Před sto lety se zdálo, že si Československo dokáže udržet své pohraničí. O patnáct let později o něj, také kvůli předchozím vlastním chybám, Praha přišla. Může se stát, že se dnes blížíme k podobné křižovatce. Aniž to, podobně jako naši předci v roce 1924, ještě vůbec tušíme.

Obří novorenesanční radnice z konce dvacátých let shlíží na vylidněné hlavní náměstí Českého Těšína. Tady mělo být srdce města, které chtělo před sto lety konkurovat polské části za nedalekou řekou Olší. Z těchto ambicí zbylo kromě radnice už jenom nádraží, v jehož krásně zrekonstruovaných prostorách jsou i barvami svítící znaky prvorepublikového Československa.

Z tramvaje, která kdysi spojovalo toto nádraží s dnes polskou částí města a vyvezla vás pohodlně do kopce až na krásné zachovalé historické náměstí, zbylo jen pár kolejí a informační tabule stezky po bývalé trase. A u Olše na polské straně stojí jedna více než sto let stará tramvaj pamatující Rakousko-Uhersko, dobu, kdy Těšín nebyl rozdělený. Člověka jen napadne, proč se tu, třeba jako mezi francouzským Štrasburkem a německým Kehlem, nepostaví místo naučné stezky skutečná tramvajová trať.

Jenže to by to v Českém Těšíně muselo asi vypadat jinak. Zanedbanost této kdysi výkladní české skříně ve válkou s Poláky vybojované části Těšína, bije v porovnání s polskou částí do očí. Přitom to ještě před deseti dvaceti roky bylo obráceně.

Polský Těšín byl sice tou hezčí, ale chudší částí města. Psával jsem odsud reportáže o polských „mravencích“, kteří v době před zrušením hranice nosili, po povolených několika lahvích, levnější alkohol koupený v Česku do Polska. Dnes Poláci vydělávají tím, že se pro Čechy stal celý polský Těšín nákupní zónou s desítkami obchodů, restaurací či kaváren. Věcí, na které na české straně téměř nenarazíte. Zatímco na začátku devadesátých let minulého století nechtěla tehdejší vláda v Praze otevřít hranice s Polskem, aby Poláci nevykoupili české obchody, v dnešní době polské obchody vykupují ve velkém Češi.

Polsko, před kterým jsme my Češi byli ještě v době vstupu do Evropské unie o parník, nás už pomalu ve všem dohnalo a v mnohém, jako síti hotových, funkčních dálnic, nebo prosperujících regionálních letišť už i předehnalo.

Aš jako český Hongkong

V Aši, která je takovým sesterským městem bavorského Selbu, mi na tamní radnici starosta Vítězslav Kokoř s vážnou tváří říká, že potřebuje, aby v jeho městě platily jiné zákony než v Česku.

Na první dobrou vypadá to, co zbylo z komunisty pobořené historické Aše, docela hezky. Jenže jak říká Kokoř, nikdo ve městě nechce dělat za české platy. Ani řemeslníci, ani doktoři, ani městští policisté. Kdo může, dělá v Bavorsku, kde leží práce za několik tisíc eur měsíčně na ulici. Podle Kokoře buď dokáže česká vláda dát Aši a jí podobným městům něco jako status českého Hongkongu, nebo je fungování těchto měst v ohrožení.

V Českých Velenicích, které kdysi bývaly předměstím rakouského města Gmünd, podobně jako Český Těšín součástí Těšína, toho není s výjimkou několika ulic nových domů na okraji města mnoho, čím by se Velenice malebnému bohatému a životem kypícímu Gmündu byť jenom přiblížily. Veleničtí Češi si pochvalují, že díky dohodě s českými zdravotními pojišťovnami mohou chodit do moderní nemocnice v Gmündu. Ostatně jsou tam i čeští doktoři. Rakouským sousedům to Češi „oplácí“ možností navštěvovat na české straně několik nevěstinců a kasin.

Jediným místem, kde jsem na své cestě kolem Česka cítil, že my Češi v pohraničí neprohráváme, byla slovácká Strážnice v porovnání se slovenskou Skalicí. Na téhle hranici jsme my Češi ti podnikavější, o něco bohatší a vynalézavější.

Až periferie přehlasuje úspěšné Čechy

Čtyři dvojměstí na mapě českého pohraničí jsou jen malým výsekem reality, ne všude to vypadá takto jednoznačně. I v příhraničí bývalého východního Německa lze najít místa, která zrovna nerozkvétají, a naopak na české straně hranic se dají najít města, která drží se svými sousedy krok.

Ale při troše zobecnění lze přesto říci, že Česko, kde se bohatství koncentruje v Praze, Brně a na několika dalších místech, by mělo vytvořit plán na pozdvižení pohraničí i takzvaných vnitřních periférií uvnitř země. Je fajn, že jsme si skoro v každém městě v Česku opravili z evropského bilionu korun náměstí. Ale zapomněli jsme postavit dálnice, dobré silnice, spolehlivé a rychlé železnice, o rychlovlacích, ve střední Evropě geniálním způsobu dopravy, nemluvě.

Nezakládáme v pohraničí univerzity, dobré střední školy, vědecké parky, nesnažíme se tak udržet schopné lidi a ani ty mladé. Dokonce ani ty, kteří se tam stále ještě rodí. A ti, co tam zůstávají, volí na periferiích periferní strany. Ke zděšení voličů v bohatších částech země. Politici i my, kteří žijeme a volíme v těch šťastnějších částech země, bychom to měli pochopit a změnit. Bez těchto lidí demokracii neudržíme.

Proto stejně důležitá jako valorizace důchodů je nutná valorizace našeho pohraničí a vnitřních periferií. Evropský fond spravedlivé transformace má na Česko 40 miliard korun, ten český by měl mít 400 miliard.

Protože jinak jako demokratická země o tyto oblasti, aniž se mění oficiální mapy země, v lepším případě postupně přijdeme. V horším ony politicky pohltí nás, prostě proto, že budou mít demokratickou většinu voličských hlasů a využijí ji. Mapa prosperujících částí naší země už dnes přitom připomíná pomnichovskou druhou republiku. Stát, který neměl dlouhého trvání a ve kterém nebylo k žití.