Michale, klasická otázka na začátek. Jak se zrodila vaše láska k basketbalu a jak dlouho se tomuto kolektivnímu sportu už věnujete?
Basketbal hraji už od roku 1985, kdy mě k němu přivedl pan Holub, můj třídní učitel na druhém stupni základní školy. Právě tehdy, v tento okamžik, vznikla moje celoživotní láska k basketu. Osoba trenéra je vždy pro vztah k danému sportu velmi důležitá. Tou dobou jsem hrál už i fotbal a oba sporty jsem souběžně dělal až do dvaadvaceti let, kdy jsem pak především ze studijních důvodů s fotbalem skončil.

Jakými kluby jste si ve své basketbalové kariéře prošel?
V chlapech jsem letos načal už třicátou sezonu. Prošel jsem Tachovem, Sokolovem, Mariánskými Lázněmi, Karlovými Vary, Domažlicemi a teď jsem v Klatovech. Ještě předtím jsem si zkusil angažmá v německém Neustadtu, kde jsem strávil celkem pět let, a Weidenu. Tam jsem působil v sezoně 2006/2007 a v letech 2011 až 2014.

Michal Rolínek.Zdroj: archiv Michala Rolínka

Byl jste někdy během své kariéry vážněji zraněný?
V sezoně 2014/2015 jsem měl nucenou přestávku kvůli výhřezu krčních plotýnek. Tenkrát už to nevypadalo na to, že bych měl v basketbalu pokračovat. Ale nakonec jsem to bez operace „ucvičil“ a straším tu dál. Mimo tuto sezonu jsem ale za posledních osmnáct let chyběl pouze ve dvou až čtyřech zápasech. Jinak jsem odehrál úplně všechno (úsměv).

Jak jste se vlastně ocitl ve druholigovém BK Klatovy?
V Klatovech jsem od loňského listopadu, kdy se v mém tehdejším klubu (Mariánské Lázně – pozn. autora) rozhodlo, že družstvo mužů ukončí působení ve druhé lize kvůli nedostatku hráčů. V tu chvíli jsem byl smířený s koncem kariéry, nikam se nevnucoval a jen čekal na zázrak…

A ten přišel…
Ano, přišel se zavoláním pana Křiváčka a nabídkou hrát v Klatovech druhou ligu. Z týmu totiž odešlo několik hráčů a Klatovy sháněly pivota. Za to, že jsem v Klatovech, ale vděčím určitě i panu Svojanovskému, který za mne intervenoval.

V basketbalovém světě jste si toho prožil už opravdu hodně. Kdybyste měl vybrat pouze jeden největší zážitek, jaký by to byl?
Těžká otázka. Jenom jeden? Řeknu to takhle. Pro mě jako hráče, který vzešel z těch nejnižších soutěží a „někam“ se dostal, bylo vždy velkým zážitkem zahrát si proti někomu, kdo tento sport dělal vrcholově a něco dokázal. Jsem soutěživý a konfrontace s takovými hráči mě motivuje. Například v Německu jsem hrál proti hráči, který nastoupil v NBA. Dalším zážitkem bylo třeba přátelské utkání na americké základně v Grafenwöhru a tím poslední třeba pohárový zápas za Klatovy proti Slavii. Pro tyto okamžiky pořád hraji.

Co řadíte do svého portfólia silných a slabých stránek ? Myslím basketbalového…
Ačkoliv na postu pivota patřím ve 2. lize k nejmenším hráčům (192 cm), tak mi pomáhá fyzička, zkušenost, předvídavost, správné načasování při doskoku, agresivita, váha (mám 102 kg) a také to už za ta léta umím s rozhodčíma (směje se). Většinou jsme kamarádi, znají mě a v některých situacích občas přimhouří očko (úsměv). Mezi slabší stránky bych zařadil rychlost, výbušnost, obranu protihráčů mimo vymezené území. Často hraji hraničně, z čehož pramení fauly.

Kdo vás v basketbalu nejvíce inspiroval, případně stále inspiruje?
V mládí to byli moji kantoři, kteří si chodili zahrát basket pro žízeň a vzali mě jako cucáka ze základky mezi sebe. Já se od nich mohl učit. Tady jsem se inspiroval u jednoho hráče, že i s menší výškou lze hrát pivota, a to už mi pak v chlapské kategorii zůstalo. Pak se to už samozřejmě měnilo. Po revoluci pronikly do televize nové zahraniční kanály, takže potom mě inspiroval ikonický Michael Jordan. Ten je pro mě navěky numero uno!

Říkal jste, že jste hrál aktivně také fotbal. Řeknete nám k tomu víc?
Fotbal jsem hrál od šesti let. I díky tomu, že otec byl voják, my dostali v Tachově byt a v mých pěti letech se tam přestěhovali, jsem hrál výhradně v Tachově a v žákovských kategoriích to dotáhl do krajských výběrů. V dospělosti jsem si zahrál na postu útočníka ČFL a divizní soutěž. V roce 1996 jsme vyhráli divizi, dva dny jsme slavili a byli přijatí u starosty. V ČFL byl mým spoluhráčem Julius Bielik, protihráčem Luboš Kubík – oba účastníci MS v roce 1990. Marný jsem asi nebyl, ale na vysoké škole jsem toho už měl dost. K tomu se přidalo zranění a chyběla mi motivace. Navíc jsem hrál basketbal a dva sporty prostě dál už dělat nešlo.

A co další sporty? Samozřejmě mimo basket a fotbal…
Stejně jako basketbalu jsem se od 10 let věnoval atletice. Bavil mě skok vysoký, závodil jsem i v běhu přes překážky. V roce 1999 jsem za Baník Stříbro závodil ve skoku vysokém v první lize (druhá nejvyšší soutěž). V závodech jsem vždy bodoval, osobní rekord mám 192 cm. Mým snem bylo přeskočit se, a to se mi povedlo.

