Připomeňme, že v této hře se aktér zavazuje, že neuhraje ani jeden štych, desítka je hodnotou pod spodkem a aktér si vynáší i v licitovaném mariáši.
První otázka zní, kdy betla vůbec hrát. Samozřejmě by karty měly být co nejnižší, výhodou většinou je přítomnost dlouhé barvy. Mám-li barvu obsazenou všemi osmi, pak betla nebo durcha mám určitě, nemohu-li hrát silnou stovku. V případě sedmilistu se sedmou i esem stačí v prvním štychu tuto sedmu vynést, barva se uzavře a protistrana má na chycení pouhé tři štychy a lze tak betla hrát, i když zbylé tři karty nejsou úplně nejnižší. Dost záleží na povaze hráče, který má v ruce šestilist s esem i sedmou. Pak po prvním výnosu rozhodne, jestli zbylé dvě karty budou v rukou protihráčů po jedné, pak dojde k podobnému efektu, nebo jestli jsou obě v jedné ruce. Potom protihráč nesenou barvu ve druhém štychu vrátí a betl je prohrán. Záleží na povaze hráče s tím, že i když šestilist „sedí“, neměly by zbylé karty být příliš vysoké. Štych navíc, který mají protihráči k dispozici proti sedmilistu, je překvapivě velký rozdíl. Dále je třeba si uvědomit, že počítám-li karty, kterými mě protistrana může chytit, nelze postupovat mechanicky, například je-li v barvě osm, devět, deset, neznamená to, že mě chytá jenom sedma, ale mám tři chytací karty a protistrana nemusí honem rychle sedmu nést, ale rozhodující útok si připravit, takže to je většinou nebezpečnější situace než například sedma se spodkem.

Kdy betla flekovat? Zde je podstatný rozdíl mezi předákem a zadákem. Je celkem zřejmé, že na flek je nutné mít v ruce dostatek nízkých karet, kterými bude možné betla případně dobýt, ale pokud je to karta skutečně velmi slabá, pak je nutné si uvědomit, že spoluhráč musí mít v ruce list, se kterým se betl hraje špatně, zvláště když licitoval stovku. Není tak řídká situace, kdy je vyhrán velice děravý betl proto, že jednomu z protihráčů zůstane v ruce list, se kterým už štych ani spoluhráči předat prostě nemůže. Hlavním rozdílem mezi předákem a zadákem je ale fakt, že pokud betla chytá předák, pak je aktér na konci a může se třeba stát, že po výnosu sedmy zadák přidá osmu a aktér má v ruce devítku, čímž betla prohrává. Nese-li však sedmu zadák a aktér přihodí devítku, pak předák musí přebít, takže tento výnos je úspěšný pouze v případě, že předák skutečně víc než osmu v dané barvě nemá. Tudíž zadák by měl být při flekování opatrnější.

Dále je třeba pečlivě sledovat licitaci. Pokud licitace vůbec nezačne nebo skončí na obyčejné sedmě, pak je nutné si uvědomit, že to není žádný betl běžec, neboť aktér nebyl nucen v případě špatného listu hlásit poměrně drahého betla, ale mohl se z prekérní situace vykoupit levněji složením karet a zaplacením amba na sedmu. Pokud však licitoval červenou sedmu, měl by ji mít v ruce a to je povzbuzující informace. Naopak skončil-li licitaci na stovce, pak nám s největší pravděpodobností příliš nepomůže a pozor také na licitaci stovky se sedmou, zvláště když k ní došlo, když aktér musel do spoluhráče licitovat a on na dotaz na stovku se sedmou odpověděl „mám“. Stovka se sedmou se, jak již bylo řečeno, může hrát i bez sedmy v ruce a spoluhráč má silnou stovku, se kterou se mu vyplatí sedmu obětovat s tím, že hráč hodlající hrát nakonec betla stále ještě může mít stovku v jiné barvě. Ovšem licitovat červenou stovku se sedmou, když ji dotyčný nemá v ruce, je hrubá licitační chyba. Červenou stovku dva hráči mít nemohou, a je tudíž jasné, že soupeř půjde výš, většinou právě na betla a tato už zbytečná licitace může po ohlášení betla spoluhráče splést a přivést k nekorektnímu fleku.
O sehrávce betla si zase povíme příště.

Jan Brousek