S vánoční zelení se někdy mylně spojuje právě tradice vánočního stromku, který má původ v německém městském prostředí. Na český venkov pronikaly stromečky poměrně pomalu. Před první světovou válkou většina venkovských rodin vánoční stromek neměla.

Adolf Daněk ve své knize o lidových zvycích na šumavském Podlesí z roku 1935 tvrdil: „Vánoční stromek byl dříve málokde ve městě, na venkově nikde.“ Podle jiných zpráv vánoční stromky na Sušicku měly po roce 1900 některé střední a bohatší rodiny například v Sušici, Čejkovech, Zbynicích, Velharticích, Svojšicích, Pařezí, částečně v Hrádku, Dobršíně a Kašovicích.

Nejstarší zprávu o vánočním stromku v Kašperských Horách ve své rodině zaznamenal Karel Klostermann ve svých Červáncích mého mládí už k roku 1862. Také vánoční nadílka nebyla ve starší době samozřejmostí a prosadila se zřejmě působením příkladů z městského prostředí. Nadílku tvořily obvykle jablka, ořechy, křížaly, perník či kus vánočky. Někde se děti těšily na dobroty jako svatojanský chlebíček, lékořici, suché pečené hrušky, sušené švestky, zázvorové pečivo a perníčky. Dárky přinášel „zlatý koníček“, teprve v novější době Ježíšek.

Během Štědrého dne až do večera se dodržoval přísný půst a v hospodářství se vykonávaly jen ty nejnutnější práce. Ke štědrovečerní večeři se podávala „Zwetschenbritschka“ – vařené sušené švestky ve vlastní šťávě s cukrem a skořicí, dále vánočka a jablka. Jinde si dali tradiční rybu, dále vánočku, jablečný závin, kávu a nakonec jablka a ořechy.

Už odpoledne otec rodiny připravoval „heilige Obendspan“ (štědrovečerní třísky), které se dávaly pod střechu, aby dům byl chráněn před bleskem. Když se objevovaly první hvězdy, vycházel hospodář k domovní studni. Do koryta s tekoucí vodou vhodil hrst polní prsti a svěcené soli, jako by chtěl vodu nasytit. Také pozorně dohlížel na to, aby každý doma měl na stěně svůj stín. Říkalo se, že komu o této svaté noci stín chybí, ten zemře ještě dříve, než přejde nový rok.

Štědrovečerní zvyky

Po štědrovečerní večeři se překrajovala jablka, lilo olovo a házelo střevícem podobně jako v jiných krajích. Na Hartmanicku chodívali o svatvečeru chlapci a dívky do sadu, třásli stromy a říkali: „Švestičko, třesu tebou, odkud se ozve psí zaštěkání, odtud bude můj nejmilejší.“ Někde dívky nahlížely do studní. Věřily, že na jejich hladině mohou samy sebe uvidět jako budoucí nevěstu. V Nicově, Tuškově a některých dalších místech u Kašperských Hor se o štědrovečerní noci střílelo do vzduchu. Podle starých představ mělo obřadní hlomození odehnat zlé duchy a probudit přírodu, aby v novém roce dala úrodu. V Hartmanicích ale i jinde o Štědrém večeru obcházeli pastýři domy a troubili na své trouby. Jasná štědrovečerní noc znamenala pro obyvatele Šumavy úrodný rok, temná noc špatný. „Lichte Mettn, finstere Stadln!“ – Světlé vánoce, tmavé stodoly, stodoly zaplněné! Po návratu z půlnoční mše se na horní Šumavě pojídaly ještě tzv. půlnoční jitrničky – Mettenleberwürste.

