„Největší lákadlo? Samozřejmě to, že si zahraji pro mě zatím nejvyšší soutěž, nikdy jsem třetí ligu v Česku nehrál. A v neposlední řadě i dobrá parta, která v Klatovech je,“ prozradil 53letý sportovec důvody stěhování do města pod Černou věží.

Po třech odehraných kolech máte na svém kontě dvě vítězství a jednu porážku, což na nováčka soutěže není vůbec špatná bilance. Jak hodnotíte nástup mužského výběru do letošní sezony?
Vstup do sezony je opravdu nečekaně dobrý. To, že porazíme doma České Budějovice, které v minulém ročníku též postoupily z krajské soutěže do třetí. ligy, se snad možná dalo i čekat. Ale to, že vyhrajeme v Praze na El Niňu, navíc bez naší týmové jedničky (Adama Končala – pozn. autora), tomu asi nevěřil ani ten největší optimista. A ani k remíze, a tedy i k bodu navíc, na sousední Elizze nebylo daleko.

Jenže teď vás zbrzdil koronavirus a opatření Vlády ČR a ministra zdravotnictví Romana Prymuly. Jaký na to vlastně máte názor? Je sport, případně stolní tenis, právě tou „koronašířící se“ komunitou? Přece; kdo sportuje, má lepší předpoklady k lepší imunitě a zdraví všeobecně. Nestačilo by, kdyby prostě jen zakázali přítomnost diváků a sporty dál běžely?
Mám stejný názor. Myslím si, že by soutěže mohly pokračovat dál bez diváků…

Zákaz konání sportovních akcí zatím trvá do 3. listopadu. Věříte, že se situace rapidně zlepší a do konce roku se 3. liga ještě rozjede?
Jsem životním optimistou, takže věřím, že se soutěž zase rozběhne. Spíše se obávám toho, aby v zimě nebo na jaře nepřišla další nucená přestávka, která by mohla způsobit i to, že se dlouhodobé soutěže vůbec nedohrají.

V loňské sezoně jste oblékal dres divizní Sušice, ale letos jste na „hostování s možností návratu“ přijal nabídku kluků z KST Klatovy. Jak vlastně probíhalo jednání, kdo vás oslovil a co bylo největším lákadlem odejít právě do Klatov?
Jednání byla velmi korektní a konkrétní. Několikrát jsme si s Lukášem Zahradníkem (kapitánem týmu – pozn. autora) zavolali a vše domluvili. A největší lákadlo? Samozřejmě to, že si zahraji pro mě zatím nejvyšší soutěž, nikdy jsem třetí ligu v Česku nehrál. A v neposlední řadě i dobrá parta, která v Klatovech je (úsměv).

Je vám už 53 let, ale i přesto dále aktivně hrajete. Nezdá se to, ale stolní tenis není jednoduchým, co se týče fyzičky, sportem. Vždyť zápasy trvají poměrně dost dlouho. Jak se tedy udržujete v kondici a jak se v současné době cítíte za zeleným stolem s pálkou v ruce?
Když se podíváte na soupisky všech týmů v naší soutěži, jsem pátý nejstarší hráč. Ale já od mala žiji sportem, kromě „pinčesu“ chodím i běhat, jezdím na kole, před rokem jsem přidal i posilovnu. Co se týká samotného zápasu, zatím to není vůbec špatné, fyzičku mám asi dobrou. Horší to je následný den, kdy dochází k určité regeneraci, a tady asi trpím už více jak mnohem mladší spoluhráči.

Pojďme se vrátit pravděpodobně o několik desítek let zpátky. Jak vůbec vzniklo spojení „Pavel Kopřiva a stolní tenis“? Jaké byly vaše začátky, kdo vás ke stolnímu tenisu přivedl?
V dětství jsem jezdil s rodiči na chatu, kde jsme se starším bratrem hrávali venku na zahradě „pinčes“. A jelikož jsem častěji prohrával, musel jsem udělat něco, aby se role vyměnily. Takže jsem začal hrát pingpong závodně.

