Zatímco vloni skončil ve své premiéře „až“ na 23. místě, letos se sympatický borec umístil v elitní šestce. Svůj čas dokázal stlačit pod 10 dní a oproti loňsku se zlepšil téměř o sedm hodin (čas 9 dní, 23 hodin a 48 minut). Navíc v extrémních podmínkách, které v letošním závodě, jenž patřil mezi nejpomalejší v historii 1000 miles Adventure, panovaly.

Poprvé jste se závodu 1000 miles zúčastnil vloni. K absolvování tak náročné akce se ale člověk jistě nerozhodne jen tak ze dne na den. Kdy a proč jste se tedy rozhodl, že závod skutečně pojedete?

Že bych chtěl závod absolvovat, jsem se rozhodl v létě roku 2018. Takže zhruba půl roku předtím, než pořadatelé spustili registrace na ročník 2019. A proč? Zaujalo mě to, dost jsem o tom slyšel a mám rád velké sportovní výzvy.

Poptávka na takovou akci ale jednoznačně válcuje nabídku. Bylo složité se na závod vůbec dostat?

Bylo, ale měl jsem štěstí, že mi to vyšlo hned napoprvé. Registrace na rok 2019 se spustily na Silvestra o půlnoci a přednostní právo mají vždycky ti závodníci, kteří 1000 miles ten rok již absolvovali. Z kapacity zhruba 160 lidí tak zbude přibližně padesátka volných míst pro nové zájemce. Jsou lidé, kteří na úspěšnou registraci čekají třeba pět let, takže jsem měl fakt štěstí (úsměv).

close Jiří Dolejš na 1000 miles. info Zdroj: archiv Jiřího Dolejše zoom_in

Byl letošní ročník oproti tomu loňskému pro vás v něčem jiný? Případně v čem?

Určitě. Závod v roce 2019 byl pro mě takový zkušební. Nakonec se ukázalo, že jsem nebyl až tolik připravený. Vybavil jsem se brašnami na kolo, ale ty se mi druhý den závodu utrhly a musel jsem je sešívat. Vloni navíc bylo fakt krásné počasí, zato letos od druhého dne skoro pořád pršelo a byla zima. Byl to zkrátka pořádný masakr.

Prozradíte čtenářům, odkud kam vedla trasa letošního závodu a jak jste se na ní orientoval?

Letos trasa vedla z nejzápadnější obce ČR Hranice v Čechách a cíl byl v Nové Sedlici, v nejvýchodnější obci na Slovensku na hranici s Ukrajinou. Příští rok se zase směr jízdy obrátí – začne se na Slovensku a skončí u nás. Orientoval jsem se pomocí GPS a map od organizátorů. Trasa se musí dodržet, data se na konci totiž odevzdávají. Jasně, můžete se z vytyčené trasy třeba vzdálit a zajít si na oběd, ale pak se musíte zase vrátit na to samé místo. Po cestě je navíc několik kontrolních bodů, kterými musíte také projet. Jinak trasa jako taková vedla spíš v pohraničí, v horách a co nejdál od civilizace.

Dá se vůbec na takový závod nějak připravit? Myslím po fyzické stránce…

Já mám kolo jen jako doplněk, plně se věnuji fotbalu. Ale jsem zastáncem toho, že na tyhle míle se člověk prostě nepřipraví. Během cesty narazíte na úseky, které jsou absolutně nesjízdné. Dlouho taháte kolo do kopců, strání. Na řece Váh se třeba musíte přebrodit, po pás máte vodu a kolo musíte přenést nad hlavou. Není to tak o tréninku na samotném kole, ale dost o hlavě, vůli a celkové fyzické připravenosti člověka. A také záleží na tom, jak závod pojmete.

A jak jste ho pojal vy?

Trošku jako dobrodružství, ale bral jsem to vážně. Snažil jsem celou dobu oprostit od okolního světa. Nebýt na internetu, nikomu nevolat. Kamarádům jsem říkal, ať mi nepíší nebo nevolají průběžné výsledky. Navíc jsem zbytečně nezalézal do hospůdek na jídlo, nehledal jsem penziony na přespání. Skoro všechno jsem měl s sebou na kole a spal jsem pouze venku. A nakonec z toho bylo šesté místo, takže mám radost.

Mluvil jste o extrémním a deštivém počasí během akce. Neměl jste během závodu krizi, díky níž jste si řekl, že to vzdáte?

Vzdát to? To vyloženě ne, ale to víte, že bylo nespočet okamžiků, kdy jsem si někde v lese z plných plic zařval a říkal si, že se na to fakt vykašlu. Třeba celou Moravu jsem projel v dešti, v noci jsem měl tři hodiny zimnici, vůbec jsem nevěděl, jak na tom budu ráno, ale pak jsem vstal a jel prostě dál. A tím, že se jelo hodně v horách – během výšlapu člověk sice nadává, ale když to zvládne, ten výhled na okolní krajinu opravdu stojí za to.

Říkal jste, že jste během deseti dní spal pouze pod širým nebem. Kolik času denně jste ale trávil spánkem?

Jezdil jsem zhruba do půlnoci, protože i jízda v noci ve tmě má své určité kouzlo. Ale pak jsem se „utábořil“, nastavil budík na šestou ráno a zase jel dál (úsměv).

Kolik kilogramů celkem vážily veškeré věci, které jste s sebou měl?

S kolem dohromady asi 24 kilo, což bylo o kilo méně než vloni, ale pořád mnohem více než měli s sebou ostatní. Ale to bylo dáno také tím, že ostatní třeba spali v penzionech, na hotelu, zatímco já fakt jen venku. Přespání pod střechou jsem byl ochotný akceptovat jen, kdyby byla fakt krize nebo hodně extrémní počasí. Tudíž jsem měl všechny věci u sebe.

close Jiří Dolejš na 1000 miles. info Zdroj: archiv Jiřího Dolejše zoom_in

Měl jste během závodu vážnější problémy s kolem?

To ne, neměl. Spíš mě stejně jako ostatní zlobilo bahno, které se třeba dostalo do přehazovaček, které pak vůbec nefungovaly. Ale to bylo dáno tím, že letos fakt panovaly extrémní podmínky s deštěm.

Ve velké konkurenci jste obsadil skvělé šesté místo. Jaké jste měl pocity v cíli?

Jak už jsem zmínil, během cesty jsem měl opravdu hodněkrát krizi, kdy jsem si říkal, že už to nikdy nechci absolvovat, ale v cíli jsem měl nádherné pocity. Skončil jsem šestý a na třetí místo jsem ztratil šest hodin, což na závod tohoto charakteru není až tak moc. Letos se mělo jet také 2020 mil (klasická varianta 1000 mil + zpáteční jižní varianta – pozn. autora), což mě lákalo a na to jsem se primárně hlásil, ale kvůli pandemii to pořadatelé nakonec zrušili.

Pojedete závod i příští rok?

Jasně, i přesto všechno jsem se v cíli rozhodl, že to za to stojí (úsměv).

Otázka na závěr. Na kolik korun vás závod vyšel?

S registrací a jídlem lehce nad deset tisíc Kč. Vloni to ale bylo o poznání finančně náročnější, protože jsem si musel kupovat například GPS navigaci a třeba i cestovní brašny na kolo.