Boží Hod

Na Boží hod v tichu, klidu a sváteční pohodě lidé rozjímali o příchodu Mesiáše na tento svět. Práce byla zapovězena, někde se o tomto dni nestlaly ani postele. V šumavském Podlesí prý ani děti ani dospělí nikam nechodili, kromě kostela. Zejména svátek sv. Štěpána patřil na Šumavě i v podhůří obchůzkám koledníků. Podle kronikáře Panniho v Kašperských Horách koncem 19. století děti zpívaly:

Golledi singn,
An Kreuzr bringen;
Drin ist´s warm,
Heraust is kolt;
Wennts was gebn wollts,
Gebst ma´s frei bold!“
Koledy zpíváme,
na krejcar čekáme.
Teplo je uvnitř vám,
zima zas venku nám.
Chcete-li dát něco ven,
dejte to brzy jen!

O Štěpánu se mládež v hospodách občerstvovala kořalkou nebo pivem, vzácněji vínem. Při tom se připíjelo na „krásu a sílu“.

Další svátky

Svátek sv. Jana 27. prosince se slavil jako svátek lásky a porozumění. V ten den se i na Šumavě žehnalo – světilo víno, které pak lidé pili se slovy: „Pij lásku sv. Jana!“ Podle legendy se apoštolovi nepřátelé pokusili světce otrávit, ale ten však otrávené víno požehnal a jed ztratil svou smrtící sílu.
Svátek Mláďátek – betlémských neviňátek se světí 28. prosince. Ve Stachách se o tomto dni „chodilo po mláďatech“. Hospodyně tu pekly pečivo velikosti vdolku s dírkou uprostřed. To pak rozdávaly dětem, které chodily ve skupinách a říkaly: „Milá paní, dejte nám mládě, aby vás Pán Bůh pomlazil. Nedáte-li nám mládě, Pán Bůh vám nedá dítě!“ Na horní Šumavě se svátek Mláďátek držel jako svátek dřevařů. Ti v svátečních šatech navštívili ranní mši svatou a pak během dne svátečně odpočívali, případně konali jen ty nejnutnější domácí práce.

Tři králové

Všeobecně rozšířená byla tříkrálová obchůzka. Koledníci si přes kabát oblékli dlouhou košili a na hlavě nosili koruny z tvrdého papíru, pomalované nebo polepené staniolem. V koledách Tří králů se zpívalo o dlouhé cestě k jeslím Spasitele, o hvězdě betlémské a o darech přinesených Jezulátku. S novou intenzitou obchůzka Tří králů v našem kraji ožila v nejnovější době díky tříkrálové sbírce Charity Česká republika například v oblasti Sušice a Kašperských Hor, ale i jinde. S originální vánoční koledou chodívali v letech po druhé světové válce také šumavští novoosídlenci – rumunští Slováci na Kašperskohorsku, zejména z vesničky Dolní Dvorce. Měli s sebou přenosný betlémek, recitovali a zpívali svérázné koledy, které si přinesli ze své původní domoviny.

Vánoční hry se zpěvy

V mnohých místech Šumavy se provozovaly lidové vánoční hry se zpěvy o Ježíškovi - Christkindspiel. Této úlohy se ujímala především mládež. Hrálo se ve vesnických hostincích nebo u sedláků ve velké světnici. Hru složenou v neumělých verších doplňovali účinkující žertovnými improvizacemi. Vystupovaly kostýmované osoby jako Josef, Maria s panenkou a kolébkou, anděl, pastýři, tři králové, Herodes, Kaifáš, hostinský, židé, čert… Cenným protějškem německých lidových her o Ježíškovi je česká vánoční hra z pošumavského Vlachova Březí z počátku 18. století, dochovaná ve dvou rukopisech ve Státním okresním archívu v Prachaticích.

Vánoční doba dříve končila až svátkem Hromnic – Očišťování Panny Marie (Obětování Páně) – 2. února. K tomuto datu se sklízely betlémy z kostelů, často i z domácností. Svíce - hromničky, které se v ten den žehnají v kostele, se rozsvěcovaly při bouřkách nebo u postele umírajícího. Připomínaly světlo víry, světlo věčného života. Na staré Šumavě se věřilo, že když o Hromnicích vydatně sněží, přijde ten rok pěkné jaro. Hospodář o tomto dni kontroloval stav zásob krmení. Byl spokojen, když zbývala alespoň polovina.

Vladimír Horpeniak