V klidné, pohodové době, v posledním desetiletí předminulého století, se z amerického Springfieldu ve státě Massachusetts odrazil do světa nový sport. springfieldští atleti, vysokoškoláci, kteří toužili po oživení zimní přípravy v málo prostorných tělocvičnách své školy, přijali nový nápad svého profesora a trenéra J. Naismitha se zvědavostí, natěšením ale i opatrností. S jistou nedůvěrou. Ten jim totiž na zeď na každou kratší stranu sálu nechal připevnit po jednom bezedném koši od broskví. Pak přinesl míč nových rozměrů a stanovil základní pravidla. Aby si všichni zahráli, vytvořil pětičlenné skupiny, týmy. Poté přišel jím odstartovaný první rozskok uprostřed hrací plochy. Sám byl plný očekávání, jak to vše dopadne.

Úspěch byl náramný. Springfieldská myšlenka chytla celý severozápad USA a poté postupně celou severní Ameriku. Po první světové válce tato novinka se značkou jménem „Basketball“ poměrně lehce pronikala na další kontinenty.

Když tenhle „Basketball“ začal chytat v roce 1935 pod klatovskou Hůrkou první dech a poté také základní organizaci a rozběh, to už bylo ve světě i v Evropě mnohé jinak. Předně: první naše basketbalová města, centra, si již započítávala 20, 25 a také více let své existence a těžila z jistých zkušeností a z tradice. Tři roky existovala Světová mezinárodní basketbalová federace FIBA. Přitom ve švýcarské Ženevě byli tehdy mezi zakládajícími členy i Čechoslováci. Tam se také v květnových dnech roku 1935 uskutečnilo 1. mistrovství Evropy, v němž ČSR v konkurenci deseti mužských týmů získala bronzové medaile.

To hlavní a bohužel i klíčové přišlo v této době pozvolna a pak jako náhlý tvrdý úder z úplně jiných než sportovních sfér: nad Evropou, a nad jejím středem především, se zatahovala hrozivá mračna. Blížila se druhá světová válka. Děsivější a hlubší než ta první. Stínala hlavy, dusila lid – všeho věku, všemi směry…

Platily zákazy shromažďování, srocování se, rušeno bylo všechno sokolské. Narůstala nejistota, nedůvěra. Na mnohých místech po celé zemi se basketbalisté (i jiní sportovci) stahovali do tělocvičen, aby tam slovně i pohybem za kulatým míčem našli úlevu, útěchu, nový elán, i osobní a národní sebevědomí. Ironií zůstane, že zrovna v tomto přetěžkém období se klatovští basketbalisté, tým mužů v sezóně 1943/44, probojovali do nejvyšší mistrovské soutěže, do tak zvané protektorátní I. ligy. Po bok takových velikánů, jakými v té době byli například UNCAS či SPARTA z Prahy, KABLO Kladno nebo SK Žabovřesky.

Také taková připomínka patří k 75. jubileu…

Tak tedy 75 let! Je to mnoho, nebo málo? Ať už by byla odpověď jakákoliv, platí, že pro toto léto pro Klatovy a okolí připravily ambiciózní sportovní organizace Hoopcamps a basketbalový oddíl tělovýchovné jednoty program více než bohatý a hlavně rozmanitý. S jednotlivými hlavními částmi léta 2010 pod bezednými koši a jejich průběhem vás v našem miniseriálu postupně seznámíme.

Kdyby ještě žil populární středoškolský učitel a znamenitý basketbalový hráč i trenér Miroslav Zberovský, určitě by z toho měl neskrývanou radost a projevil by uznání. Byl to především on, kdo v letech 1950 – 1990 dal životu a tréninku klatovských basketbalistů řád, směr a kvalitu. Z té pak vzešla i úroveň jednotlivců a jednotlivých týmů. Ta místy sahala až do nejvyšších pater československé – jak se tehdy běžně říkalo – košíkové. Po skončení vyučování vedl mládež i dospělé den co den. V tělocvičně nebo na hřišti pod širým nebem jste ho mohli najít do pozdního večera. Ostravský rodák, kterého do Klatov přivedla vojenská služba, vedl týmy nejrůznějších kategorií. Po pár letech jeho působení byly i takové, které hrály o titul mistra Československa.

Je správné dodat, že teprve v předminulé sezóně se k podobnému výsledku propracoval klatovský celek U16 chlapců vedený K. Denkem a K. Aušprunkem, který na šampionátu kadetů v Pardubicích vybojoval stříbrné medaile.

Pan Zberovský si získal nejenom v Klatovech, ale i v širokém okolí právem respekt. Učil mladé i starší nejenom ovládat basketbalový míč či chápat sportovní taktiku a strategii, ale také být férový a slušný jeden k druhému, vždy a všude a se vším „jet naplno“ od první do poslední chvíle, pomáhat si navzájem, pomáhat při chodu celého klubu a i jinde, mimo sportovní sféru, když toho bylo potřeba.

Vladimír Heger