Rozšiřovala se plocha orné půdy kácením lesů. Šlechta, kláštery i král zakládají nové vesnice. Do 13. století byla většina osídlenců domácího původu, v 13. století přicházejí do země hlavně cizinci. Měli zde lepší možnosti obživy než ve své původní vlasti. Typickým zjevem tohoto století bylo osídlování pohraničních krajů. Vrchnost získávala od nových osadníků tzv. zákupnou sumu. Proto měl panovník, kláštery i šlechta zájem na rychlém osídlení pohraničních oblastí.

Jména vesnic, která se objevují v písemných dokumentech v 11. stol. a 12. stol. ukazují, jak postupovalo osídlování Šumavy hlavně českým lidem. 13. století možno nazvat stoletím kolonizačním. Lesní plochy se měnily v ornou půdu, do nových vesnic a měst přicházelo mnoho nových lidí ze všech koutů Německa a Rakouska. Příslušníci klášterů, kteří kolonizovali Šumavu, se dávali na bavorskou stranu. Tak se odtrhávala území a jen některá se podařilo získat zpět. Tak tomu bylo se Sušickem.

V první polovině 12. stol. se dostalo sňatkem knížecí dcery Vladislava I. Svatavy, když se provdala za Fridricha hraběte z Bogena do Bavor. Král Přemysl Otakar II. bojoval o vrácení. Poprvé v roce 1257 u Landshutu. Musel proti přesile ustoupit, ale most, přes který museli s vojskem přejít se zbořil. Část vojska zůstala ve městě, kde na ni útočili nepřátelé. Deset dní se hrdinsky bránil Dluhomil z Malého Boru, předek pánů z Velhartic, než mu přišla pomoc. Přemysl Otakar II. ten boj nevzdal a o Sušicko bojoval dál a získal je v roce 1273.

Do 12. století byly střediskem státní moci v zemi panovnické hrady. Rozvinutá řemeslnická výroba a obchod vyžadovaly výkonnější organizaci. Za Přemysla Otakara II. vzniká krajské zřízení. Země byla rozdělena na kraje. Rozhodujícím činitelem v krajské organizaci byla šlechta, která měla poddané zcela ve své moci. Ve 13. století se začínají kácet lesy Královského hvozdu ve větší míře než dosud. Feudálové si stavějí pevné hrady a tvrze. Stoupá zájem o hornictví. Čeští panovníci potřebovali zlato a stříbro pro nákladný dvůr, zlatonosné doly dávaly velké naděje na rychlé zbohatnutí. A tak do země přicházeli němečtí těžaři a horníci. Kutná Hora byla v té době přeplněna Němci, rovněž Kašperské Hory.

Kolonizační činnost rozvíjel nejvíce Přemysl Otakar II. Za jeho vlády byla založena na území Šumavy důležitá města: Klatovy, Vodňany, Budějovice. Do Klatov i do Budějovic, jako do většiny kolonizačních měst, přicházeli Němci, nadáni hojnými výsadami a německým právem, které bylo výhodnější než právo české. Proto bylo pro obyvatele německé národnosti výhodné usazovat se v Čechách.

Vodňany, jako město vzniklé kolonizací, bylo osídleno českým živlem a českým městem zůstalo. Nutno připomenout, že i ve 13. stol. se uplatňuje domácí kolonizace českým živlem a že i při ní se začíná využívat práva emfyteutického, tj. nového, výhodnějšího, zv. německého. Podle filologického studia, na základě rozboru místních názvů, je dokázáno, že ani ve 13. a 14. stol. nedochází k vytvoření velikých, souvislých cizích ostrovů uvnitř země. Souvislé oblasti německého osídlení patří do doby pozdější.

Kolonisté vnikali do pohraničních hvozdů, do nových nebo starších měst. Příchod německých kolonistů způsobil do jisté míry i poněmčení části české šlechty. Ukazují to poměry na dvoře českého krále, kdy vyšší šlechta často mluvila německy. Pomocí archeologie, dějin osídlení, jazykovědy a dalších oborů i podle písemných pramenů, kterých není mnoho, víme, že kolonizaci ve 13. a 14. stol. nutno zařadit do širšího rámce hospodářského vývoje feudalismu. Noví osadníci obyčejně přišli s holýma rukama, někdo je musel určitou dobu živit, než začala půda rodit. Tam , kde se rozšiřoval půdní fond dosavadní vesnice nebo osady, byla situace snažší, než tam, kde vznikala vesnice úplně nová.

