Mnohé možná překvapí, že badminton se v rodišti Františka Křižíka hraje už osm let. Jedním z těch, kteří za to mohou, je devětatřicetiletý Jiří Touš z Plánice.

Proč jste si vybral právě badminton? Nepatří právě mezi nejpopulárnější sporty u nás.
Badminton proto, že je to bezkontaktní sport, je to velice elegantní, krásná hra.

Odrazovým můstkem k badmintonu byl u vás tenis, který by se mohl zdát podobný?
Tenis jsem nikdy v životě nehrál, dodnes ani nevím, jak se například počítá. Cvičíval jsem jen s dětmi, léta. A jednou jsme se sešli na badminton.

Badminton není v Pošumaví právě rozšířený. Jaké byly začátky?
Hodně těžké. Ani jsme nevěděli, jak vysoko máme dát síť, jak velký má být kurt. Informace jsme čerpali z internetu, převážně. Tam jsme sehnali prvotně pravidla, zjišťovali jsme, jakou pálku máme koupit, jakým míčkem (košíčkem) hrát, takže jsme samouci. Začali jsme v roce 2000. Nevýhodou je, že badminton není tak známý a rozšířený jako například fotbal, a tak ani není tolik televizních přenosů, při nichž by se také dalo leccos odkoukat. Proto jsme také rádi, že jsme navázali spolupráci s badmintonisty z Lázní Kynžvart, což je velkým přínosem. Měření sil s nimi nás zase motivuje dál pro další práci, pro zdokonalování.

Kdo stál u začátků plánického badmintonu?
Já a Pavel Košťálek. To ale bylo málo pro to, abychom se badminton hrát naučili. Dopracovali jsme se k nějaké technice. Ale po nějaké době výkonnost stagnovala, ten náš hráčský vývoj se zastavil a potřebovali jsme proto nějaký nový impuls, přinést do našeho snažení něco nového, a tak jsme zlanařili další. Přišel Miroslav Čipera, Ladislav Čipera Karel Kříž a ti nám vnesli nový vítr do plachet. Také proto jsme dnes tam, kde jsme. Je to nádherná týmová hra, učíme se jeden od druhého. Nevýhodou bylo, že jsme neměli žádného trenéra.

Myslíte i na budoucnost, máte spoustu mladých?
Snažíme se zapojit děti. I vlastní Jednak je krásné s nimi být, trávit s nimi čas, a také jsme rádi, že se věnují sportování, dělají něco užitečného, smysluplného.

Kolik je vás?
Badmintonový klub Sokol Plánice čítá osm dospělých a osm dětí.

Jak vy jste se dostal k badmintonu?
Sešel jsem se s kamarádem v hospodě a řeč přišla na badminton. Ale nevzplanula žádná vášeň, prostě mě zaujal. Mám rád sport všeobecně.

Musíte hrát jen v hale?
Pokud se chce už hrát na body, venku to nejde. Zkoušeli jsme to, ale stačí troška větru a regulérnost je fuč.

Co je vaším cílem?
Pro nás je nejdůležitější pravidelně chodit do tělocvičny a rozhýbat tělo. Pro mě osobně naučit hrát badminton děti a také tomu všemu dát určitou fazonu, pozvedout tohle krásné sportovní odvětví. Největší cíl má Míra Čipera, je zapálený a tnejraději by hrál mistrovství světa.

Co musí mít dobrý hráč?
Musí být koncentrovaný, aby byl dobrý, pravidelně trénovat, vlastnit pořádně vybavení, obuv, pálku a pak mít obrovskou chuť hrát. Badmintonista musí být vytrvalý, tato hra vyžaduje velký nápor na fyzičku. Pro mě je krásný tím, že vyžaduje komplexní souhru.

Hrajete dvouhry i čtyřhry?
Samozřejmě, a každá má něco do sebe. Dvouhra je o tom odevzdat se, je tam člověk sám. čtyřhra je týmová práce, která hráče prověří, jak je schopný v týmu obstát.

Jaká jsou pravidla badmintonu?
Před dvěma lety se pravidla změnila, nyní se počítá po jedné do jedenadvaceti, kdo dřív dosáhne této cifry vítězí. Dřív se hrálo na ztráty. Podává se křížem, jiné hřiště je na dvouhru, jiné na čtyřhru.

Je šance, že se badminton dostane i do jiných míst Pošumaví?
Pravidelně hrajeme s badmintonisty z Lázní Kynžvart, i v Klatovech. Poptáváme se a je vidět zájem. Není to finančně náročný sport. Možná je řada organizací zabývajících se badmintonem, ale neví se o tom. Byli bychom proto rádi, kdyby nás další příznivci badmintonu kontaktovali, mohli bychom se dát dohromady.


Výsledky nedělní badmintonové Velké ceny Plánice přineseme v průběhu tohoto týdne.