Na bohatou divadelní tradici v Janovicích nad Úhlavou dnes zavzpomínáme s dlouholetým hercem, režisérem i autorem několika her a estrád divadelního odboru TJ Sokol Janovice na Úhlavou Oldřichem Dvorským, který v letošním roce oslavil své osmdesáté narozeniny. Letos v dubnu tento více než šedesát let aktivní janovický ochotník odešel prý do divadelního důchodu.

Nebude se vám stýskat?
Nebude. Za svůj život jsem měl tolik divadla, že teď už mohu v klidu odpočívat a vzpomínat. Teď se už budu chodit dívat jen na představení mých mladších kolegů. Soubor převzala paní Linhartová, která je velice schopnou herečkou i režisérkou, což v posledních letech několikrát dokázala.

Jak dlouho se vůbec v Janovicích divadlo hraje?
Od nepaměti. Janovice stejně jako celá řada dalších obcí a měst na Klatovsku žily ochotnickým divadlem. Na konci 19. století a na začátku století dvacátého ovlivňovaly janovické občany ve snaze hrát divadlo různé kočující společnosti, které sem přijížděly, a s nimi si mnozí lidé také zahráli. Divadlo zde tedy začali hrát hasiči i Národní jednota pošumavská. Spolky totiž zjistily, že z divadla se dají zajistit peníze, které se pak ve spolkové pokladně vždycky hodily. Když byl v roce 1898 založen i Sokol, přidali se k pořádání divadel i jeho členové. Divadlo hrála školní mládež ale i učitelský sbor.

Kde se tenkrát hrálo?
Divadlo se hrávalo v místních hostincích U Fialů a U Maťků. Divadlo se hrálo i ve školní tělocvičně, kde bylo jeviště snad do roku 1977. Od poloviny dvacátých let se hrálo v sokolovně, kde se hraje dodnes.

Jaké tenkrát měly soubory podmínky pro hraní?
Pokud se ještě hrávalo v hospodách, vybíraly se hry s menším počtem účinkujících a nenáročné na prostor, aby se všichni vešli na provizorní jeviště. Vše se ale změnilo v roce 1924, kdy byla postavena sokolovna. Tam bylo vybudováno nejen jeviště, šatny, ale i sklad kulis.

Ví se třeba, co hrávali vaši divadelní předchůdci tenkrát, když se s divadlem v Janovicích začínalo?
Ví. Na skoro všechna představení pořádaná v Janovicích se dochovaly plakáty, z pozdějších let jsou i fotografie. Připomeňme třeba, že v roce 1894 sehráli hasiči Klicperovu hru Divotvorný klobouk, Jednota pošumavska hrála třeba v roce 1899 Vodní družstvo, pak třeba Lumpácivagabundus, Sezení městské rady, Srážka vlaků a další a další. Dnes (od r. 2004) máme na repertoáru různé hry. Střídáme modernu s divadelní klasikou. Všechna tato představení se dávala vždy třikrát.

V roce 1924 byla otevřena sokolovna a pro ochotnické divadlo nastaly v Janovicích ty nejlepší časy?
Na slavnostní otevření sokolovny byla nacvičena hra Lucerna. Rok 1927 byl pak třeba na kulturní dění divadelní u nás opravdu bohatý. TJ Sokol během roku uvedla sedm představení, mužský odbor Národní jednoty pošumavské sehrál dvě divadla, ženský odbor jedno představení a pozadu nezůstala ani školní mládež, která v tom roce uvedla hru V zajetí krále hor.

Kolik lidí prošlo za ta léta v Janovicích divadelním souborem TJ Sokol. Dá se to vůbec spočítat?
Přes divadelní prkna prošlo více než dvě stě herců a hereček. Spousta dalších lidí se podílela na technice. Někteří se objevili třeba v jedné hře, jiní vystupovali častěji. Našimi řadami prošla i celá řada osobností, bez kterých by asi divadlo u nás nebylo tak slavné. Na zdejší tradici se podílel mlynář Josef Pilman. Ten se aktivně zapojil do hraní i režie. Později režírovala také jeho žena Růžena a hrála i dcera Jarka. Jevištní výpravy jeden čas dělal také Jan Babka. Velkou osobností janovického divadla byl Václav Kybic. Ten do Janovic přišel jako učitel v roce 1931. Byl i schopný muzikant, a tak díky němu se na našem repertoáru objevily operetky. K těmto hrám totiž postavil i vlastní patnáctičlenný orchestr. Zapomenout nesmíme ani na Marii Andruszyszynovou, která přišla do Janovic v roce 1933. Svoji premiéru s janovickými herci si odbyla ve hře Maryša. I z ní vyrostla bezkonkurenční režisérka. Co se režisérů týče, vzpomněl bych J. Bosáka, J. Hotovce, A. Bosáka, M. Turinského, J. Štufku, J. Huspeku, D. Mrvíkovou a režíroval jsem i já a další.

Chodili tenkrát lidé na divadlo?
V Janovicích se divadlo hrávalo vždy na dobré úrovni. Proto zdejší představení mívala vždy vysokou návštěvnost nejen místních diváků, ale i diváků z okolí. Náš soubor také často hostoval. Jezdilo se například do Nýrska, Železné Rudy i do Makova. Jezdilo se na soutěže i přehlídky.

Divadlo se hraje v Janovicích nepřetržitě, nebo byly nějaké přestávky?
Bohužel, jak to tak chodí, i divadelní ochotničení postihly několikrát krušné chvíle, kdy se musela tradice přerušit. Několikrát to vypadalo na úplný zánik, ale přesto se vždy ochotničení znovu vzkřísilo, naposledy v roce 2003. Od té doby zatím jedeme nepřetržitě dál a uvádíme dvě hry za rok.

Jak jste se k divadlu dostal vy?
Přes mého tatínka. To byl opravdu pan herec. Veliký komik. Hrával především komediální role. Dokonce pár věcí režíroval. Můj otec byl ale znám tím, že v Janovicích připravoval slavné Silvestry. Neexistovalo totiž, aby na Silvestra nebyl v Janovicích připraven kulturní program se scénkami. Já s tatínkem chodíval na zkoušky, sledoval jsem to od dětství a divadlem jsem naprosto žil. Nakonec jsem dostal první roli a stal se hercem. Ve dvaceti letech jsem udělal také svoji první divadelní režii. Bylo to představení Hrátky s čertem v roce 1949.

Existuje nějaké představení, na které rád vzpomínáte?
Snad nejlépe ve své divadelní historii jsem si zahrál v představení Paní Marjánka matka pluku, kde měl hrát můj táta. Během generálky ale dostal obrovské teploty a zimnici, až se z toho vyklubal zápal plic. Běžel jsem to tenkrát říci paní režisérce. Když se dozvěděla tuto nepříjemnou informaci, odpověděla rázně: „Tak to odehraješ ty.“ Přes noc jsem se učil text, a to jsem měl v představení i zpěvné číslo s panem Kybicem. Představení jsme odehráli a nikdo prý nic nepoznal.