Na tzv. českém právu mohl být hospodařící poddaný zbaven svého hospodářství, jak se vrchnosti zachtělo. Pro hospodáře to bylo nevýhodné a stále žil ve strachu, když zlepší své hospodářství, že bude o ně připraven. Německé, emfyteutické, zabezpečovalo dědičné vlastnictví půdy, pokud hospodář dobře hospodařil a věnoval hospodaření péči.

Německé právo vedlo k tomu, že se poddaný lépe staral o své hospodářství a dosahoval větších výnosů. 13. století znamená v tomto směru kolonizačním vlastně vrchol. Historikové, hlavně němečtí, tvrdili, že němečtí kolonisté přinesli kulturu zaostalým Slovanům. Bylo to mnohokrát vyvráceno. Slované v českých zemích měli vyspělou kulturu už v době Velkomoravské říše a byla to kultura slovanská. Kolonizace není jen český problém. Setkáváme se s ní u jiných evropských národů.

Naopak, kolonizace domácí je staršího data, vždyť slovanské kmeny se usazovaly v pohraničí už v 7. stol. Vyspělou kulturu měli Přemyslovci už v počátcích své vlády, což je zřejmé z uměleckých předmětů té doby a z dalších dokladů. 13. a 14. století je v naší historii v oblasti kolonizační vrcholovým bodem. Uvnitř země však nedochází k vytvoření velikých, souvislých cizích ostrovů. Jen v pohraničních oblastech hlavně na severu vznikal ucelenější pás německých osad. Netýkalo se to Šumavy. Tam zůstal český živel promíchán cizím, ale existoval, rozhodoval se až do konce třicetileté války.

Někde se Němci zmocnili pozic ve městech, a tak se patriciát, který ve městech rozhodoval, poněmčil. Během doby se však stalo, že cizí živel splynul s domácím a počeštil se. To se stalo v mnohých městech (Klatovy). Někde cizí živel soupeřil s domácím (Budějovice). Němečtí feudálové ovlivňovali dvůr českých králů, způsobovali poněmčení části české šlechty, která dávala i svým hradům německá jména. Tak se stalo, že některé hrady, ačkoliv je vlastnila stará, česká šlechta, mají jméno německé.

V druhé polovině 13. stol. se u dvora stala němčina řečí vznešených. A tato skutečnost měla vliv i na ráz soupeření měst se šlechtou. Bohatí, cizí podnikatelé, brzdili vývoj českého národa a čeští měšťané museli vést boj proti cizímu patriciátu. Tento boj byl dobojován v husitském revolučním hnutí. V jižních Čechách vznikl Táborský husitský svaz, do kterého patřila města: Tábor, Písek, Prachatice, Horažďovice, Sušice, Klatovy, Domažlice.

V Klatovech čeští obyvatelé vyhnali z radnice německé měšťanstvo, které nesouhlasilo s revolučním hnutím. Janovický šlechtic Racek zajal husitského kazatele Nákvasu, vydal ho Bavorům, kteří ho mučili a upálili. Lid Klatovska se zúčastnil 22.7.1419 velikého lidového shromáždění na hoře Tábor. Vlivem kázání revolučních kněží zaútočili lidé na dominikánský klášter a zničili jej.

V Prachaticích se střetl Žižka s nepřáteli v r. 1420 dvakrát. V listopadu přitáhl podruhé k městu, dobyl je a zle Prachatické potrestal. Město se stalo členem táborského svazu a počeštilo se. V r. 1431 zvítězili husité s Prokopem Holým v slavné bitvě u Domažlic nad křižáky. Křižáci vtrhli do Čech přes pohraniční hvozd, loupili zde a vraždili. Norimberští se chlubili 14. srpna 1431 Basilejským: „Vtrhli jsme do české země k Tachovu a Domažlicím. Páni pustoší a zapalují široko daleko v celé české zemi, jak jen mohou dosáhnout.“

Boj skončil vítězstvím husitů a křižáci hledali záchranu v pohraničních lesích. Německý kronikář opat Ondřej Řezenský poznamenal: „A tak kolem Nanebevzetí P. Marie se udál onen útěk křižáků před husity, o němž se vypráví v celém světě.“ Území při potoku Pstružná kolonizoval již v období raného feudalismu klášter v Doksanech. V r. 1169 zde získal újezd, jehož střediskem se staly Zbynice.

