Kliknutím zvětšíteKlatovský rodák a student Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni Václav Kosnar má za sebou první závody sezony v Ice Cross Downhillu. Dvaadvacetiletý sportovec odcestoval k prologu Red Bull Crashed Ice do dalekého Japonska, kde změřil síly s největší světovou konkurencí. Ze země vycházejícího slunce nakonec Kosnar odjížděl s rozporuplnými pocity, neboť se sice dostal do hlavního závodu, ale tam nakonec obsadil až pětačtyřicáté místo.
Prozraďte, jak probíhaly první dny v Japonsku. Kdy jste si poprvé zažil trať?
Na prvním setkání před tréninky nám pořadatelé řekli, že budeme mít jen jednu inspekční jízdu, což znamená, že si tu trať prohlédneme, můžeme se někde zastavit. Samotný trénink měl být ve čtvrtek, ale místo toho nakonec byla kvalifikace, která se za normálních okolností měla jet až v pátek.
A důvod?
Řekli nám, že jim do Tokia v úterý a ve středu přišel teplý vzduch, bylo kolem jedenácti stupňů, chodil jsem tam v kraťasech. V kombinaci se silným větrem se tak pořadatelé báli, že by po původním pátečním tréninku a kvalifikaci nedali do večerního závodu trať do pořádku.
Byl to pro vás problém?
Já jsem takový, že mám radši, když si můžu trať pořádně zažít. Podmínky ale byly pro všechny stejné. Zkrátka se nedalo nic dělat.
Jak jste tedy dopadl v kvalifikační jízdě?
Kvalifikace se mi moc nepovedla. Skončil jsem kolem padesátého místa. Ale páteční závod, ve kterém o sobotní finále bojovalo čtyřiašedesát závodníků od 33. místa (do 32. místa měli závodníci postup do sobotního absolutního finále jistý – pozn. redakce), tam jsem si pohlídal první rozjížďku, pak jel s lehkostí a nakonec jsem postoupil z prvního místa.
To z ní hezky. Jaké jste měl z toho pocity?
Bylo to krásné. Japoncům se závody celkově moc líbily. Než jsem se vyhrabal z trati na hotel, tak to chvíli trvalo. Všude bylo plno foťáků, moc jsem si to užíval.
Jak pak probíhala a jak pro vás dopadla finálová sobotní jízda a závod celkově?
V sobotu brzy ráno jsme nejprve měli mít dvě jízdy, ale tahala mě třísla, navíc to úplně nemělo cenu, tak jsem se rozhodl šetřit síly, pořádně si odpočinout, zregenerovat a připravit se na sobotní hlavní rozhodující závod. Finále jsem pak jel s prvním závodníkem z kvalifikace, dvaatřicátým a posledním. Z každé této rozjížďky postupovali do dalšího kola dva nejrychlejší bruslaři. Dal jsem si do hlavy, že toho, co byl na dvaatřicátém místě, předjedu, ale to byl asi kámen úrazu, poslední hřebíček do rakve. Zbytečně jsem si tím totiž svázal nohy, které byly den předtím tak v pohodě. Na startu jsem udělal zbytečné chybičky a ty se se mnou táhly až do cíle. V této rozjížďce jsem tak skončil až třetí, v konečném zúčtování to stačilo až na pětačtyřicáté místo. Bohužel, nejel jsem to, co jsem jezdil v pátek. Nedá se ale nic dělat. Doufám, že se mi během sezony povede pohoda, kterou mám v těch prvních závodech, převést také do hlavního finále.
Jak jste tedy spokojený s celkovým umístěním?
Musím přiznat, že je to mírné zklamání. Vloni jsem velké závody Red Bull Crashed Ice jezdil kolem třicátého místa. Teď jsem byl až pětačtyřicátý. Ale myslím, že dostat se do TOP32 je reálné. Je ale pravda, že tam už se nic neodpouští. Bohužel jsem svými chybami nechal dost prostoru pro ostatní.
Jaká byla atmosféra na samotných závodech?
Trošku tišší než třeba jinde. Ale i tak dost parádní. Bylo vidět, že se to místním lidem líbí. Nebylo to tak vykřičené jako třeba v Americe, ale i tak v Japonsku panovala výborná atmosféra.
Před odletem do Japonska jste dostali animace a obrázky trati. Překvapila vás v něčem? Byla taková, jakou jste ji očekával?
Rychlá byla, ale na fotkách a animacích to trošku zkreslovalo. Myslel jsem si, že je to větší sjezd. Samozřejmě schodů nahoru bylo dost, ale dolů to tak velké nebylo. Po minulé sezoně si pořadatelé dali záležet na tom, aby trať byla atraktivní, ale zároveň bezpečná. Celkově ale byla parádní. Byly tam sekce, které jsem si užil, ale také úseky, ve kterých jsem si musel dávat pozor. Dalo se na nich získat, ale i ztratit. Líbilo se mi, že to nebyla trať, kdy se někoho dalo předjet na určitém místě, ale bojovalo se až do závěrečné pasáže. I proto tak často rozhodovaly až cílové fotografie.
Jak jste se vůbec vypořádal s osmihodinovým časovým posunem?
První dny je člověk utahaný z cesty, tak to tolik nevnímá. Snažil jsem se jít spát až večer tamního času každý den. Problém byl ale trošku s jídlem, zejména třetí den. Žaludek se ozýval v úplně jiný čas, než by bylo třeba. Dával mi najevo, že má hlad.
A jaká byla vlastně cesta? Do Japonska přeci jen neletíte hodinu…
Tam jsme letěli přes Amsterodam, zpátky přes Paříž. Cesta do Japonska celkem utekla, ale zpátky se to vleklo. To už tak ale bývá.
Jaké je Tokio město? Stihl jste si něco z japonské metropole prohlédnout?
Je to skoro několikapatrové město, ve kterém má vše svůj řád. A lidé ho mezi sebou dodržují. Vše bylo spořádané a čisté, což mě trošku překvapilo. Nikde nenajdete odpadkový koš, lidé po sobě uklízí, odpadky si nosí domů. Přišlo mi to jako velké mraveniště plné lidí, hlava na hlavě. Byl jsem taková malá součást celého systému. Prohlédl jsem si přilehlé uličky, kde není moc turistů, to mám rád. A pak také známou křižovatku z Tokio Driftu. Když se na tu křižovatku díváte shora, je to mumraj plný lidí. Hlavně turisté si navíc všechno fotí.
A co jídlo?
Ochutnal jsem sushi, které tady u nás moc nemusím, ale v Japonsku mi chutnalo. Zaujalo mě, že ve všech restauracích si objednáte jídlo u dveří v automatu, a pak si pro něj jen přijdete k pultu.
Co vás teď čeká?
Teď chci dodělat nějaké věci do školy, doléčit tříslo, které mě trápilo, a připravit se na Riders Cup v rakouském Judenburgu, který je na programu 5. ledna.
Nějaká slova na závěr?
Chtěl bych poděkovat všem fanouškům, partnerům a nejbližším za velkou podporu. Bez nich bych se závodu v Japonsku nikdy nezúčastnil.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
