Odchovanec plzeňské Lokomotivy Ladislav Pecka se natrvalo usadil v ústecké Slunetě, kde působí již deset let.

Pivot, který měří bez tří centimetrů dva metry, se ke své bohaté kariéře se odrazil právě z palubovky Městské sportovní haly na Slovanech. Kromě úspěchů v naší nejvyšší soutěži má i zkušenosti z exotické štace, Japonska. Nejen o zemi vycházejícího slunce, ale i o dalších zajímavostech se podělil devětadvacetiletý basketbalista.

V dresu Lokomotivy jste strávil spoustu sezon a poprvé v něm okusil i naši nejvyšší soutěž, v níž kroutíte desátou sezonu. Vybavujete si ještě své začátky mezi muži?

Samozřejmě. Vzpomínám na ně s radostí, až na to, že první dvě sezony nebyly týmově moc úspěšné. Nebýt nejvyšší soutěže v Plzni, nevím, kde bych skončil. Tehdy jsem předchozí ročník v první lize jen seděl na lavičce. Z tohoto důvodu jsem vděčný, jak to začalo a dopadlo.

V nejvyšší soutěži jste oblékal pak barvy Chomutova. Jak hodnotíte zpětně angažmá na severu Čech?

Myslím si, že jsme udělali velmi dobrou sezonu. Měl jsem super roli v týmu a hrál jsem hodně minut. Hráli jsme celkem pohledný basket a Chomutov mi velmi přirostl k srdci. Byla tam také dobrá parta, s kterou jsme dokázali každou výhru náležitě oslavit. Potkal jsem tam svou manželku, která odtamtud pochází, a rádi se tam vracíme. Bydlel jsem tam s Američanem, naučil jsem se anglicky… Mrzelo mě, že po této sezoně z finančních důvodů nejvyšší soutěž v Chomutově nemohla dále pokračovat.

Poté vás čekalo zahraniční angažmá v japonském celku Toyoda Gosei Scorpins Aichi, kam se příliš českých basketbalistů nedostane. Co vás tam přilákalo?

Naskytla se možnost na zajímavý výlet a šel jsem do toho. Nevěděl jsem, co mám očekávat od Japonska a tamní třetí nejvyšší soutěže, ale zpětně to beru jako nejlepší zkušenost z lidského hlediska. Basketbalově mi to příliš nic nedalo, trénovalo se dvakrát týdně a liga byla nekvalitní. Zázemí však bylo na profesionální úrovni. Byl jsem tam čtyři měsíce, ale co jsem mohl vidět za věci, za kulturu, jaké jsem potkal lidi, to už nikdy nezapomenu.

Co vás nejvíce zaujalo na Japonsku?

Měli bychom se od nich učit. Chodil jsem dva měsíce na japonštinu, byl jsem už schopný o sobě i něco říct. Bohužel se mi to ale hodně rychle z hlavy vykouřilo. Nejlepší vzpomínky na Japonsko jsou paradoxně mimo basket. Jmenovitě výlet do Kjóta, do města chrámů, návštěva města Ofunato, kde v roce 2011 bylo tsunami a zemřelo tam přes 15 tisíc lidí. Je to sice smutná vzpomínka, ale když tam člověk stojí, je to nepopsatelné.

Je vidět, že vás tamní kultura ohromila a máte i zajímavé zážiky…

To rozhodně. Hráli jsme také na ostrově Tanegashima, kam jsme letěli, cestou jsme se zastavili podívat na místo, odkud Japonci odpalují rakety do vesmíru. Byli jsme také v Osace, na tréninku suma, po tříhodinovém tréninku sumo zápasníků jsme jako VIP hosté s nimi posnídali. Když si člověk uvědomí, že to je posvátný sport, a zápasníci jsou velice uznávaní a profesionálové, bylo to povznášející. Téměř každý víkend jsme jezdili šinkanzenem z Nagoyi do Tokia na zápasy. Už jen cestu tímto rychlovlakem, kolem hory Fudži jsem si užíval.