Z Bavor pronikaly v tato místa kláštery z Dolního Altaichu a Windbergu. Oba se nalézají při Dunaji. Založily zde kostel sv. Mouřence, bavorského patrona, který patřil klášteru v Dolním Altaichu. R. 1160 klášter Windberský založil Vojetice u Petrovic a před r. 1174 mu český král Vladislav II. daroval větší území na jihovýchod od Sušice. Středisko tvořily Albrechtice a patřily k němu později Milčice, Janovice, díl Podmokel a Broumov.

Kolonizací se obohacovali oblíbenci českých králů, a tak vznikala nová šlechta, která získala značné části neosídlené půdy. Šlechtici se snažili tuto půdu co nejdříve osídlit, aby mohli bohatnout. Takovým způsobem vznikly některé vesnice na Sušicku např. Dražovice, Strašín, Bukovník, Mačice, Bílenice, Želenov, Budětice, Zdouň, Hrádek u Sušice aj. V r. 1254 koupil Budětice Dluhomil, pán na Malém Boru.

Jeden jeho syn postavil velhartický hrad, a tak založil velké panství. Ve 13. stol. rozvojem větších množství při opevňování podle římského vzoru pozbýval pomezní hvozd své důležitosti. Jako obranného zařízení se používalo kamenných hradeb měst nebo tvrzí a hradů. Z těchto důvodů ztrácí Královský hvozd ten význam, který měl dosud. I když husté pralesy měly stále svoji důležitost pro obranu země, nepočítá se s ním v té míře jako dříve, začíná se ve větší míře mýtit a zakládají se nové vesnice. Osadníci dostávají obyčejně od vrchnosti lhůtu pro placení dávek a vesnice se nazývala Lhůta nebo Lhota.

Prácheňsko jich mělo méně než jinde. Zákupné právo znamenalo, že majitel usedlosti konal roboty buď senné, nebo ženné či tažné. Kromě toho dostával pán plat o sv. Jiří a sv. Havlu v penězích nebo naturáliích. V polovině 14. stol. se dostávají kolonisté strakonického kláštera hluboko do Královského hvozdu a zakládají Kvildu. V 15. a 16. století se začíná osídlovat pohraniční hvozd dále ke hranici. Nejvzdálenějšími osadami, k nimž sahalo souvislé osídlení do té doby byly Chvalšovice, Svinná, Čeletice, Kochánov, Mochov, Dobrá Voda, Kundratice, Rejštejn, Svojše, Vogelsang, Červená. Dále na jih už nebyl v této době na Sušicku Královský hvozd osídlen.

Zlatonosné doly přivedli horníky do měst Kašperských Hor, Hartmanic a Rejštejna ve 13. a 14. stol. Tak vznikla horní města s právy těchto měst. Zůstaly po nich jen opuštěné šachty. Horníci, kteří sem přicházeli, byli většinou cizího původu. Původními obyvateli však byli Češi. Zatím měl český živel převahu. Kašperské Hory se staly ekonomickým střediskem na Sušicku.

První určitá zpráva o hornictví pochází ze 14. stol. V té době je těžba na vysokém stupni. V r. 1345 obdrželo město od krále Jana Lucemburského hornická práva. Bylo osvobozeno od cla a mýta, protože horníci pomáhali králi ve válce proti vévodovi bavorskému k obležení Landshutu. Protože se jednalo o 600 ozbrojených havířů, svědčí to o tom, že jich ve městě muselo být mnohem víc, když tak velký počet jich mohl opustit práci. Zlato se tu dobývalo až do třicetileté války. Rýžování v řece a potocích skončilo o sto let dříve.

