovým koníčkem skloubit?
Musí. Chodím do školy v Německu, takže někdy je to opravdu hodně náročné.

Jaký předmět je ve škole tvým nejoblíbenějším?
Tělocvik.

Důležité pro výborné výkony každého sportovce je i zázemí. Bez pohody doma by to nešlo zřejmě ani u tebe.
Určitě. Všude mne doprovází celá ekipa, trenér, moje sestřička, která se mi stará o koně, maminka, tatínek, děda, babička, teta, kovář. Jsme vždy početná výprava. Všem za podporu moc děkuji. Můj velký dík patří celé mé rodině, mému trpělivému trenérovi Zdeňku Krpelovi, kováři Václavu Vladařovi z Obytců, trenérovi Miroslavu Pavlíkovi, pod jehož taktovkou pilujeme poslušnost a připravujeme se na drezuru.

Už máš představu, co bys chtěla v životě dělat?
Rozhodně něco u koní. Třeba trénovat a vychovávat koně. Jako můj trenér Zdeněk Krpela.

Čeho chceš dosáhnout v jezdectví?
To teď nevím. Určitě se chtěla jezdectví dál co nejlépe věnovat. Chtěla bych jezdit na velkých koních velké závody.