Zůstaňme u Japonska. Pamatujete si ještě nějaká slovíčka? A jak jste si užíval tamní kuchyni?

Asi Kore kudasai, což znamená dejte mi prosím tohle a pak ještě mo-to. To znamená víc prosím, protože jídlo tam je tak dokonalé, že člověk nemůže přestat jíst (smích). Už jen to, že jsem přijel z Japonska a měl jsem 92 kg a cítil jsem se skvěle, ukazuje, jak je japonská kuchyně chutná a zároveň zdravá. Jen jejich rýže se dá jíst opravdu samotná.

Kromě skvělé kariéry na klubové úrovni jste nakoukl i do reprezentačních kempů. Byl jste například v širším výběru kvalifikace na mistrovství světa 2019. Jak daleko pro vás byla konečná nominace na vrcholný turnaj?

Širší výběr do nominace pro mě není úspěch. Je to sice hezké, že jedete na kemp, kde se ukážete, ale je předem dané, kdo se dostane a kdo ne. V roce 2015 jsem hrál na kempu výborně, trenér mě pochválil, ale i tak mi bylo řečeno, že pojede někdo, kdo ani nebyl na kempu. Dřív mě to štvalo. Teď už vím, jak to chodí, a vím, že na nějaké věci je člověk krátký, ať hraje, jak hraje. Přesto jsem vděčný za všechny kempy, kterých jsem se účastnil. Beru to jako odměnu, za svou dlouhodobou práci.

Za necelé dva měsíce oslavíte třicáté narozeniny. Pomýšlíte ještě na další zahraniční angažmá?

Jelikož pro mě je nejdůležitější rodina, určitě se nechystám stěhovat někam za angažmá. Postavili jsme dům poblíž Ústí nad Labem, mám skoro tříletého syna a chci jim být poblíž. Není pro mě důležité někde dosahovat basketbalových milníků. Chci se basketem bavit, něco vydělat a být se svou rodinou, dokud zdraví a chuť drží. Od jisté doby už nic neplánuji. Kdyby se stalo něco, díky čemuž už bych nemohl hrát basketbal profesionálně, tak půjdu jako normální člověk do práce.

V létě jste se oženil a máte již, jak jste zmínil, syna. Jde vám tato role mimo palubovku k duhu?

Tato role mi sedne dokonale. Moc mě baví být táta a manžel. Život má dokonalý smysl v tomhle ohledu. Jak jsem zmínil, postavili jsme dům na vesnici, miluju ve volných chvílích práci na zahradě, vezmu malého ven. Je to pro mě dokonalý relax.

Jaké máte ambice v dresu Slunety v letošní sezoně?

Ambice jsou pro mě tyto – zdraví, být platný týmu a aby mě to bavilo. Nic jiného. Bohužel tato sezóna se nevyvíjí podle představ. Cílem je určitě se dostat do play off.

Vnímáte nějak více, že se hraje před prázdnými tribunami?

Paradoxně to nějak neřeším. Je to samozřejmě zvláštní hrát v prázdné hale, ale jsme profíci a tohle nás nesmí rozhodit.

Loňská sezona byla předčasně ukončena, ale vy jste se zúčastnil soutěže ve hře jeden na jednoho, kde jste postoupil z české části do play-off a ve čtvrtfinále jste prohrál o jediný bod s Janem Kozinou. Jak jste bral toto zpestření?

Bylo to zajímavé. Přesto jsem byl naštvaný po prohře s Honzou, protože jsem vedl myslím 8:5, hrálo se do 9. Rozhodčí nastavili nějaký metr a Honzovi to sedlo, takže zaslouženě vyhrál. Bylo to fajn zpestření, ale jak bylo zřejmé, my pivoti jsme byli v nevýhodě, protože neumíme driblovat (smích). Každopádně je fajn, že federace vymyslela náhradní program, který si myslím, že pobavil.