Do 16. stol. byly Kašperské Hory ryze české. Po válce třicetileté, stejně jako na jiná místa, přišli osadníci z Německa a město podlehlo německému živlu.
Hrad Kašperk byl postaven v r. 1361 a dle tehdejší módy nazván německým jménem Karlsberg (podobně jako Karlštejn) Češi si název pozměnili na Kašperk a v tomto znění se uváděl i v písemných dokumentech. Jeho úkolem bylo střežit cestu z Pasova přes Kvildu a Hartmanice do Sušice, zv. Zlatou stezku. R. 1411 přešel hrad na Petra Zmrzlíka ze Svojšína, královského mincmistra. Byla to v té době vynikající osobnost. Velmi miloval literaturu. Hlásil se k táborské straně, stejně jako jeho nástupce syn Petr.

Na Kašperskohorsku jednotlivé selské dvorce, které vznikaly na vymýcené půdě, se dochovaly dodnes. Jejich jména ukazují na slovanský původ. Např. Lidovy Dvory, Trnové Dvory, Plzenec. Některé zanikly, z jiných vznikly vesnice např. Červená, Tuškov, Svojše, Žlíbek, Řetenice. Privilegia města Kašperských Hor z 15. a 16. stol. jsou vesměs česká, četné jsou i české zápisy i česká jména v radních protokolech.

V r. 1616 vydala rada města cechovní artikule svým obyvatelům v řeznickém cechu. Cechovní stanovy jsou české. Cechmistrem řezníků byl tehdy Jakub Řezník. Ves Rejštejn se povznesla rýžováním zlata za Přemysla Otakara II. Protože se kolem dobývalo zlato, koncem 14. stol. obdrželo město městská práva. Rudolf II. práva potvrdil a r. 1584 povýšil Rejštejn na horní město.

Hartmanice byly bohatým městečkem. Vedla tudy odbočka Zlaté stezky, po níž museli podle nařízení z r. 1406 putovat kupci na sušické jarmarky. Museli ve městě zaplatit clo. Do 16. stol. bylo město české. Český živel byl tak silný, že se mnozí Němci počešťují.

Pravděpodobně byly založeny ve 13. stol. Kolonizaci prováděli horníci z Německa. Jméno je sice německého původu, ale ve starých listinách se uvádí počeštěné. Začátkem 14. stol. se zde začalo těžit zlato, v 16. stol. se staly bohatým královským horním městem. V okolí zůstaly zbytky štol. Památkou na český vliv ve městě je kalich s nápisem:“ Tento kalich patří sv. Kateřině v městysy Hartmanicích v r. 1644.“ Město vypálili vojáci za třicetileté války. V polovině 17. století je osídlili němečtí přistěhovalci ze Švábska. Sousední Petrovice, vzdálené 6 km, zůstaly ryze české.

Středem Prácheňského kraje se stal hrad Prácheň, zeměpanské hradisko. Poprvé se připomíná ve vintířovské legendě. R. 1184 byl prvním kastelánem Vítek z Prčice. Už v raném feudalismu zde byl postaven hrad, který se stal hradem pomezním pro nový kraj, k němuž bylo připojeno Bozensko, Sušicko, Písecko a stal se sídlem knížecích úřadů.

Prácheňský kraj byl vždy jmenován mezi nejstaršími českými kraji. Dle pověsti na něm prodléval kníže Břetislav a konal odtud vyjížďky do šumavských lesů. Dostal se až k poustevníku Vintířovi. Hrad musel být tedy postaven už v 11. stol. Není známo, jak v tehdejší době vypadal. Před tím bylo na vrchu hradiště z mladší hradištní doby. Dodnes jsou zachovány zříceniny hradu, valy, na mnoha místech se nalézá keramika z těch dob. Z Práchně byl uložen kámen do základů Národního divadla. Prácheň je spojena s nejstarší historií našeho státu a národa.

Velká část Prácheňska byla porostlá lesy, které byly šetřeny pro obranu před nepřítelem. Nesmělo se tam mýtit a vysekávat. Za posledních Přemyslovců a Lucemburků lesy ustupují, kolonizace postupuje ke hranici, touha po bohatství nutila šlechtu, církev i krále rozšiřovat osevní plochy, zakládat nové vesnice a města.

Eduard Šimon