V roce 2018 se zúčastnil neuvěřitelných šestačtyřiceti závodů. Ať už se jednalo o kros nebo běh na silnici. V kategorii mužů nad 50 let až na dvě výjimky vždy dosáhl na stupně vítězů. Jedenáctkrát byl první, devatenáctkrát stříbrný a čtrnáctkrát bral cenný bronz. „Na bednu jsem se nedostal jen na populárním běhu v Praze v Běchovicích, kde jsem skončil dvanáctý, a na Silvestrovském běhu v Dolanech,“ říká nadšenec, který v uplynulém roce překonal magickou hranici 45 000 naběhaným kilometrů. Úchvatná číslovka, že?

KOPAČKY MUSEL DÁT NA HŘEBÍK

S běháním přitom začal náhodou – v 35 letech. A to až poté, co mu zdravotní potíže nedovolily pokračovat v milovaném fotbale. „Hrával jsem fotbal za Švihov, ale v roce 1995 jsem musel na operaci kolene. Po ní jsem se k fotbalu už nedokázal vrátit. Nedokázal jsem se na něj pořádně připravit. Už to zkrátka nešlo dále,“ vzpomíná Karel Voráček.

„Bez sportu jsem ale být nechtěl, a tak jsem přemýšlel, co bude dál, co bych mohl dělat. V té době se v Klatovech konal Běh pod Černou věží. Zaujalo mě to. Ještě před tím jsem si zaběhl Klatovské schody a běhání úplně propadl,“ pokračuje.

Postupem času si Voráček ověřil, že běh není snadný sport. Žádná poklidná procházka růžovým sadem. „Zjistil jsem, že běhání je docela náročné, protože vlastně běžíte celou dobu. Ne jako při fotbale, kde máte čas si chvíli odpočinout. V roce 1999 jsem začal objíždět okresní soutěže. Běhal jsem zhruba 70 km měsíčně. Až pak jednou, na Belvederu, jsem poznal jednoho trenéra, pana Václava Brousila z Plzně. Řekl mi, že jestli se chci v běhání zlepšit, musím navýšit tréninkové dávky. Alespoň na 200 km za měsíc. No a od té doby jsem začal běhat víc a víc. Trénoval jsem, než jsem se dostal do kategorie mužů nad 40 let. To se psal rok 2003,“ uvádí Voráček, jenž v loňském roce skončil v okresní soutěži Husqvarna Cup (seriál běhů mimo dráhu) na prvním místě. Mimo soutěží na Klatovsku se zúčastnil také některých běžeckých závodů i mimo klatovský okres.

Karel Voráček.

„Třeba na Domažlicku je velice kvalitní běžecký seriál závodů Běžec Chodska. Několik závodů jsem absolvoval také na Plzeňsku, ve Stříbře nebo Praze,“ prozrazuje.

Od roku 1999, kdy dolanská lokomotiva, jak se Voráčkovi přezdívá, pravidelně objíždí běžecké závody, se tento nestor s pevnou vůlí zúčastnil 589 závodů. A téměř v polovině z nich stál na stupních vítězů.

POPULÁRNÍ VORLÍKY A DALŠÍ ZÁVODY

Voráček mimo to vloni uspořádal také šest vlastních závodů. Čtyři běhy okolo Komošína, v létě oblíbené Vorlíky a nakonec také Silvestrovský běh ŘAKOM. „Před šestnácti lety, kdy jsem ještě bydlel v Dolanech u Klatov, jsem začal mít sen. Chtěl jsem uspořádat nějaký závod. No, a tak jsem začal dělat Vorlíky. To bylo před čtrnácti lety. Na trati jsem si dal pořádně záležet. Tento závod se stal celkem populárním. Běhá ho poměrně dost lidí,“ je rád Voráček, který nikdy za svou běžeckou kariéru neprožil krizi ani pocit, že s běháním skončí.

„Myslím si, že nic takového u mě nenastalo. Mám silnou vůli. Jen po jednom zranění, které se mi přihodilo v roce 2014 a byl jsem dva měsíce mimo, jsem se do běhání dostával trochu pomaleji. Tenkrát mi pomohl Milan Lukačišin. Člověk, který se do Klatov přistěhoval ze Slovenska. Tam vedl určité lidi k běhání. Seznámili jsme se na Vorlíkách. Dost jsme toho spolu odtrénovali, odběhali. Milan mi i nadále pomáhá s přípravou. Pořád spolu chodíme běhat.“

Voráčka nyní čeká další sezona, kterou si v prvním dubnovém týdnu zpestří pražských půlmaratonem. „Zatím mám za sebou 34 půlmaratonů. Tohle bude pětatřicátý,“ uvádí.

A jak se podle zkušeného běžce dá na tak dlouhou trať připravit? „Nesmí se podcenit příprava, já osobně běhávám dlouhé výklusy. Když jsem byl mladší, tak jsem každou neděli běhal 25 km. Samozřejmě ale, že u půlmaratonu je to vždy o něco složitější. Musíte být na něj přihlášení předem a nikdy nevíte, co se během čekací doby stane. Můžete se třeba zranit,“ ví Voráček, jenž trať dlouhou něco málo přes 21 km zaběhl nejrychleji pod devadesát minut. „To už je ale dávno. Bylo to v roce 2003 v Praze. To jsem tuto vzdálenost zaběhl v čase 1:25:32,“ říká ctižádostivý běžec, který na závěr rozhovoru prozradil, jestli má v tomto sportu ještě nějaké sny.

„Teď už ne. S běháním jsem začal pozdě, ale za sebou toho mám dost. Paradoxně nejlepší sezonu jsem absolvoval, když mi bylo 45 let. To jsem například zaběhl běh na 10 km v Běchovicím za 39:02 minuty. Toho si moc vážím. Sice vím, že už to bude jen a jen horší, protože roky prostě nezastavíte, ale s tím se musí počítat. Mým cílem je být zdravý, užívat si běhání, dále závodit a setkávat se s lidmi. Protože ať už běháte závodně nebo rekreačně, běhat je zkrátka úžasný pocit,“ dodává Karel Voráček, vášnivý běžec s číslem 77.