Tím vstoupil do povědomí široké veřejnosti a stal se asi nejznámějším člověkem, který byl v Plzni popraven. V areálu Plzeňského Prazdroje, kde se plzeňská „spravedlnost“ nacházela, je proto připomínán na dvou pamětních deskách. První byla zbudovaná už v šedesátých letech 20. století a je umístěna za vstupní branou do areálu, druhá byla osazena po opravě v roce 2005 vedle vodárenské věže pod křížkem.

Chodové, strážcové českých hranic

Spor Chodů s vrchností o „stará“ práva, který vyvrcholil v letech 1692 až 1695 a skončil zmíněnou exemplární exekucí, byl v pobělohorské době, kdy význam chodské strážní služby pominul a všechna předbělohorská privilegia byla pro účast na „ohavné rebelii“ prohlášena za neplatná, se dnešním pohledem jeví jako beznadějné lpění na středověkých „majestátech“. Nejstarší z nich Chodové obdrželi v roce 1325 od krále Jana Lucemburského. Ani tolik nenáviděnou vrchnost, zejména svobodného pána Volfa Maxmiliána Lammingena z Albenreuthu zvaného Lomikar, nelze jednoznačně obvinit z protičeského či protifeudálního postoje. Zcela legální byl prodej chodského zboží císařem v roce 1630 otci řečeného Lomikara, i když za zásluhy poněkud pochybné, protože stál věrně na straně císaře proti českým stavům, mimo jiné jako člen neslavného pobělohorského soudního tribunálu. Objektivně je však potřeba podotknout, že jeho syn Volf Maxmilián byl velmi podnikavý hospodář, který na svém panství poblíž Nemanic vybudoval skelnou huť, v nynější Peci pod Čerchovem železárnu, pro kterou na panství pracovalo pět hamrů, a kolem roku 1686 založil ve Kdyni manufakturu na výrobu mlynářských plátýnek a punčoch, která byla druhou nejstarší koncentrovanou textilní manufakturou v Čechách. Chodové svým odpíráním robot tento rozvoj brzdili, až jej v posledních letech vyhrotili k otevřené vzpouře. Byli však velmi vytrvalí a od poloviny 16. století do konce 18. století vyslali postupně k císaři i komoře přes 200 poselstev.

Epilog odboje na popravišti

V posledním období chodského odboje v letech 1692 až 1693 se ocitl újezdský sedlák Jan Sladký Kozina mezi chodskými vyslanci jako jejich mluvčí. Byl pravděpodobně přímý i osobně statečný, o čemž svědčí jeho slova užitá v názvu tohoto příspěvku a která napsal 6. července 1693 advokát Strauss v dopisu císaři. Poněkud skeptičtější byl další chodský „vzbouřenec“ Jiří Peč, bývalý Lammingenův sloužící, který vyřkl při hlavním výslechu obviněných Chodů dne 14. července 1693 větu „Proti vrchnosti jest darmo válčiti!“. Když byl 9. září 1695 z Vídně doručen císařský rozsudek, odsoudili komisaři apelačního soudu v Praze Kozinu k trestu smrti provazem (mimo jiné proto, že ve vězení zemřel draženovský rychtář Kryštof Hrubý, původně označený za hlavního viníka vzpoury). Do Plzně pak došel krátce po 27. říjnu místodržitelský rozkaz o provedení exekuce za účasti 66 pečlivě vybraných zástupců chodských vsí, jejichž přesný seznam se v archivních pramenech dochoval. Promyšlená byla též přítomnost mladých chlapců, aby „si to do svého stáří pamatovali a mohli jiným vyprávět“. Kozina byl poté převezen do zdejšího vězení, které se nacházelo v zadním traktu plzeňské radnice ve sklepení. Nikoliv však v budově, kde od roku 1961 sídlí Archiv města Plzně, jak se traduje, neboť ta byla postavena až v roce 1820 a jako věznice sloužila až do roku 1946. Tam vězně hlídal právní posel a šatlavní hospodář František Štrajzl, který byl spřízněn s rodinou plzeňského kata – v květnu roku 1700 se oženil s jeho dcerou. V době Kozinovy exekuce jím byl Bartoloměj Křiček (vzhledem k tehdejšímu nejednotnému psaní příjmení v matrikách je třeba uvést také další varianty jeho jména – Křížek, Kříž nebo Křič) a tuto smutnou službu vykonával až do své smrti 29. června 1700. Před popravou Kozina pravděpodobně vyslechl na plzeňské radnici svůj ortel smrti, ale není pravda, že zde byl souzen, jak se traduje. Ve stanovený den nastoupil za vyzvánění zvonku zvaného Salus, kterým se zvonilo na poslední cestě zločincům a který je dodnes nad radničním vchodem, svoji poslední smutnou cestu na plzeňské popraviště. Toto místo „hanby“, jež bývalo výraznou dominantou města, ale také symbolem hrdelní pravomoci královského a krajského města, leží dnes zapomenuto na území Plzeňského Prazdroje a nedávno bylo přesněji lokalizováno do míst přibližně 110 metrů severně od vodárenské věže. Kozinovy ostatky na šibenici prokazatelně visely ještě v listopadu 1696. Poté byly buď „mistrem popravním“ sňaty 22. ledna 1697 spolu s kostmi dalšího odsouzence žida Izáka Jakoba, oběšeného v lednu 1696 (tedy za dva měsíce po Kozinovi), nebo, což je pravděpodobnější, po úplném rozkladu volně spadly dolů a byly zahrabány pod šibenicí, jak bylo tehdy obvyklé. Není tedy pravda, že by Kozinovo tělo tajně sňali doubravečtí sedláci a pochovali jej na hřbitově u sv. Jiří, jak praví pověsti.

