První závod letošní série mistrovství Evropy v autokrosu v Lotyšsku v divizi plechových aut a stříbrný stupínek. Takhle skvěle vstoupil do sezony jezdec týmu VIAKOM-RACING Ota Výborný z Vrhavče. A to ho o víkendu o další úspěch připravila v Německu jen velká voda.

Vy jste začínal s rallyekrosem. Co vás přivedlo k autokrosu a jaký je v tom rozdíl?

Autokros, na rozdíl od rallyekrosu, se jede celý na šotolině. Přešel jsem hlavně kvůli zájmům sponzora, který autokros jezdí a začalo se mu v něm dařit. A autokros je pro nás i dostupnější.

Jak jste se vůbec k tomuto sportu dostal a kdy?

Začínal jsem s rallyekrosem v patnácti letech. Dostal jsem se k tomu úplně jednoduše. Táta totiž jezdil motorky, pak přestoupil do rallye a končil na rallyekrosu. Takže jsem na jeho kariéru navázal. Je fakt, že už jako dítěti se mi rallyekros líbil, když mě táta bral na závody.

Jak si druhého místa z Lotyšska považujete?

Co se týká autokrosu, je to můj největší úspěch. Vloni jsem jel závod v Německu a tam jsem skončil na třetím místě. Mým největším mínusem je totiž to, že neznám jako nováček seriálu evropského mistrovství tratě, a auto, se kterým jsem jel, bylo v našem týmu postavené až během zimy.

S jakým autem závody jezdíte?

Je to Mitsubishi Colt MK2 4×4, má 500 koní a zrychlení na zpevněném povrchu je z 0 na 100 km/h za necelých 2,5 s.

Kolik je ve vašem týmu jezdců?

Jsme dva – já a majitel týmu Aleš Mrkáček. Střídáme se o jedno auto. Aleš s ním jede mistrovství republiky a já mistrovství Evropy. Takže auto je hodně vytížené stejně jako naši mechanici. Ti si sáhli na dno právě v lotyšské Bausce, kde se jely tréninky, tři rozjížďky a finále. Měli jsme poměrně dost technických problémů, ale kluci všechno zvládli.

Co je, samozřejmě kromě kvalitního vozu, předpokladem k dobrému výsledku?

Asi mít závodní štěstí. Autokros je kontaktní sport. Do finálové jízdy, ve které bojuje deset závodníků, jsem startoval kvůli předchozím technickým problémům s autem až z osmého místa. Mně ale jdou starty, z první zatáčky jsem vyjel na třetím místě, ale pak mě stáhl trochu zpět nános bahna. Ale během sedmi kol i díky velkým strkanicím na trati, jsem se nakonec prodral až na druhé místo. Ale hlavně to bylo o tom, že jsem do toho šel „natvrdo", nešetřil jsem sebe ani auto.

Autokros je kontaktní sport. Jak je dbáno na bezpečnost závodníků?

Možná to nevypadá, když dojedeme do cíle, ale za nebezpečný sport to považují lidé, kteří ho neznají. Řekl bych, že víc nebezpečné je jít po silnici. Ano, je to kontaktní sport, ale v autě je spousta bezpečnostních prvků, takže i když k něčemu většímu dojde, dokáží zabránit nejhoršímu – ochranný rám, anatomická sedačka, šestibodové pásy, nehořlavé prádlo a ještě další „vychytávky". Za svoji kariéru si nepamatuji, aby v tomto kontaktním sportu přišel někdo o život.

Jak rychle se vůbec v autokrosu jezdí?

Asi „maximálka", co jsme jeli, je 180 km/h.

Jaký druh trati vy osobně máte radši?

Záleží na profilu trati. Někde je trochu mokro, jíl a auto je absolutně neovladatelné. Třeba v Lotyšsku pršelo, ale trať byla písčitá a musím říct, že tam se mi jelo moc pěkně. Ale kdybych si měl vybrat – spíš preferuji vodu. Tam se smáznou výkony motorů a je to o citu jezdce. Já jsem vyrůstal „na sněhu", takže tam jsem asi ten cit získal.

Ale tým není jen o jezdcích…

Samozřejmě. Velké díky a uznání patří klukům, co se o auto starají. Je to parta kluků, kteří do toho dávají všechno. Mají určitě velkou zásluhu na dobrých výsledcích. Makají na tom a člověk je pak při závodu nechce zklamat.

Jaký máte letos závodní kalendář?

Letos bych chtěl odjet kompletní šampionát Evropy, což je asi devět závodů, plus možná pár vložených závodů mistrovství Evropy v rallyekrosu. Aktuálně mám za sebou druhý závod v autokrosu v Německu. Tam se ale odjel jen jeden den, druhý den kvůli povodním zrušili. To jsem byl na průběžném 2. místě. Teď se jedná, jestli závod uznají, nebo anulují. Pokud by ho uznali, šel bych do čela šampionátu.