Kliknutím zvětšíteJenže problémem nejsou pouze mobilní telefony, počítače či záškodnický virus. Problém je bez nadsázky úplně všude. Ať už se jedná o chtíč dětí jako takový, (ne)pomoc samotných trenérů či mentorů, ale i nezájem státu.
Například Švýcarsko dává do sportu čtyřicet miliard korun, Maďarsko třicet. Ale Češi? Ani ne osminu toho, co v zemi čokolády nebo hodinek.
„Sport se už musí stát skutečnou prioritou pro vládu a představitele státu. A to tak, že mu dá významnou propagaci. Společně musíme přesvědčit rodiče, že má velký smysl vést děti ke sportu a k pohybovým aktivitám v rámci organizovaných sportovních struktur,“ prohlásil šéf ČUS Miroslav Jansta.
Poměrně dobře lze celý pokles vidět také na úspěších českých sportovců na nedávných Olympijských hrách v Pekingu, odkud Češi přivezli pouze dvě medaile. Neúspěch, který má kořeny ale daleko hlouběji vysazené.
O tom (nejen) ostatně v rozhovoru pro Deník mluví také Jiří Klouda, spoluzakladatel florbalového oddílu Sport Club Klatovy, referent Pošumavského sportovního sdružení Klatovy a člověk, který se dětem a jejich sportování aktivně věnuje. Ať už jako trenér, nebo jakýsi poradce. Současná situace jej očividně trápí. A rozhodně není sám.
Začněme trošku jinak, aktuálněji. Jak vlastně vnímáte nedávnou olympiádu v Pekingu a český (ne)úspěch na této vrcholné akci? Nebýt fenomenální Ester Ledecké a nestárnoucí legendě rychlobruslení Martiny Sáblíkové, nemáme ani jeden cenný kov…
Abych řekl pravdu, tak olympiádu jsem nesledoval tak, jak bych si sám přál. Časové možnosti mi to zkrátka nedovolily. Nicméně to, co jsem měl možnost vidět, je podle mého odraz posledních patnácti let u nás v Česku.
Co konkrétně myslíte?
Předem chci říct dvě věci. Jednak nemám patent na rozum a nejsem ten, který problém českého sportu a (ne)úspěchů kolem něj vyřeší. Následující věci jsou moje myšlenky a můj názor na velmi problematickou situaci ohledně sportu. Za druhé chci samozřejmě poděkovat, za nás občany sedících u televizních přenosů, každému sportovci, který nás na hrách reprezentoval. Jsem na více než sto procent přesvědčený, že v Pekingu všichni odvedli výkony v maximálním nasazení a na hranici svých možností.
Jiří Klouda.
Přesto jsou dvě medaile z Pekingu velikým zklamáním. V čem je problém, že nejsme v celosvětovém měřítku tak úspěšní, jak bychom si přáli?
A on má někdo někde napsáno, jak (ne)máme být úspěšní? Sto lidí, sto názorů na to, co je vlastně úspěch. Samozřejmě, že pro fanouška, který se stejně jako já dívá na přenos v televizi, je úspěch, když se udělá nějaká placka. Ale pojďme to trochu otočit. Každý sportovec, závodník, nebo hráč vnímá svůj úspěch jinak. Každý tam ze sebe vydá maximum, někomu to „stačí“ na první místo, někdo je v uvozovkách až patnáctý. A reakce fanoušků a veřejnosti? „Ten českej sport nestojí za nic, je to na ho*no, jsme až patnáctí, to je strašný….“ A odnese to sportovec. Pak si sedne v Pekingu k sociálním sítím a najde tam šest stovek komentářů, jak je špatný. To si přece sportovec nezaslouží, nebo ano? Pro něj je třeba to patnácté místo dosavadní maximum a osobní rekord v kariéře.
Může za pouze dvě medaile z Pekingu i pandemie koronaviru, která nám už přes dva roky komplikuje fungování v celé společnosti?
Pokud je tato otázka myšlena k olympijským sportovcům, tak si myslím, že až takový vliv to nemá. Proč? Sportovci mají svůj sport jako zaměstnání (z drtivé většiny) a pokud se nepletu, zaměstnání se provozovat mohlo (nepočítaje první měsíce tvrdého lockdownu na jaře 2020). Druhá věc je, že vrcholoví sportovci mají (měli by mít) sebereflexi a velkou zodpovědnost k sobě a ke svým výkonům, takže jsem stoprocentně přesvědčený, že na sobě tvrdě makali i po dobu těch dvou a půl měsíců, ve kterých se nemohlo takřka nic. Ale ano, nějaký vliv to mít na jejich další výkony ve střednědobém horizontu mohlo, ne však zásadní. O organizovaném, neprofesionálním sportu ani nemluvím. Tam byla spousta věcí špatně a nejen pandemie koronaviru má a ještě bude mít fatální následky.
V čem je tedy podle vás problém, že české úspěchy mají v dlouhodobém horizontu sestupnou tendeci?
