Nedávno byl bývalý excelentní silničář a oceňovaný spurter, později trenér a podnikatel uveden do Síně slávy české cyklistiky.Vstup mezi legendy, jako jsou Jiří Daler, bratři Jan a Jindřich Pospíšilové, Jan Smolík či Jan Veselý, ale 72letého Bartoníčka překvapil.

„Sice si myslím, že jsou tu ještě jiní závodníci, ale pochopitelně to bylo příjemné překvapení,“ konstatoval rodák z Karlových Varů, který už dlouho žije v Plzni.

Jak jste si uvedení do Síně slávy během slavnostního vyhlášení ankety Král cyklistiky užil?

Slovem užil bych to asi nepopsal, ale byl to příjemný večer. Jen škoda, že tam nebyli diváci. Nejhorší pro mě bylo, že na generálce před přímým přenosem padly nějaké otázky, jenže pak naostro bylo všechno jinak. Takže jsem mluvil spatra, ale soudě podle reakcí, to nedopadlo tak špatně.

Ocitl jste se ve vybrané společnosti cyklistických legend. Je mezi nimi i váš idol z časů začátků?

Zrovna nedávno jsem v archivu našel svůj první tréninkový deník a na úvodní stránce mám vylepenou fotku Honzy Smolíka, vítěze Závodu míru. To byl můj velký vzor.

Ačkoliv jste byl úspěšný i jako trenér a podnikatel, tak nejvíc vzpomínáte na život cyklisty. V čem byla jeho krása?

Bylo to jen o mně. Co jsem si naplánoval, to jsem udělal, a když něco nevyšlo, mohl jsem být naštvanej jen na sebe. A tuhle jistotu jako trenér ani jako podnikatel nemáte. Navíc není nic krásnějšího, než když se řítíte branou na lidmi zaplněný stadion na první pozici a dopředu víte, že vyhrajete. Vnímáte nadšení diváků a pak to přijde. Jste vítěz. Nádhera! Pro tohle se sport dělá.

A vaše nejkrásnější vítězství? V roce 1972 při Závodě míru, kdy jste ovládl etapu do Karlových Varů?

V podstatě ano. Šlo o můj první start v Závodě míru, jel jsem domů, a i když byla zima, tak jsem vyhrál. Už předtím v etapě do Gery jsem byl třetí, ve Varech první a poté v Praze druhej. Začal rozruch a lidi se ptali, kdo je Bartoníček. Asi jsem tím nakopl i nároďák, protože další den v Hradci vyhrál Vlasta Moravec a zadělal si tím na celkové prvenství.

Odměnou za triumf v rodném městě byla mimo jiné koupel ve zlaté vaně Císařských lázních.

V té vaně se koupal Brežněv, císař Heile Selassie a Bartoníček. V tu chvíli mně to bylo ale jedno, hlavně jsem si užíval horkou lázeň.

V květnových etapách nejslavnějšího závodu Východu jste si během šesti startů připsal řadu dílčích úspěchů. Co chybělo k celkovému vítězství?

Párkrát málo, možná kousek štěstí, těžko říct. Třeba v roce 1976 jsem začal vítězstvím v první etapě do Pardubic, další den jsem byl druhý ve Zlíně a následovala etapa na Slovensko s přejezdem Čertovice. Předtím jsem se ještě dostal do šestičlenného úniku, ale na Čertovici jsem odpadl a zbývající pětice najela na peloton asi pět minut. Jenže v další etapě do Krakova byla hrozná zima, sněžilo a ta vedoucí pětka vzdala. Takže kdybych vydržel, jel bych ve žluťáku. Což zamrzelo, protože já tehdy ještě jednu etapu vyhrál a dvakrát jsem byl druhý.

Mrzí vás, že Závod míru zapadl a přes snahy ho přivést k životu skončil?

Možná to mrzí starší generaci, která závod, přes veškeré výhrady o jeho zpolitizování, sledovala. Pro nás závoďáky to tehdy byla absolutní priorita. Mistrovství světa nebo olympiáda byly daleko vzadu. Postupně se to ale měnilo. Roli hrály finance, ale i snahy, aby se startovalo z Moskvy nebo z Pekingu. V roce 1986 se také začínalo v Kyjevě. Zrovna v čase, kdy bouchl Černobyl, což nebylo moc příjemný. Takže je škoda, že se v Česku nejede velký závod, ale je to tak.

Vítězství jste vybojoval také při závodu Praha – Karlovy Vary – Praha, jehož historie se začala psát před sto lety.

Škoda že závod už roky neexistuje, vždyť se odjelo snad devadesát ročníků. Já ho vyhrál jednou, můj bratr Zdeněk dokonce dvakrát a potřetí spadl sto metrů před cílem. Bylo to 270 sakra těžkých a zajímavých kilometrů.

Jak se váš triumf na štrece mezi Prahou a Karlovými Vary v roce 1970 zrodil?

Pamatuji si, že jsme z pelotonu odjeli někde za Bochovem, asi pětadvacet kiláků před Varama. Slítl jsem z Panoramky, vyhrál prémii na náměstí u divadla, vystoupal zase na Panoramu, kde mě dojel vrchař Kindl, a do Prahy jsme pak jeli už jen sami dva. To bylo asi sto padesát kiláků v úniku, z toho druhou půlku závodu jsme jeli ve dvou.

Smekám. Zvlášť jestli jste to zvládli bez jakékoliv krize.

To ne. Na mě přišly těžké chvíle u pivovaru v Krušovicích, ale zachránil mě pan Skořepa, který mi podal kus kuřete a cukr. Kindl na mě čekal s tím, že nebudu spurtovat o vítězství. Jenže u Slaného dolehla krize zase na Kindla a zezadu se na nás řítila asi 12členná skupina. Tak jsem zariskoval a jel jsem časovku až do cíle v Praze. Když si vezmu, že jsme to dali na tři čtyři tatranky, pomeranč, hrst cukru a něco málo pití, tak nevím, jestli by to současní profíci zvládli.

Sledujete profesionální scénu? A co jí říkáte?

Že je závodění příliš přetaktizované. Silné stáje mají průběh závodů pevně v rukou. Ředitelé v autech u počítačů kontrolují složení úniků, vysílačkami dirigují tým a jezdci vykonávají jejich pokyny. Pro diváka je to docela fádní a snad jen horské etapy nebo jednorázové klasiky z toho vybočují. Bez vysílaček v pelotonu by to bylo daleko zajímavější.

Co vy a kolo nyní?

Moc mu nedám. Dříve jsem třeba jezdil z Plzně na otočku k mámě do Varů, ale máma tu už nějaký čas není a tahle motivace padla. Nejčastěji tak jezdívám rybařit na Hracholusky. A s partou kamarádů hraju hokej. Když to šlo, tak i třikrát týdně. Má to výhodu, že když jako levý křídlo dostanu puk, tak musím dopředu mazat naplno. Kdežto když na kole přijedu pod kopec, tak nohy nějak nechtějí jet (úsměv).