Jelikož jsem dávno vzdal marný boj proti moderním výchovným metodám, ba co víc, už se jimi sám řídím (rozumějte – „Děti mají na všechno nárok a vždycky pravdu!“), neprotestoval jsem, když nám syn oznámil, že by bylo vhodné a žádoucí, abychom jej doprovodili na 1. lekci tanečních kurzů. Urychleně jsem tedy dokončil na zahradě vykládku palivového dříví a běžel domů.


Společenský oděv jsem na sobě neměl tak dlouho, že jsem ani nevěděl, mám-li vůbec nějaký. Nalezl jsem, ale vyhráno rozhodně nebylo, starosti dělaly rozměry. Délky v naprostém pořádku, šíře naopak ve zjevném nepořádku. Problém jsem vyřešil tradičním hlubokým nádechem a bleskurychlým zapnutím všeho, co šlo. Prudký výdech sice způsobil bolestivé zaříznutí tesilu do těla, ale pro potomka se každý rodič obětuje téměř rád.
Manželka podobné problémy řešit nemusela – za poslední čtvrtstoletí její celková tonáž (snad kromě těhotenství) nikdy nepřesáhla 50 kg. Stála před jiným dilematem. Prohledala všechny skříně, pomazlila se s každým kouskem oděvu a pak smutně prohlásila, že nikam nepůjde, neb nemá co na sebe. Nerozmlouval jsem jí to (svírající kalhoty už mi mezitím stačily odkrvit spodní polovinu těla) a jal se s úlevou svlékat. Chyba! Když viděla, jak se pokouším vysoukat ze svého škrtícího krunýře, pohotově vykřikla, že snad přece jen nějaké oblečení najde, že jsem obézní, že ji nemám rád, že chci juniorovi zkazit slavnostní večer, že… Do koupelny jsem se vůbec nedostal – sotva ji opustil syn, vtrhla tam žena. Na další půlhodinu jsem se mohl klidně posadit, ale bál jsem se o kalhoty i o sebe.


V kulturním domě byla hlava na hlavě a při tanečním nácviku také noha na noze, ale nevadilo to. S dojetím jsem sledoval lehce neohrabané pohyby mladých mužů v oblecích a v bílých rukavicích i mírně nejistou chůzi dívčích nožek na nezvyklých podpatcích. Kvůli atraktivní asistentce jsem tanečnímu mistrovi odpustil i jeho nekonvenční copánky.


Do reality mě vrátila slečna, která o přestávce doklopýtala ze sálu až ven s výkřikem : „Do prdele, dejte mi někdo cigáro!“ Připomněla mi má učednická taneční léta, kdy brunátný vrchní nestačil roztáčet pípy a alespoň na chlapeckém záchodu nebylo pro cigaretový dým vidět ni mísy, ni pisoáry.
Ale nešť! Ne všude jsou v Evropě taneční kurzy mladými lidmi tak hojně navštěvovány, prý je to tradice z dob Rakouska-Uherska. Fajn. Co vlastně bylo na té monarchii tak špatného?

Dušan Kučera