Pár nadšenců se v roce 1999 v Pačejově rozhodlo uspořádat mistrovství České republiky v enduru, a i když nadšení bylo úžasné, bylo nutné, aby onu akci někdo zastřešil, respektive aby někdo strčil hlavu do oprátky a nesl případné riziko možného průšvihu nebo finančního propadu celé akce. Tak vznikla agerntura JBR.


Vlivem různých okolností po finanční stránce skončila celá zmiňovaná akce prodělkem 72 tisíc korun. Přestože tato skutečnost nebyla dvakrát povzbudivá, v roce 2000 bylo opět požádáno o přidělení podniku mistrovství České republiky v enduru. V té době již vytunelovaná a potápějící se Česká motocyklové federace nebyla schopna dostát svým závazkům vůči pořadatelům a bez poskytnutí slíbených dotací vlákala pořadatele jednotlivých podniků do finanční pasti. Nakonec díky ráznému zásahu ze strany agentury JBR se podařilo finanční situaci vyrovnat odvezením osobního automobilu z ÚAMK. To se však stalo osudným pro JBR, neboť několika závistivcům se podařilo celou skupinu pořadatelů z Pačejova rozeštvat, a tím pádem již nebylo možné uspořádat další podniky M ČR Enduro.


Jak se říká, čas je nejlepší lékař na všechny rány. Po splnění rodinných povinností se Jan Benda se zbytkem věrných rozhodl vrátit k enduru. ,,Bylo mi jasné, že několik desítek pořadatelů potřebných k uspořádání velkého endura už nebude nikdo schopen dát dohromady. A tak se zrodil nápad uspořádat sprintenduro. Soutěž v duchu klasiky s minimální režií a minimálním počtem pořadatelů. Jako ideální pro uspořádání se zdál listopad roku 2002. Podzimní studené a promáčené počasí a nasáklá zem po povodních se zdály tím pravým pro závody tohoto typu. A povedlo se,“ zavzpomínal při motocyklovém podniku JBR Cupu v Milčicích pořadatel letošního seriálu enduro závodů Jan Benda.


Proč jste se rozhodl uspořádat celý seriál?
Vzniklo to vlastně náhodou. Chtěl jsem uspořádat jen jedny závody pro hobby kluky, aby se svezli doma a za pár korun. Letošní šampionát mistrovství České republiky v enduru totiž totálně zkrachoval, jedou se pouhé dva závody, a to je tragicky málo. Někteří jezdci jsou tedy nuceni jezdit v zahraničí, ale na to má málokdo. Navíc dvoudenní soutěž vyjde tak na patnáct až sedmnáct tisíc korun, a to je pro většinu kluků nemožné. Samozřejmě hlavní důvod je, že se nemůžu smířit se skutečností, jak je enduro v České republice utiskováno. Závody se povedly, a tak jsem vlastně hodil rukavici sám sobě.

Jak se takové závody dělají?
Je to čím dál těžší. Musíte mít cit pro terén a při procházkách v přírodě oči do široka otevřené. Najdete neudržované pozemky, zjišťujete majitele a potom začne to nejhorší. Musíte všechny obejít, vysvětlit co a jak. Osm vám dá svolení a devátý ne a měsíc práce je v tahu.

Jaké jsou reakce vlastníků?
Rozdílné. Myslím, že už mám trochu jméno, a to díky slušnému chování, ale to by bylo na celou knihu. Například, když jsem připravoval trať na mistrovství České republiky v Klatovech, trať vedla krajinou, kde se nikdy nic podobného nejelo. Informace pro majitele pozemků, že tam projede za víkend 1600 terénních motorek, byla omračující. Jednal jsem však férově, a když jsem po závodech a po měsíci každodenního úklidu předával trať, většina mi podala ruku a řekla: „Měli jsme z toho strach, ale za rok přijďte klidně zase.“ Po těhle lidech se mi docela stýská. Některá jednání byla tvrdá, ale korektní a i na tyhle rád vzpomínám.

Nejlehčí jsou tedy jednání zřejmě na úřadech?
Tak to je omyl. Co se týče obecních úřadů, většina starostů má nadprůměrný příjem a má strach si dělat problémy. Přemýšlí asi tak – vybudovali jsme vám fotbalové hřiště, tak koukejte čutat. Bohužel. Pokud se týká jednání s úředníky, někteří jsou absolutně super a vyjdou mi abnormálně vstříc, ale na některé už nemám nervy, čas a někdy ani peníze.

Chcete tvrdit, že si někdo řekne o úplatek?
Někdo jen naznačí, někdo si rovnou řekne, někdo jen třeba upřednostní jinou zájmovou skupinu. Člověku, který se v tom nepohybuje, se může z toho udělat špatně. Já už jsem na to zvyklý.


To vás tohle neodradí?
Vždycky mě to úplně zmrazí, ale pak se oklepu a jdu dál. Jsou starostové, kteří křičí – vše pro mládež – a když přijdete, začnou se kroutit a někdy vás i pěkně podrazí. Potom přijdete například na Obecní úřad Myslív a tam vám starostka okamžitě řekne jdeme do toho, ať se něco děje, ať se mladí baví. A to člověka tak nastartuje, že na všechno zapomene a jdete dál.

Nemohu se nezeptat na finační rentabilitu.
Samozřejmě, to si asi myslí spousta lidí. Jak mají všichni možnost vidět, pořadatelů moc není, ať to každý zkusí. Já, na rozdíl od jiných subjektů, nedostávám dotace.

I přes všechny zmiňované peripetie, co je pro vás nejkrádsnější odměnou?
Když je odmávnut poslední závodník v cíli, jdu za sanitním zabezpečením a s úsměvem jim podám ruku a řeknu děkuji za spolupráci,byli jste tu zbyteční. Všechny závodníky beru jako své děti a mám o ně docela obyčejný strach.

Stal jste se docela pojmem ve světě endura, jak vidíte budoucnost endura v České republice?
Asi se to říká. Dokonce jsem slyšel názor - dejte Bendovi místo na zemi a on vám tam udělá závody. Málokdo si však představí za každým závodem několik týdnů s pilou a po závodech týdny úklidu s hráběmi. Je však pravdou , že se v tomhle světě pohybuji už od dvanácti let a jsem s endurem sžitý.
A budoucnost? Enduro a jízda v terénu prožívají ohromný boom a nejde před tím schovat hlavu do písku. Ten, kdo si myslí, že to zastaví, je obyčejný blázen. Když jsem například odcházel z jednoho úřadu, ve dveřích jsem pronesl, ,jednou si na mě vzpomenete a řeknete - ten Benda se alespoň přišel zeptat a uklidil si po sobě. Já neustále tvrdím, že je lepší povolit organizované závody než nechat jezdit mladé kluky živelně všude a nadávat, že mi to vadí. Podle mě je lepší, když mladí lidé sportují, a ne když někde hulí trávu a jen tak se poflakují. Za námi nejsou rozmlácené vlaky ani rozbité výlohy. Nepotřebujeme ani drahé stadiony ani policejní kordony, placené z kapes všech občanů, jen trochu porozumění a dobré vůle. Proto všechny prosím – neberte nám enduro.