Jak vás napadlo věnovat se focení sportovních akcí?
Definitivní zlom nastal v okamžiku, kdy můj syn začal asi před deseti lety hrát závodně fotbal. Patřím k těm fotbalovým tátům, kteří nevynechají prakticky žádný zápas, a když hrál ve všech mládežnických kategoriích ve Viktorii Plzeň, jezdil jsem na i druhý konec republiky. Někdy ale devadesát minut neutíká zrovna rychle a tak mě napadlo zkrátit si chvíli focením. A dostalo mě to.

Takže logicky fotíte nejraději fotbal?
Fotbal a futsal. Rád si vybírám i utkání, která nejsou zrovna středobodem zájmu. Baví mě zápasy žen, mládeže nebo regionální fotbalové zápasy nižších soutěží. Miluji atmosféru fotbalu s vonícím párkem a rozpraskaným amplionem místního hlasatele. Cítím tam daleko více sportovní opravdovosti a radosti než honby za penězi a kariérou. Je škoda, že mnoho skvělých a divácky atraktivních sportů nedostává prostor v médiích. Ve večerních zprávách se dozvíme o 15. místě našich bobistů, ale výsledky první ligy futsalu nebo fotbalu žen nikdo nezmíní. To mě trochu mrzí a snažím se to alespoň malinko ve svých projektech změnit.

Své snímky pak úspěšně prezentujete na svých internetových stránkách. Co je cílem tohoto webu?
Je to jenom moje osobní aktivita, způsob prezentace, žádný zásadní cíl zatím není. Jde o to, aby zájemci našli moje fotky. A rozhovory jsou doplňkem navíc.

Zmínil jste rozhovory, které se na stránkách také často objevují. Baví vás to?
Baví a hodně. Není to ale jednoduché. Obdivuji práci kolegů, kteří dokáží naživo plynule vést rozhovory a moderovat debaty. Chce to přípravu a praxi.

Co vás na práci sportovního fotografa nejvíce těší?
Že mám přístup do centra dění. Nezapomenutelné jsou okamžiky, kdy jste jen kousek od sportovních hvězd. Nevýhodou je vlastně to samé – když jste v centru dění, snažíte se zachytit zajímavý okamžik, nestíháte (alespoň já ne) sledovat celý zápas. Někdy se mi stane, že ani nevím, kolik to skončilo. Ostatně trenér František Straka by mohl vyprávět (úsměv).

close David Koranda v akci. info Zdroj: Michal Straka a archiv Davida Korandy zoom_in David Koranda v akci. Existuje nějaká sportovní událost, na kterou byste se v roli fotografa nebo fotoreportéra rád dostal?
Odpovím trošku jinak. Z hlediska fotografa je pro mě nejdůležitější dobré světlo, výjimečné podmínky a náboj. Mnohem více se mi líbí fotit zápas promáčených fotbalistů na rozbahněném hřišti okresního přeboru než tak trochu sportovně sterilní utkání první ligy. Navíc při focení sportovně „atraktivních“ událostí jsou všichni akreditovaní fotografové na jednom vymezeném místě a všichni mají dost podobné fotky. A to příliš zábavné není.

Jak se tedy snažíte odlišit?
Kdysi jeden z kolegů řekl, že sportovním fotografem může být i cvičená opice, kterou vybavíte kvalitní technikou a naučíte mačkat spoušť. Nevím, na kolik to byla nadsázka, ale snažím dát fotkám něco více. Snažím se, aby moje fotky měly náboj, akci a nebyly jen prostým záznamem. Někdy to jde a jindy ne. Když fotíte jen tak pro radost, můžete si dovolit „tvořit“. Naopak když máte jasné zadání od redakce, jde to o něco hůře.

Ovlivňují vás nějakým způsobem jiní fotografové? Inspirujete se jejich prací?

Určitě ano. Existuje několik typů fotografů a celkově přístupů ke sportovní fotografii. Někteří jdou skutečně jen po záznamu sportovní události a snaží se odvést profesionální a technicky dokonalou práci. Jiní do fotek přidávají kus „kumštu“ a u některých převládne umění nad konkrétní výpovědí doslova. Mé začátky v tomto oboru hodně ovlivnil Ladislav Nussbauer, ale také Martin Skála, Kamil Rodinger nebo Martin Sidorjak.