Bude to znít možná divně, ale toho posledního, koho bychom měli obviňovat, že není úspěšný, je samotný sportovec. Je totiž produktem dlouhodobě selhávajícího vzdělávacího a metodického systému sportu a školství v České republice. Ba ani trenér za to nemůže (tedy většinou, pokud mu jde o sportovce a ne o své ego). Uvedu příklad. Každý nadává na trenéra Pešána a na neschopnost českých hokejistů. To je ale důsledek, ne příčina.
Jak to myslíte?
Průměrný věk český reprezentace je 29 let. A myslím si, že to je i věk, kdy podáváte na vrcholové úrovni nejlepší výkon ve sportu obecně v poměru věk a zkušenosti. Možná 27 až 29 let. A pořád všichni ukazují na generaci Nagano. V roce 1998 bylo těmhle, dnes reprezentujícím klukům, pět až šest let, a to se sportem začínáli, nebo už rok něco dělali. Pak se třikrát za sebou vyhrálo mistrovství světa. Ano, super úspěchy tvrdě trénující generace a obrovská motivace pro tyhle malý kluky. Jenže (a to částečně cituji komentář trenéra ženské hokejové reprezentace pana Paciny) Kanada, USA, Švédsko… udělaly okamžitě po úspěchu ČR a neúspěchu jejich země radikální změny v metodice a výchově sportujících dětí, zatímco my jsme se tu dalších deset let plácali po ramenou, jak jsme dobří a reakce na tréninkové metody nepřišla, dodnes. Pak jsme v roce 2010 překvapivě a v naději na lepší zítřky vyhráli MS, v roce 2012 jsme byli třetí a to je vše. Dalších deset let slavíme postup do čtvrtfinále.
A co další sporty?
Fotbal a další vrcholové sporty, to je to samé v bledě modrém. My jsme oproti jiným zemím, se kterými jsme byli dříve na stejné úrovni, nebo i lepší, 15 let pozadu. A to se nevyřeší postavením haly, zimáku, bazénu… ale metodikou reagující na dobu, spoluprací se školami, budování školních akademií, tréninkových středisek pro talentované (ne pro ty, kdo „dá víc“) a tak dále. Pojďme raději řešit, co bude a mělo by být a za jakých podmínek, než to, že trenér Pešán se při zápase nepohne a kapitán Červenka není schopný dát gól. To je jako plácání se u piva a nikdy se tím nic nevyřeší.
Jiří Klouda.
Takže si nemyslíte, třeba v případě zmiňovaného hokeje, že se vymění trenér a dojde ke zlepšení?
Ne, to si vážně nemyslím. Nejsem zastáncem trenéra Pešána, neznám ho osobně a můj názor na něj není podstatný, podstatná je jiná věc. V každém neúspěchu, kterých mimo jiné v posledních letech dost přibývá, se hledá viník tam, kde není. V případě pana Pešána to nechci komentovat, protože jeho situace je trochu jiná, než u jiných trenérů, ale obecně řečeno: vždy se udělá změna tam, kde to není podstatné, ale udělá se hlavně tam, kde ta změna je vidět. A tím se dá najevo českému fanouškovi „vidíš, něco se s tím snažíme dělat“. Jenže o tom to podle mého názoru vůbec není. Problém je jinde a 15 let pořád stejný.
V čem by tedy podle vás mohl být recept na to, aby se český sport opět zvedl?
Takhle jednoduché to není a jak jsem říkal hned v úvodu – nemám patent na rozum a nejsem ten, který problém českého sportu a (ne)úspěchů kolem něj vyřeší. Beru to všechno z pohledu aktivního člena nějakého sportovního klubu. Zásadním způsobem chybí metodika pro školy. Dvakrát 45 minut tělocviku týdně je žalostně málo. Nehledě na to, že se při výuce tělesné výchovy, pro mě nepochopitelně, dělají věci, které tam nepatří. Jeden takový je třeba hlášení vyučujícímu počet cvičících a necvičících. Kvůli čemu? Abych se naučil mluvit? Od toho máme český jazyk a mluvnická cvičení. Samotné osnovy tělocviku jsou při nejmenším hodně diskutabilní, ale to by se musel někdo nahoře probrat a začít přemýšlet. Nekritizuji učitele a vyučující, naopak, klobouk dolů, jak to zvládají. Byť i ve školách se najdou výjimky z řad vyučujících ignorujících úplně všechno. Pojďme změnit osnovy tělesné výchovy, hned. Před 15 lety bylo pozdě. Tím by vše mělo začít.
Jiří Klouda.
A dál? Když by se tohle, o čem mluvíte, radikálně změnilo, co by mělo následovat?
Musí být někdo, kdo ty nové osnovy bude aplikovat do praxe. Zásadní jsou dvě věci – u prvostupňových dětí umět naučit je si hrát, ovládat svoje tělo a vybudovat v nich lásku ke sportu obecně. Jestli pak v šestnácti letech bude hrát extraligu volejbalu nebo florbalu je v tomhle případně druhořadé. A další zásadní věc je na druhém stupni, kdy dítě přichází z hlediska vývoje do složitého i rizikového věku. Udržet v něm tu lásku ke sportu (někdy mám pocit, že na druhém stupni ZŠ je „in“ dlouhodobě ignorovat jakýkoliv pohyb) a v případě, že se šesťák rád hýbe, pojďme mu dát specializaci. Baví ho běhat, ale do míče kopnout neumí? Tak může dělat atletiku. Mimochodem atletika je výborná průprava pro jakýkoliv sport. Prostě dát teenagerovi nějaký směr, kterým se bude specializovat v oblasti sportu.