Michal Rolínek.Zdroj: archiv Michala Rolínka

Ze zvědavosti jsem si na internetu vyhledal vaše jméno a našel tam o vás článek ještě z jednoho sportovního odvětví. Jde o fitness…
Kondičně cvičím od svých 24 let. Dříve jsem nad tím ohrnoval nos, ale dneska vím, že už to budu dělat do konce života. Budu muset – baví mě to, udělal jsem si postavu, rozumně se stravuji. Hodně mi to pomáhá právě i v basketbale. Postavou jsem spíš hokejista než baskeťák. Několik posledních let jsem posílal do časopisu Svět kulturistiky nějaké fotky v soutěži kondičních cvičenců. Byl tam se mnou i velký rozhovor. Ve fitku, kde cvičím (Mariánské Lázně – Sandow), jsem po jedné z těchto příprav udělal formu a visím tu na velkém plakátě. Až jednou skončím s basketem, snem je nějaká pohárová soutěž v kategorii Mens Physique. Ale to se musí sejít zdraví a další věci. Fitness je dobré pro sebekázeň v jídle, cvičení a trénuje to vůli…

Dnešní doba je zvláštní. A to nyní nemluvím o covidu. Ze všech stran slýchávám, že zájem o sport ze strany dětí už není takový jako dřív. Není to škoda?
Sport by měl mít v životě každého člověka své místo. Stačí ho dělat i na rekreační úrovni. A že zájem už není takový? Vždy záleží na vzorech, které by děti měly mít v rodičích, učitelích a trenérech. Těch nových vjemů je ale mnohem více, to víme všichni. Třeba technologie, které berou sportu místo.

Prozradíte čtenářům, čím se vlastně živíte?
Jsem učitelem na druhém stupni ZŠ Hornická v Tachově. Kombinuji tělocvik a zeměpis. Učím už třiadvacet let a přesně tolik času mi ještě chybí do důchodu.

Uvažoval jste někdy o jiné práci?
Mám rád svůj režim a volný čas na koníčky, takže ani ne. Navíc mě učení baví. Základem všeho je ale dobrý kolektiv kolegů, bez toho by to nemělo smysl…

V současné době jistě i vy učíte na dálku. Jaké to je?
Je to samozřejmě něco nového, ale beru to tak, jak to je. Nic s tím neudělám. Klasická výuka je ale pro mě určitě lepší. Já naštěstí online hodiny nedělám, vystačím si s distanční výukou, ale nezávidím hlavně kolegyním z prvního stupně, tam je jejich práce velmi náročná.

Než sport v tuzemsku opět zastavil koronavirus, stihl jste s Klatovy odehrát v novém ročníku druhé ligy tři zápasy. Jeden jste vyhráli, dvakrát jste padli. Jaké je vaše hodnocení?
Myslím si, že herně jsme se oproti loňsku výrazně zvedli. Pomohlo nám soustředění v Plánici i zářijové kvalitní přátelské zápasy. Herně to určitě není špatné, ale musí to být potvrzené plným bodovým ziskem.

Michal Rolínek.Zdroj: archiv Michala Rolínka

Jaké jsou ambice týmu i vaše osobní do dalších bojů? Samozřejmě až neprofesionální basketbalové soutěže dostanou opět zelenou…
Týmové ambice jsou jasné – chceme udržet druhou ligu, hrát pohledný basketbal, doma co nejvíce vyhrávat a možná zkusit udělat první osmičku na play-off. Tým na to máme, a když budeme v plné síle, tak jsem přesvědčený, že to zvládneme. Co se týče mých osobních cílů, tak bych chtěl především přežít v relativním „hratelném“ stavu další sezonu a být stále platným členem týmu.

K tomu, aby se to povedlo, ale musí pandemie koronaviru vyklidit scénu. Nebo alespoň zalézt někam do rohu, kde není tolik na očích. Věříte, že se to třeba po Novém roce povede a opět se rozběhnou amatérské soutěže napříč všemi sporty?
Věřím, že ano, a snad někdy v lednu už budeme vědět, jak se naše druhá liga i další sporty podle nějakého jízdního řadu rozběhnou.

Jste sportovec tělem i duší. Jak se v této době udržujete v kondici?
Udržuji se pořád, pauzy do svého života už moc nezařazuji. Více se věnuji fitness i striktní stravě. Snažím se také poslouchat své tělo. V mém věku platí, že méně je někdy více (úsměv). Nyní chodím na výběhy, někdy je dávám i s nabíhanými úseky. Dále provozuji Nordic, mám svůj 10 km dlouhý okruh a snažím se stále stahovat čas. Doma mám činky a mám také možnost si zastřílet na koš. Dělám zdravotní cviky a strečink, rozhodně se nenudím. Nic jiného mi ani nezbývá, byl bych jako prasátko (smích).

Prozradíte nám něco o své rodině? Máte děti?
Děti mám. Z předchozího vztahu mám 20letého syna Dana. Studuje jako já „pajdu“ v Plzni a věnuje se jezdectví, konkrétně parkuru. Se současnou partnerkou Janou mám 2,5letého synka Míšu juniora. Janě musím poděkovat za perfektní servis s respektováním mých koníčků. Sama je bývalou vynikající basketbalistkou, pracuje jako fyzioterapeutka a výživová poradkyně. A dělá také fitness. Pro mě je to tedy ideální partnerka (úsměv).

Všichni jsme prožili velice zvláštní rok, ale už se blíží Vánoce – doba klidu a míru. Těšíte se?
Doma se všichni na tyto svátky už moc těšíme. Vánoce si hodláme užít se vším, co k nim patří.