Pavel Kopřiva v akci.Zdroj: KST Klatovy

Jakými kluby jste si ve své kariéře prošel? Kde se Vám nejvíce líbilo?
Asi jako desetiletý jsem začal hrát stolní tenis v oddílu TJ Lokomotiva Plzeň (dnes Sokol Plzeň V. – pozn. autora). V něm jsem hrál až do 25 let, kdy jsem se oženil a odstěhoval se do Sušice. Zde jsem měl asi sedm let pauzu, než Venca Sommer založil oddíl stolního tenisu KOC Sušice. Začali jsme hrát nejnižší soutěž – okresní přebor, a každý rok postupovali o jednu soutěž nahoru. Jinak jsem měl to štěstí, že jsem si zahrál i v Německu, a to tři roky v Arrachu a dva roky v Ruhmannsfeldu. Německo je země pingpongu zaslíbená, jen pro představu: v Česku je registrováno dvacet tisíc pingpongářů, v Německu 450 tisíc!

Co považujete za svůj největší úspěch pingpongové kariéry?
Asi jak jsem zmínil, dva roky v Ruhmannsfeldu. Jak se říká, jiný kraj – jiný mrav a pro mě to byla tenkrát obrovská škola.

Jak dlouho byste chtěl ještě aktivně hrát?
Chtěl bych hrát ještě tak dlouho, co to jen zdraví dovolí. Pochopitelně s přibývajícími roky to bude náročnější, což znamená, že začnu nastupovat v nižších a nižších soutěžích. Ale to nevadí, jsem na to připraven.

Jistě pamatujete doby, kdy se sady jednotlivých zápasů hrály do jednadvaceti bodů. Hrálo se vám lépe do 21 nebo do 11 bodů, jako tomu je teď?
Zkrácením setu z 21 na 11 bodů nabyly zápasy větší atraktivnosti a napětí. Přece jenom, když jeden hráč vedl 16:9, dohrával se set už jen ze setrvačnosti. Nyní si nemůžete dovolit vypustit jediný míček, sety jsou krátké, nedostanete čas na nějaký reparát, když soupeř udělá třeba pět míčků v řadě.

Co se vám vybaví, když se řekne stolní tenis?
Stolní tenis je asi pátý nejrozšířenější sport na světě. Navíc si o něm myslím, že je to nejenom krásný sport, ale slouží i jako vynikající sociální sblížení lidí. Často totiž bývá zvykem, a zejména v Německu to bylo opravdu pravidlem, že se po zápase zajde na večeři či na pivo. Navíc tím, že je to bezkontaktní sport, můžete ho hrát i v pozdním věku a třeba i s malým bříškem – jen nebudete hrát první ligu, ale třeba „jen“ okresní přebor.

V Klatovech nyní působíte s Lukášem Zahradníkem, Adamem Končalem, Danem Javorským, Miroslavem Jehlíkem a Jakubem Perglerem. Jaká je v Klatovech parta, a kdybyste měl popsat každého z nich jedním slovem, jaké by to bylo?
My se samozřejmě známe již roky, byť jako protihráči. Jedním slovem každého charakterizovat asi nejde, takže spíše bych dodal – výborná parta.

Kdybyste nehrál závodně stolní tenis, na jaký sport byste se vrhl?
Já mám sport moc rád, nevím, pro který bych se rozhodl, … ale asi pro běh. Maraton v tuto chvíli už by na mě byl moc, ale půlmaraton bych si ještě zaběhnout chtěl.

Kdybyste měl popsat jeden nejkurióznější zážitek ze zápasů ve stolním tenisu, jaký by to byl? Myslím, že máte určitě na výběr…
Těch kuriózních míčků by se našlo určitě hodně. Ale to se nedá popsat, to se opravdu musí vidět (smích).

Máte v životě nějaké motto, podle kterého se řídíte?
Nějaké životní motto, kterým bych se řídil, bohužel nemám.