Přišel do Plzně z Prahy bezmála před padesáti lety. Ve zmíněném divadle působil čtyři desítky let. Než se dostal v roce 1986 k opeře, zkusil to nejdříve v operetě, 5 let ve sboru, 10 let byl sólistou. S operou se dostal do Švýcarska, Rakouska, Německa, zajímavá byla dvě turné po Japonsku.

Všechno si pamatuje, jako by to bylo včera. Bylo to v neděli na Nový rok v roce 1972. Kolem jedné odpoledne vystoupil z vlaku na plzeňském hlavním nádraží a sotva přišel do Komorního divadla (tehdejší scéna Divadla Josefa Kajetána Tyla), hned šel na plac. „Od dvou se hrálo odpolední představení,“ vzpomíná Jan Adamec. „Řekli, hele, seš novej, seš mladej, nebudeš jen stát v zákulisí. Navlékli na mě kalhoty, strčili mě na jeviště, ukázali, kde mám stát a co budu dělat. Hotovo. Ale zvládl jsem to,“ vzpomíná.

Zásadním způsobem se o to tenkrát zasloužil šéf opery prof. Bohumír Liška, v odborných kruzích velice uznávaný odborník, a to jako pedagog na pražské konzervatoři, dirigent opery Národního divadla, brněnského a ostravského divadla i opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. Ale co bylo dál, o tom ví nejlíp Jan Adamec.

Jak to s tou operou bylo?
Profesor Liška byl mimořádná osobnost. Všichni ho museli poslouchat, musím ale přiznat, že měl skoro pokaždé ve všem pravdu. Některé subrety se ho ale bály a mezi sebou ho titulovaly „dědek uzurpátor.“ Nevím proč právě já, ale nějak jsem se dostal do jeho hledáčku, když bedlivě sledoval nějakou operetu, on totiž operetu miloval. Nejdřív jsem se nechal přemluvit a účastnil se první ansámblové zkoušky do Dvořákovy opery Čert a Káča, kde jsem zpíval roli ovčáka Jirky. Při první pauze požádal dirigent Liška tajemníka opery, aby mě obsadil do role Števy v opeře Její pastorkyňa. Netrvalo dlouho a profesor si mě k sobě zavolal. Obával jsem se, že mám nějaký průšvih, ale bylo to horší. Šéf mi oznámil, abych počítal s tím, že budu zpívat Dalibora v opeře Dalibor! Řekl: „Když máme Urbanovou a tebe, tak můžeme dávat Dalibora a později i Trubadúra.“ Dalibora? Stačil jsem jen překvapeně na profesora vytřeštit oči. On však mávl rukou s tím, že už mě má stejně vyhlédnutého. Já ti věřím, dodal a víc nic. Ani slůvko. Tím byla celá záležitost vyřízena. Po nějaké době přišel opravdu Trubadůr a opět s Evou Urbanovou.

Vydržel jste to neskutečných 27 let, za tu dobu jste přinesl divákům mnoho radosti…
Těch rolí bylo nespočet, například Jeník v Prodané nevěstě a již zmíněný Dalibor ve stejnojmenné opeře rovněž od Bedřicha Smetany a ve Dvořákově Rusalce jsem dostal roli hajného. Dále to byly opery Giuseppe Verdiho. Moje první role byl Adorno v opeře Simon Boccanegra. V Aidě jsem zpíval Radamese a v Trubadůrovi Manrika. Pak přišel Maškarní ples s rolí krále Gustava, v Bizetově Carmen jsem zpíval Dona José. A nemůžu zapomenout na milovaného Giacoma Pucciniho. V Pucciniho operách jsem zpíval Pinkertona v Madam Butterfly, v Tosce Cavaradosiho a v Turandot prince Kalafa.

Za role Kalafa a Othela jste byl navržen na Cenu Thálie. Na prknech Divadla Josefa Kajetána Tyla jste naposledy vystoupil v roce 2013. Bylo to právě při Kalafovi v Turandot. Když jste se podíval do hlediště, co vám probíhalo hlavou?
Během představení jste si absolutně nemohl připustit, že je to naposled. Člověk nemůže v žádném případě propadnout nějaké euforii. Protože se mu v tom okamžiku sevře krk a nic nezazpívá, ani halí belí. Při poslední děkovačce se mi opravdu krk sevřel. On to beztak nebyl definitivní konec. I potom jsem ještě dostával sem tam nějaké menší role.

Opera je bezesporu těžká disciplína…
Je to tak. Musí se zpívat, zpívat a zase zpívat, což je fyzicky hodně náročné. Při představení musí všechno dokonale klapnout, nic se nesmí podcenit. Opera je totiž velice nákladná záležitost, která se ovšem bez servisu, který divák nevidí, neobejde. Bez uvaděček, garderobiérů, rekvizitářů, kluků z techniky, osvětlovačů, bez těchto profesí bychom na jevišti nedokázali nic. Vezměte si, že při operním představení je padesátičlenný orchestr, čtyřicetičlenný sbor, balet a k tomu všemu výpravná dekorace a nákladné kostýmy. Tak si to představte, že člověk proto musí být neustále ve střehu, aby se nepřihodilo nic, co by narušilo inscenaci, ale naopak aby si divák odnesl z představení umělecký zážitek.

A jak vzpomínáte na své kolegy a kolegyně?
Jenom v tom nejlepším. Měl jsem štěstí, že kolegyně a kolegové jak v operetě, tak i v opeře, byli báječní a všichni při představeních i v soukromí táhli za jeden provaz.

Žijete v Plzni již bezmála padesát let. Za tu dobu co tu jste se také muselo hodně změnit. Vyrostla nová bytová výstavba a mnoho nových parků, zlepšila se dopravní dostupnost. Jak se tady cítíte?
Jako naturalizovaný Plzeňák. Když jsem poprvé do Plzně přijel, bylo to velké, ale naprosto šedé, špinavé, nevábné a neuklizené město. Dnes je to velké, barevné a krásné město. Navíc jsem zjistil, že z konečných všech plzeňských tramvajových i autobusových linek je to opravdu blízko do přírody. A to se mně líbí moc.

Bohuslav Hatina