Má to háček?
Jenže, a to se vší úctou k učitelům, to běžný vyučující nemá za tak krátkou dobu tělocviku šanci poznat. Pokud sám není trenérem a neprochází pravidelnými školeními a kontakty s dětmi na trénincích. A to říkám opravdu s velkým respektem k tomu, co učitelé musí zvládat a co dělají. Nedivím se, že nemají energii ještě na tohle. Vrátím se k první větě – ten někdo by mohl být sportovní trenér nebo metodik, který bude pomáhat učitelům a učitelé jemu. Pojďme přestat hrát tu hru, že „někde nahoře“ úředníci ví, jak fungují tělocviky a děti, a že všichni víme, co máme dělat. Pohyb, sport a potřeby dětí se mění, stejně jako spousta dalších věcí. A zapojení sportovního trenéra do škol, do výuky tělocviku, je prvním krokem. Ze své zkušenosti mohu říct, že obohacující je to pro obě strany – pro mě i daného učitele. Pro mě hlavně proto, že se s malými dětmi učím mluvit jejich řečí a čas od času si uvědomím, že je ještě hodně věcí, které nevím a nebo si je musím opakovat.
Mají kluby takové trenéry či lidi, kteří mohou dopoledne, v rámci své pracovní doby, jít do škol a tohle všechno, co říkáte, aplikovat?
To záleží, kde jste. Jsou dva světy. Praha a zbytek okresů. Praha to tak má a dělá. Okresy fungují, nebo by spíše mohly fungovat, pokud zrovna má daný člověk štěstí na zaměstnavatele a může se na pár hodin uvolnit z práce. Nebo je zde druhá varianta, a to je opět problém – zaplacení trenéři, kteří tohle budou moci dělat. A tady to taky končí. Každý rok je financování sportu horší a zároveň velmi nejisté a pomyslné nůžky se dost rozevírají. Děti tloustnou, nesportují čím dál tím víc, peněz do sportu jde naopak méně. Pro rok 2022 je to oproti loňsku o 22% peněz méně.
Financování sportu je jistě dalším velkým problémem. Jak se na tohle téma díváte vy?
Sport v ČR je podfinancovaný, o tom nemá cenu dál polemizovat. Když se podíváme na státní rozpočet pro letošní rok, tak je to oproti jiným zemím, kterým chceme konkurovat, o hodně méně. Jenže ono nejde buď jedno, nebo druhé. Jednak musí mít sport v rozpočtu daleko větší cifry, druhak musí fungovat spolupráce sport – školy a školky. Buď budeme mít spoustu peněz ve sportu, ale nebudeme mít koho trénovat a vychovávat, nebo budeme mít spoustu talentů, ale nebudeme se jim moct věnovat, protože nezaplatíme prostory, materiál ani trenéry. Takže například Rakousko, které zareagovalo a dá hodně peněz do sportu, také zavede více hodin tělocviku na školách a pomoct jim v tom mají právě i metodici s trenérskou praxí. Reakce v ČR? Snížený rozpočet už tak podfinancovaného sportu a změna ve školství žádná. Tak se pak nemůžeme divit, že jsme tam, kde jsme. A bude hůř, myslím si. Ono takové zdražení cen za energie a inflace udělá také svoje.
Jaký je tedy ideální model toho, jak by to mohlo fungovat?
Ideální model neexistuje nikde. Jsou jen modely, které se blíží k ideálu. S ironií poradím odstěhovat se do Finska, Švédska nebo Rakouska. Tam z velké části najdete to, co se snažím popisovat. Ale abych to vzal vážně… Prozkoumejte a přečtěte si o vzdělávání ve zmíněných zemích, zaměřte se na to, v jakém prostředí se pohybují a tam najdete odpověď. Jenže to není jen o škole a sportu, většina věcí a podnětů k předpokládaným ideálním podmínkám do sebe zapadají a jdou spolu a ne proti sobě, jak jsem říkal v předchozí odpovědi.
Vaše prognózy směrem do nepříliš jisté budoucnosti?
Chtěl bych to zakončit nějak pozitivně, ale není jak. Všude se říká a píše, jak je to alarmující. Ne, alarmující to bylo už dávno, teď jen „sklízíme, co jsme zaseli“. Obézní nebo znechucené děti, které raději zapomenou boty na tělocvik, aby nemusely cvičit. Dvanáctkrát po sobě. A vlastně se ani nedivím tomu, že nechtějí cvičit. Mnohé aktivity v rámci výchovy tělocviku jsou opravdu mimo realitu. Jenže jednotky trenérů nebo učitelů to nezmění. Tohle musí jít shora. Takže jak vidím budoucnost? Nečekají nás zrovna zářné zítřky.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