Který sport je ve vašich očích pro focení nejjednodušší a naopak nejtěžší?
Focení sportu je zcela samostatná a specifická disciplína, která vyžaduje i určité fotografickou techniku. Bez té to zkrátka nejde. Jednotlivé sporty jsou podmnožinou a každá vyžaduje své. Někomu vyhovují pomalé sporty, jinému ty rychlejší. Technicky se špatně fotí v halách, kde je málo světla. Někdy se to nezdá, ale ani rozsvícená hala na Lokomotivě moc světla pro focení rychlého futsalu nebo házené nenabízí. Zajímavým zážitkem bylo focení koňských dostihů v Chuchli nebo závody silničních motocyklů. Také je to sportovní focení, ale zase úplně jiné.

Fotogalerie: Úlovky Davida Korandy

Je výhoda, když sport, který fotíte, zároveň i znáte? Myslím pravidla hry, týmy, nebo třeba jednotlivé hráče…
Myslím si, že je to nutnost. Požádal mě známý, jestli bych jim nevyfotil národní házenou. Souhlasil jsem, ale netušil, jak moc jiné focení to bude, když neznám detailně pravidla a nikdy jsem to před tím nefotil. Pro mě je zásadní praxe, pak to vlastně přijde samo. Důležité je také nefotit jen na náhodu, ale přemýšlet o tom, co chci zachytit. Když se třeba kope penalta, mohu sledovat kopajícího hráče, brankáře, reakce ostatních hráčů nebo nervozitu trenéra. Už se mi tak stalo, že jsem vyfotil zajímavý záběr letícího brankáře a přitom ani nevěděl, kdo si míč na značku pokutového kopu postavil. Největší malér mám doma, když propásnu gól mého syna… A znáte Murphyho zákony.

Fotíte raději venkovní akce nebo sportovní události či zápasy uvnitř haly?
Jsem sice fotograf, ale také velký sportovní fanoušek. Technicky jsem už svoje preference popsal, s ohledem na světlo by to bylo venkovní prostředí. Nicméně pokud bude nějaký můj oblíbený tým hrát třeba kuličky v hale, rád přijdu i tam.

Kolik snímků si z jednoho fotbalového či futsalového zápasu domů přivezete a kolik jich z celého balíku nakonec zbyde?
Za jeden fotbalový nebo futsalový zápas, nafotím okolo 500 až 600 snímků. Při focení se ale používá sekvenční expozice, na jedno stisknutí spouště uděláte několik snímků. Čím lepší techniku máte, tím více snímků fotoaparát stihne. Nejhorší je to roztřídit a vybrat. Představte si, že jen letmá kontrola každého záběru zabere 2 až 3 sekundy, to je přibližně kolem půl hodiny na první selekci. Do druhého kola postoupí tak 70 až 80 snímků, tyto fotky už stojí za úpravu (ořez, horizontální srovnání, postprodukci), publikuji jich kolem 40, líbí se mi deset a za dobré považuji dva až tři snímky.

Jak dlouho vám tedy trvá úprava fotek, než jejich půvab spatří veřejnost?
Úprava fotek je druhá část práce, někdo ji má rád, jiný ne. Někdo do fotek zasahuje hodně a další fotograf je nechává skoro bez zásahu. Já jsem někde uprostřed. Existují určitá technická, profesní a morální nepsaná pravidla a těch se držím. Při úpravě můžete fotku změnit k nepoznání. Modelka na obálce časopisu nemusí mít s realitou moc společného. U sportovní fotografie se díky časovému presu na dodávku do redakce příliš kouzlení ani nedá stihnout. Nicméně už jsem viděl naaranžovaný míč do branky, když fotograf propásl ten správný okamžik. To už je pro mě ale za hranou. Běžně upravuji jeden zápas dvě až tři hodiny.

close David Koranda v akci. info Zdroj: Michal Straka a archiv Davida Korandy zoom_in David Koranda v akci.

Fotíte kromě sportovních zápasů i něco jiného?
Kromě běžných rodinných fotek mě láká makrofotografie a třeba focení divoké zvěře. Připravuji se proniknout to tajů těchto oborů již dlouho, ale pořád mi i přes omezení sportovního dění nějak nezbývá čas.

Jak už jste zmínil; syna máte fotbalistu, který hraje divizní soutěž za Rokycany. Ale co vy? Věnoval jste se někdy nějakému sportu?
V mládí jsem hrál krátce fotbal za SK Petřín Plzeň, ale celoživotně jsem se více věnoval posilovně, a to především silovému trojboji. Z hlediska bavení rozděluji sporty na „koukací“, kde momentálně vede futsal, který je neskutečně rychlý a doslova žasnu nad tím, co dokáží hráči plzeňského Interobalu a na sporty, kterých se mohu aktivně zúčastnit. Rád hraji volejbal, věnuji se cyklistice a běhu. Obecně jsem velký fanda sportu, strašně snadno se nechám vtáhnout do hry a bohužel někdy zapomínám fotit.