Nejstarší hrající loutkové divadlo v západních Čechách, kterým se může pochlubit Tělocvičná jednota Sokol, slaví v letošním roce devadesát let od svého založení. O historii souboru i jeho současnosti jsme si povídali s členkou divadla Jaroslavou Prajerovou, která se loutkářství věnuje již čtyřicet let.

Kdy se v Sušici začalo loutkové divadlo hrát?

Po skončení první světové války dal nadšenec pro kulturní život města Jan Sedlecký (1893-1951) dohromady hrstku nadšenců, se kterými 1. února 1920 založil pod Tělocvičnou jednotou Sokol v Sušici loutkářský odbor. Soubor ale potřeboval loutky i finance na vytvoření scény. Tohoto nelehkého úkolu se ujali sušičtí živnostníci Karel Cipl, František Fořt, Josef Langhamer a Jan Sedlecký. Každý z nich vložil stejný finanční díl ve výši 4200 korun k zakoupení Alšova loutkového divadla od firmy Münzberger, Praha - Žižkov. Soubor tedy mohl ihned zahájit svoji činnost, a čtyřem sponzorům tak splácet výdaje spojené s pořízením loutek. První představení bylo odehráno 4. prosince 1920 a do konce roku jich bylo odehráno 21. Soubor splácel divadlo z peněz získaných ze vstupného plných dvanáct let.

Vždycky se hrávalo v sále sokolovny?

První jeviště loutkového divadla bylo umístěno do sborovny a vysazením dveří vzniklo jeviště v Husově sále. Teprve v roce 1935 se jeviště přestěhovalo do nové přístavby sokolovny a v této podobě slouží s malými změnami svému účelu dodnes.

Dotkla se také loutkářů nějakým způsobem první a druhá světová válka?

Učitě. Již v roce 1939 začala být činnost loutkářů omezována. Cenzura zakazovala hrát celou řadu českých pohádek. Na jaře roku 1941 byla činnost zastavena zcela z důvodu rozpuštění Tělocvičné jednoty Sokol. Díky obětavosti a velkému úsilí členů souboru bylo divadlo rozebráno a uschováno do vestavěné skříně v Husově sále společně s finanční hotovostí 742,70 Kč. Přes veškerou snahu se nepodařilo ukrýt vše, a tak byl zničen archív, kronika, některé kulisy a rekvizity loutkového divadla. Dne 5. listopadu 1945 byla neúnavným bratrem Janem Sedleckým svolána schůze s jediným bodem, a to obnovou souboru. A tak již 11. listopadu 1945 po čtyřletém vynuceném mlčení byla činnost znovu zahájena pohádkou “Jak se Honza rozumu napil.“ Zájem dětí byl tak obrovský, že musela být sehrána dvě představení téhož dne. Lístky se začaly prodávat v předprodeji. Hrálo se v neděli od 14 a 16 hod. Po skončení pohádky promítal restauratér Vízner grotesky.

Pak přišlo padesátá léta a co bylo dál…

Po roce 1948 byla práce loutkářů na chvíli ochromena, ale neúnavnou pílí zakladatele a principála se podařila činnost divadla opět rozběhnout. Dne 1. května 1951 ale Jan Sedlecký umírá. Soubor po svém otci přebírá Vladimír Sedlecký. Archiv byl doplněn o mnoho nových her i nových loutek. Především varietní loutky dělají dětem velikou radost. V roce 1956 bylo zřízeno nové osvětlení a v r. 1970 se přistoupilo k postupné rekonstrukci celého rozhlasového zařízení. Toto zařízení sloužilo až do r. 2003, kdy bylo vyměněno za novější aparaturu s výkonnějšími reproduktory. Nutno podotknout, že vše za účinného přispění města Sušice a místního Sokola, kterým tímto loutkáři děkují.

Jak šly dějiny dál…

V roce 1993 postihla sušické loutkáře velmi bolestivá rána. V 61 letech zemřel principál Vladimír Sedlecký, který stál v čele loutkářů dlouhých 42 let. Vedení loutkářů přebírá nadšený, vždy ochotný, obětavý dlouholetý člen Arnošt Faic. Do sezony 2002-2003 vstupuje loutkové divadlo vylepšené o nové osvětlení pro recitátory a novou zvukovou aparaturu. Bylo sníženo jeviště, neboť diváci přichází stále menší. Osvětlovací aparatura, která již ohrožovala obsluhu, byla díky členu Luboši Linkovi zprovozněna v roce 2003. Pomyslné žezlo principála přebírá v lednu 2007 Bohumil Krutiš, který soubor vede dodnes.

Jaká je současnost souboru?

Během sezony 2009-2010 jsme se rozrostli o nové členy. V současné době je nás tedy osmnáct. Hrajeme divadlo vždy od října do března každý pátek od 17 hodin. Každý rok přicházíme s jednou premiérou, dalšími vystoupeními jsou různé reprízy. V repertoáru máme totiž 58 her, které průběžně obměňujeme. Za každou sezonu stihneme odehrát tak dvacet představení.

Jak jste se vy osobně k loutkovému divadlu v Sušici dostala?

Úplně náhodou před čtyřiceti lety. Tehdy měl soubor hrál své představení v nemocnici při vánoční besídce pro děti a nepřišla jim jedna členka, která měla mluvit jednu z loutek, a to Haničku v pohádce Hanička a baba Jaga. Musela jsem tehdy zaskočit. Když jsme pohádku odehráli, zeptali se mě loutkáři, zda bych se souborem nechtěla dál hrát, a já u toho zůstala. Kolik představení jsem odehrála jako „vodič“ loutek a nebo ta, která „jen mluví“, vám nedokáži říci. Nedá se to spočítat. Kromě pravidelných představení pro děti jsme totiž hráli i hry pro dospělé a mnoho a mnoho besídek a představení pro postižené děti, školy, družiny a podobně. Loutkové divadlo prostě ke mně patří a jsem šťastna, že je o ně mezi dětmi stále veliký zájem a že loutkářská tradice v Sušici stále žije.