Loutky začali sbírat zakládající členové z České republiky, Maďarska a Španělska přibližně před čtyřiceti lety.

Loutková tradice byla nejvýraznější na přelomu 19.a 20. století, předtím byla tradice rozšířena jen ve vyšších vrstvách.

Když například Národní divadlo v Praze vydalo text premiéry, vytvořilo zároveň i malou sérii divadel tištěných, tedy proscénií. „Máme zde například divadlo od Karla Štapfera, scénografa Národního divadla. Je velmi bohatě zdobené, znatelné je na něm i stáří, pochází totiž z roku 1923," popisuje výstavu Jakub Lejsek, průvodce výstavou na Hrádku. „Další proscénium z roku 1932 od Artuše Scheinera je zajímavé tím, že funguje na elektřinu. Má na sobě vypínače a světýlka různých barev. Je tedy zřejmé, že takové divadlo nemohlo být na vesnici, nýbrž v nějakém větším městě, kde už byla v té době zavedena elektřina," líčí Lejsek.

Co se týče samotných loutek, i ty byly výsadou bohatších obyvatel a měst, pro prostý lid takový typ zábavy nebyl běžně přístupný. „Loutky se nejdříve vydávaly jako tištěné. Nebyly to žádné trojrozměrné loutky, ale pouze plošné," vysvětluje Lejsek. Tyto loutky se pak dají různě skládat a ohýbat, například mají zvláštně vystavené hlavy. „Tento typ loutek je zhotoven z takzvané massy, což byla velmi odolná sádra, takže se loutka jen tak nerozbila," upřesňuje Lejsek.

Stejně jako divadla ani loutky nebyly levnou záležitostí. Když prostí lidé dříve neměli dostatek financí na to, aby si koupili patnáct až dvacet loutek, koupili si jich prostě jen pět. To jim většinou stačilo na jedno kratší divadlo. „Když pak chtěli hrát něco jiného, koupili například loutkám jiné hlavy nebo ušili jiné oblečky," popisuje řešení venkovského lidu Lejsek. Loutky taktéž nemohly plnit funkci hraček pro děti. „To především kvůli tomu, že loutky byly velice drahé, ale také křehké. Nebyly vhodné na hraní," dodává průvodce. Venkované pak svým dětem hráli většinou divadla sami. Vedle zábavy měla představení i svou výchovnou činnost. Hrály se totiž především historické hry, aby se děti formou divadla i vzdělávaly.

Kristýna Němcová