Sympatičtí lidé jsou tihle prezidentští kandidáti, říkala jsem si při čtení druhé sady odpovědí devíti osobností, které se účastní Prezidentského souboje Deníku. Všichni, až na Pavla Fischera, jsou pro paragrafy stvrzené manželství stejnopohlavních párů. Přitom i senátor Fischer jasně deklaruje, že jako prezident by takový zákon podepsal. A jak uvedla Danuše Nerudová, láska je láska, což je cit nejdůležitější hlavně pro děti.

Zkrátka lepší dvě milující mámy nebo tátové než děcák. To je obrovský myšlenkový posun, byť souhlasím s Denisou Rohanovou, že důležitější než štempl je celospolečenská shoda. Pokud by děti homosexuálních rodičů měly být vystaveny posměchu spolužáků, nebude to nepochybně v jejich zájmu, jímž se všichni ohánějí. Na atmosféru ve veřejnosti však bude mít velký vliv právě prezident. V tomto ohledu je tedy na pokrok zaděláno.

S komunistickou minulostí je to daleko horší. I po 33 letech je to červený hadr, kterým kdekdo mává před očima voličů. Jsou to zločinci, protože byli členy zločinecké organizace, říká Pavel Fischer, a podobně to vidí i Karel Diviš a Josef Středula. Nemají právo usilovat o prezidentský stolec. Oba dobře vědí, že se to týká favoritů volby Andreje Babiše a Petra Pavla.

Nerudová jako další možná finalistka je nad věcí a míní, že ona, která tuto zátěž nemá, se dívá dopředu. Jenže ta otázka ve vzduchu pořád visí: Je důležitější, co člověk dělal pro společnost poslední tři desítky let, nebo pět let před listopadem? A co Pavel Fischer jako šéf hradního vnitropolitického odboru říkal Václavu Havlovi, když jmenoval vysoce postaveného režimního komunistu Mariána Čalfu premiérem a generála Miroslava Vacka ministrem obrany?

Všechny tyto úvahy se nabízejí při čtení kandidátských odpovědí. Škoda že si exrektor Zima v anketě netroufl na názor, který řekl nedávno novinářům: „Nemyslím, že jakýkoli člověk je automaticky lepší jen proto, že nebyl v KSČ.“