V šestém, závěrečném dílu tohoto cyklu o Šumavě umírající a romantické bych chtěl ukázat místo našeho města a kraje v knize J. Váchala.
Myslím, že je ctí tohoto kraje, Plzní počínaje a Kašperskými Horami konče, že přes svoji rozpornost, nekonformní názory a výlučnou tvorbu byl u nás Váchal mnohými lidmi už za svého života chápán jako svrchovaný umělec. Uvedu jen některá fakta:

Ve Váchalových Pamětech je již 26. července 1911 tato poznámka: „V Klatovech na výstavě českého leptu vystavoval jsem 7 leptů a původní měděnou desku k spiritické seanci .“

Je obecně známo, že velká, souborná Váchalova výstava, na níž byl poprvé prezentován cyklus barevných dřevorytů o Šumavě, byla zahájena dne 26. října 1930 v Plzni. A konečně, v roce 1959 (od 23. srpna do 31. října, tedy v nejlepším turistickém termínu), v době, kdy už byl umělec téměř zapomenut, organizuje Muzeum Šumavy v Kašperských Horách objevnou grafickou výstavu Anny Mackové a Josefa Váchala. Je to deset let před jejich smrtí.

Klatovany – ctitele výtvarného a literárního díla J. Váchala – jistě potěší, že městu samotnému jako jedinému je v ŠUMAVĚ věnována celostránková báseň. Má šest slok o šesti verších, poslední, sedmá sloka je tříveršová. Váchal věřil i na magii čísel; Milan Kundera možná od něho tu slavnou sedmičku převzal. Na báseň „KLATOVY“ v ŠUMAVĚ navazuje následující „CESTA S HOR“, kde se místopis okolí našeho města také objevuje.

Váchal si Klatov považoval. Tvrdil, že ho vždy obohatí, ačkoli je zdatný a světa znalý turista. Přečtěte si úvodní sloku básně:

„Kdykoli zvábila mne k sobě Šumava,
vejít neváhal jsem nikdy v Klatovy,
věrnost chovaje k nim tvrdou jako skála.
Vždy jsem navštívil to staré město,
byť lán před tím prošel daleký,
krásou větší zbohativ svůj obzor…“

Váchal jistě dobře Klatovy a jejich okolí znal. V následujících verších připomene pěstování karafiátů, jež město proslavily stejně jako katakomby s mumiemi jezuitů. Vyšlápl si zřejmě i na Hůrku, aby uviděl pamětihodnosti celého města. Rozhled měl určitě větší než je z Hůrky dnes: vidí i Tupadelské skály a povzdechne si: „…stěží přehlédneš ráj, v kterém Klatovy…“ Do jejich tváře jsou prý vepsány dějiny, které psala i Šumava. Pak město opouští směrem na Bezděkov, připomene i slavnou erbenovskou báji o otvírání skal „v jistý dubna den.“

V šesté, předposlední sloce vzpomene Spiessovu skálu. Jeho hrob Váchal náhodou objeví na bezděkovském hřbitovu 3. července 1931. Podle L. Stehlíka byl Váchal velkým ctitelem romantického spisovatele strašidelných a hrůzostrašných lidových knih Christiana Heinricha SPIESSE z bezděkovského panství. Jednu takovou pověst Váchal převyprávěl v knize OČAROVANÁ ŠUMAVA čili Myslivec wetfallerský /1929/. Je to vlastně krvavý příběh o pastýři a staré poslici Mary Schneider, o hledání pokladu i o překonávání velkých překážek na cestě k cíli. Hlavní roli hraje nejen černý myslivec, ale i satanské mocnosti, jichž se hlavně ve čtvrtek obávali obyvatelé hamrů, brusiči skla i dřevaři. K vyzvednutí pokladu ani nedojde, tajemný myslivec, majitel zaklínací knihy, je nalezen mrtev…Váchal, autor slavného KRVAVÉHO ROMÁNU, se zde ukáže jako znalec tzv. černé romantiky…

„Bůh dobré opatruj to město…,“ loučí se Váchal v předposledním verši sedmé sloky s Klatovany, ale čarodějnice na závěr si neodpustí.

Báseň CESTOU S HOR je v ŠUMAVĚ trochu ironická: „Básníku třeba příběhu i dá se za ním do běhu…ač nohama se boří do bláta.“ Jde ale jarem, krajinou krásnou a plnou romantiky, vidí oráče i komediantský vůz, pak od „Běšin ke Klatovům míří.“ Před týneckým zámkem básník „…ukončí svou meditaci; vzpomene Polívky, na restauraci, a šťastně ve Klatovech polévku pak dá si.“ (Ing. Polívka byl bibliofil a sběratel, Váchalův přítel a hostitel na Týnci.)
Šumava umírající a romantická Josefa Váchala je dílo velkolepé, tajemné až mystické, v celistvosti neuchopitelné ale pro čtenáře obdivuhodné a inspirující. Vzdejme autorovi čest epitafem, který si napsal už v r. 1923 a otiskl v Novém kalendáři tolerancí:

„Zde leží Josef Váchal pod drnem.
/Devět znal řemesel úhrnem./
Knihař a malíř. Také psal.
/Však ducha doby pozaspal./
Hubené proto míval střevo.
/Nejraději zpracovával dřevo./
A že ryl také do lidí
/dnes obdiv světa nesklidí./“

Jsem si jist, že v tom posledním verši se Váchal přece jen mýlil!

Miroslav Sulan