Šumava v posledních měsících přitahuje olympijské vítěze. Po Martině Sáblíkové hostil hotel Šumava v Kašperských Horách i dvojnásobného olympijského vítěze a držitele řady dalších prestižních titulů, českého reprezentanta v rychlostní kanoistice Martina Doktora. Nejen o Šumavě, závodní kariéře nebo o současném postu trenéra reprezentace dospělých, si s ním povídal Deník.

Znáte Šumavu?

Byl jsem kdysi ještě v juniorské kategorii na Zadově na běžkách a mám tu i kamaráda, Zbyňka Pavláska, který je z Horních Němčic u Strážova, kde jsem párkrát byl. Teď žiji v Račicích, tak to mám blíž do hor na severu, proto tak často na Šumavu nejezdím.

Přijel jste v roli trenéra reprezentace podívat se na podmínky pro případné soustředění. Jak jste spokojen?

Přijel jsem se podívat osobně, protože jedno je slyšet a druhé je vidět na vlastní oči. Musím říct, že se mi tu líbí. Neříkám, že sem určitě pojedeme, ale je to tu poměrně ideální. Je to daleko od Prahy, tedy od míst, kde moji svěřenci bydlí. Takže nemůžou utíkat domů (smích). Pro takové podzimní soustředění na běhání a následnou regeneraci je to tu špičkové. A líbí se mi, že od první chvíle, co jsem přijel, vidím, jak to tu skvěle funguje.

Vy máte za sebou řadu obrovských úspěchů na světové úrovni. Na co vzpomínáte rád a na co naopak ne?

Na co bych chtěl zapomenout? Ani nevím, protože špatné věci si radši nepamatuji. Samozřejmě největším zážitkem byly olympijské hry v Atlantě, kde se mi povedlo to, proč jsem rychlostní kanoistiku dělal. Sešly se najednou všechny dobré okolnosti – forma, dobrý den, štěstí a řada dalších věcí – a díky nim jsem dosáhl v mém sportu na úplný vrchol.

Máte ještě kromě kanoistiky jiné koníčky?

Jsem domácí kutil – amatér. Ale blíže bych to raději nerozebíral. Většinou to po mně někdo musí dodělat pořádně (smích). Ne, ale takové štípání nebo řezání dřeva na zimu je perfektní odreagování. Je pravda, že teď mám ještě méně času, než když jsem závodil, protože jsem se staral sám o sebe a ostatní se starali o mě. A teď já se starám, aby se ostatní mohli starat jen o sebe.

Má Česká republika nějaký další talent v rychlostní kanoistice, jakým jste byl vy?

Nechci to zakřiknout a hlasitě ťukám do stolu. Pro olympiádu v Londýně máme pár nadějí, uvidíme, jak to dopadne. Máme v současné době šest míst, což je špičkové. Ale věřím tomu, že když se čtyři pět talentovaných závodníků, kteří na to mají, udrží a půjdou výkonnostně dál, že by se to mohlo ukázat až na další olympiádě v Riu de Janeiru.

Je o rychlostní kanoistiku zájem z řad nových adeptů?

Je to asi jako v jiných sportech. U hodně malých dětí je zájem relativně veliký a základna je široká. Pak se ale s věkem bohužel zužuje, protože je mnohem jednodušší dělat sport na počítači. Dokud pádlování dětem jde, tak je to v pořádku, ale když musejí začít makat, aby byly lepší než ostatní, tak už se jim do toho moc nechce, a to je ten zlomový okamžik. Nevím, možná si to generace před námi myslely taky, ale mně se zdá, že je těžší a těžší děti ke sportu všeobecně přesvědčit. Ono už je někdy těžké přesvědčit děti ve školách, že tělocvik není na nic, protože si někteří myslí, že sport nebudou v životě k ničemu potřebovat. Mám pocit, že by některé děti v dnešní době chtěly všechno hned a nejlépe přes klávesu enter.

Stýská se vám po závodění, adrenalinu?

Po adrenalinu ani ne, mám teď spoustu jiného. A po závodění? Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale na druhou stranu, není to tak dlouho, co jsem skončil, a tak si pamatuji ty horší pocity, které to provázejí. Občas mě, jak se říká, svrbí ruce, ale rozumně.

Děkuji za rozhovor.