Kliknutím zvětšíteUž podruhé vás uvidíme v romantické komedii, dokonce od stejné režisérky. Není to trochu stereotyp?
Dělali jsme s Martou Ferencovou Všechno nebo nic, natáčení bylo moc fajn. Takže když přišla další nabídka, neváhal jsem. A jestli je to stereotyp… Jak se to vezme. Jednonohý albánský harmonikář, který by zásadně vyskakoval z mého kariérního rejstříku, to není, to je pravda. Ale založením je postava přece jen trochu jiná, než co jsem hrál dřív.
Hrajete tu překladatele. Vy sám překládáte, především z angličtiny. Obohatila vás role Andreje o nějaký další jazyk?
O rumunštinu. Což opravdu není jazyk, v němž bych byl před natáčením vyloženě silný, to si řekněme na rovinu.
Co všechno už umíte rumunsky říct?
No, ve scénáři byla sem tam i expresivnější slova. To nemůžu veřejně opakovat. Při natáčení jsme samozřejmě mluvili hlavně anglicky. Ale ukázalo se, že Rumuni byli chytlaví na slovenštinu, a ta se stala jazykem placu. Jenže ji roztomile komolili, takže ve finále vznikl jakýsi newspeak. Považovali občas nějakou větu za úplně jinou, než co znamenala. Řešili třeba, kdo je Kiškuprosi. My vůbec netušili, o co jim jde. Nakonec se ukázalo, že to znamená ticho prosím, respektive „tíško prosím“.
Film je vyložená prostá romance, občas sklouzne k lacinému klišé. Věřil jste každé scéně, nebo jste mohli během natáčení něco měnit?
Věřil. Je to moje práce. Ale režisérka netrvala na každé větě, takže sem tam jsme si něco upravili. Obecně to bylo moc příjemné natáčení, Marta umí vytvořit na place fajn atmosféru.
Pohybujete se od laciných romancí přes krimi až po ostrý humor a závažnější témata. Všechno vás baví?
Ano, mám rád změnu a zkouším nové žánry. Občas mě to vážno, o kterém mluvíte, prostě vyčerpává a rád skočím do lehčího. To je všechno.
Mezi jiné parkety patří asi i Devadesátky, které se teď těší mimořádné pozornosti v České televizi. Uvědomil jste si už nad scénářem, že by to mohl být výjimečný projekt?
S režisérem Peterem Bebjakem jsme se potkal poprvé. Ale provázela ho skvělá pověst a na spolupráci jsem se těšil. On je mimořádný režisér. Od prvního dne natáčení mi bylo jasné, že i kdyby nic jiného, práci před kamerou si pod jeho vedením užiju. Peter i jeho kameraman Martin Žiaran jsou vynikající filmaři. Herci mají často pocit, že když má něco obrovský divácký úspěch, že si to zaslouží. Já už ale vím, že řada věcí zase zapadne. A tak jsem v případě Devadesátek vděčný za to, že zaujaly. Úspěch je vždycky ovlivněn souhrou několika faktorů – počasí, témat, která ve správný čas rezonují, společenským naladěním nebo dalšími zdařilými premiérami.
Seriál Devadesátky evidentně rezonuje.
Ano, je radost jít po ulici nebo sedět v restauraci a poslouchat lidi, jak si o tom povídají, vzpomínají na tohle a na tamto. Řeší postavy a děj. Nic víc si člověk u našeho řemesla nemůže přát.
Zaskočilo vás ve scénářích něco, co jste o těchto kauzách a lidech podsvětí nevěděl?
V 90. letech jsem dané kauzy hodně sledoval a leccos si o nich přečetl. Ale ohromil mě ten absolutní ponor do zákulisí kriminalistické práce. Který je podle mě bravurní. Je dobře, že to psal právě Josef Mareš, policista, který dané prostředí osobně zažil. Najednou vidíte, že to nejsou typické filmové situace a vyšetřování, které divák zná z běžných žánrovek. Dostane to neskutečný náboj a život. Vidíte, jak je to úmorná práce, hodiny a dny nad spisy a archivy, srovnávání důkazů, nekonečné pracovní noci. A jak rozhodují zdánlivé maličkosti. Obyčejná náhoda může pomoci rozklíčovat zásadní kauzu. Fascinovaly mě jejich metody a samozřejmě vztahy v podsvětí. Je to podle mě vynikající svědectví doby.
Jaké byly vaše devadesátky?
To kdybych si pamatoval… Bylo mi v té době něco mezi osmnácti a osmadvaceti. Čili doba, strávená mimo jiné na DAMU a na večírcích, a tudíž prakticky beze stopy v paměti.
Bylo pro vás výhodou, že jste hrál ve dvojici s Martinem Fingerem, kamarádem a kolegou z divadla?
Rozhodně ano. Ostatně na tom Peter Bebjak vyprávění a náš vztah v příběhu stavěl. Když máte za parťáka člověka, s nímž si už léta profesně rozumíte, nemusíte si nic dalekosáhle na place vysvětlovat. A přitom se společná herecká zkušenost i vzájemné lidské naladění promítne přesvědčivě do postav. Například když filmové přátelství je podle scénáře podrobeno těžké zkoušce.
V Činoherním klubu jste si prohodili jeho šéfování, vede ho teď Martin Finger. Je to lepší, nebo horší než předtím?
Pro mě rozhodně lepší. Jsem pracovně hodně rozevlátý. Myslím, že se nám daří divadlo kočírovat určitým novým směrem a doufám, že to bude zdárně pokračovat.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
