Mobil je výborný vynález, ale užitečný, jak pro koho. Někdo ho nikdy nepotřeboval, někdo se ho dokonce bojí, ale většina kulturních lidí, hlavně dorost, se bez něho neobejde. Ti aby fasovali tuplované kapesné, neboť ho od ucha neodtrhnou. Pomocník to je neocenitelný. Nejednou ta krabička zachránila i životy.


Ještě jsem neměl oči k vidění, když jsem si v posteli vzpomněl, že mám zavolat kamarádovi a upřesnit čas našeho setkání. Počkal jsem, abych ho nevytáhl z nějakého snění a podvědomě šmátrám v místa, kde už léta má svůj štont rodinný mobil, ale ono nic. Znovu a zase nic. Kouknu mezi knížky a ono je tam opravdu prázdno.


Ptám se káravě manželky:“ Že ty jsi zase uklízela? Kam jsi zašantročila mobil? „ „Copak já? Já se ho ani nevšimnu, Ty ho všude taháš a někde jsi ho nechal ležet. Jako by to bylo prvně!“ Cožpak, použít můžu linkovej, ale nejsem žádnej rozhaza, abych si na ven musel hned kupovat novej. Řekl jsem si: „To chce klídek a vzpomínej, kde jsi ho měl naposled. Přemýšlím horem dolem, před manželkou martýruju, že už asi o něm vím, ale v hlavě mi duní jako v komedianským bubnu. Říkám si: „Nikam jsem, sakra, nevolal, tak musí být v některé bundě nebo v kalhotách, nebo že bych ho vytrousil včera v lese? Ale Gábi, (jako moje žena) věděla svý a jistě si myslela: Jen se poť. Tobě se to přece nemůže stát. Ty máš všechno v cajku, jen já jsem ta zapomnětlivá.


Tak jsem začal prohledávat almaru po almaře, kus po kuse, každej šos, každou kapsu s vervou čuchajícího psa, ale po mobilu, jako by se slehla zem. Sápu se ještě na poslední šatník, protože žena potřebuje na ty svý sarapatičky a hadrotu přece mnohem víc místa, ale vzápětí jsem toho nechal, mysle si, že by to manželka přiznala, když už jsem se dost natrápil. Protože jí určitě taky bylo líto vynaložení nových financí, vyrazili jsme ráno do lesa s představou, že bude někde ležet v borůvčí či u pařezu. Přál jsem si, abych to byl já, kdo ho najde, a tak jako zachránce rodinné kasy mohl jít na pár piv. Ztratili jsme nejméně hodinu, než jsme prošli celou trasu, ale nikde nic, tak povídám: „Tohle nemá vergla. Půjčím si mobil od švagra a prozvoním každej kout. Vytáčím číslo v garáži, v autě, dokonce i v kolně absolvujeme celou trasu, tentokrát se švagrem a jezevčíkem Borkem alias tahounem z Klondyku. Brouzdáme lesem krok za krokem, aby nám nic neuniklo, ale ono ani cink. Kdyby to našel nějaký houbař, uvažuji, tak by ho určitě vypnul. Někde musel zvonit, ale my jsme ho neslyšeli. Kde mu je asi konec? Borek neprojevil žádnou účast na hledání a věnoval se očurávání pařezů. Ani švagr, známý nimrod, nic nedohledal.


Po marném a úporném hledání jsem ještě večer znovu prozvonil celý byt, dokonce i kočičí kutloch, ale ani ťuk. Utrmácenej jako pivovarskej kůň sedím na gauči a s mobilem se v duchu loučím natrvalo. Manželku, jako by vzal rapl, najednou vyskočí, ze své skříně vytáhne kabelu, rozepne zip a v ruce drží mobil. Ještě, že se dovedu udržet.

Václav Souček, Annín