Zrodil se Kozinův „druhý život“

Není doloženo, že by Kozina pronesl onu památnou větu: „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás.“ Ta mu byla pravděpodobně vložena do úst pozdější lidovou tradicí. Poprvé ji zachytila Božena Němcová ve svých Obrazech z okolí domažlického (vyšly roku 1846). Později byl příběh zpopularizován romanopisci píšícími od počátku druhé poloviny 19. století (prvním z nich byl přítel Němcové a všerubský lékař Georg Leopold Weisel) a ve své legendární podobě umělecky zpracován Aloisem Jiráskem v jeho slavném románu. Je pochopitelné, že vzniku legendy o vyzvání před boží soud nahrávala Lomikarova náhlá smrt téměř „do roka a do dne“ od Kozinovy smrti dne 2. listopadu 1696. Ústy kronikáře domažlických augustiniánů to bylo „chvilku po snídani, když zaměstnával se psaním, roku 1696 na samý den Dušiček“. Pravda byla nejspíš mnohem prozaičtější. Svobodný pán z Lammingenu zemřel náhle pravděpodobně raněn mrtvicí, a tak legenda byla na světě a je dodnes stále živá. V minulosti se tomuto příběhu dostalo podoby románové i výtvarné (vzpomeňme na ilustrace k Jiráskovým Psohlavcům od Mikoláše Alše, avšak známý je též obraz Koziny před Lomikarem chodského malíře Jaroslava Špillara). Inspiroval však i divadlo (z poslední doby si připomeňme úspěšnou loutkohru plzeňského Divadla Alfa „Jeminkote, Psohlavci“), operu Karla Kovařovice či film (k prvnímu zpracování došlo v roce 1931 v režii Svatopluka Innemanna). Především však Alois Jirásek vložil Chodům do vývěsního štítu přikrášlený obraz bojovníků proti bezpráví a národnímu útlaku, jenž byl stejně smyšlený jako psí hlava ve znaku, kterou se tito „Psohlavci“ nikdy nepyšnili. Je doloženo pouze „mluvící“ erbovní znamení, kterým byly obyčejné hraničářské boty.

„Ó plzeňské ty náměstí“

Plzeň si chodského hrdinu takřka přivlastnila. A přestože se díky jeho „druhému životu“ fixovaly mnohé nepravdy, jako například v básni Jaroslava Vrchlického „Balada o smrti Jana Koziny“ o vykonání nejslavnější popravy na plzeňském náměstí, zůstává nesmazatelně součástí dějin města. Připomeňme si například tzv. „Chodský dům“ v Nerudově ulici 4, Kozinova kasárna (stojí dodnes vedle zimního stadionu a takto byla pojmenována již v roce 1921, když se v roce 1925 tento název přenesl také na zdejší pěší pluk 18) či prvorepublikovou iniciativu činovníků agrární strany k postavení Kozinova pomníku v Plzni. K tomu byly od roku 1921 konány veřejné sbírky „korunkou ke korunce“ a plánovalo se jeho umístění. Měl stát buď na Chodském náměstí, na náměstí Republiky naproti morovému sloupu, proti Velké synagoze nebo na nábřeží před novorenesanční muzejní budovou. Na pomníku pracoval sochař Jan Štursa, který ovšem tragicky zemřel 2. květ– na 1925. Proč se nakonec pomník nerealizoval, je dodnes nezodpovězenou otázkou a prameny mlčí také o tom, kam se poděla vybraná suma 151 565 Kč, doložená naposledy v lednu 1932. Pravděpodobně byla akce přerušena následujícími válečnými událostmi. Po roce 1945 byla kozinovská tradice znovu vzkříšena v podobě návrhu na vybudování „památníku chodského protifeudálního odboje“ v místě, kde byl chodský rek údajně vězněn. Kromě dvou již zmíněných pamětních desek v areálu Plzeňského Prazdroje můžeme hmotné památky Kozinova odkazu najít na několika domech v Plzni. Jde například o reliéf na rohu Chodského náměstí a Bolzanovy ulice či sochu na střeše domu na Klatovské 143, nápadně podobnou Vosmíkovu pomníku na Hrádku u Újezda. Kozina a Lomikar jsou vyobrazeni také v plzeňském „Theatru mundi“ v Křižíkových sadech, odkud na nás shlíží v místech blízko bývalé cesty k plzeňskému popravišti.

Lomikare, Lomikare, co jsi to jen udělal?

Jako doklad výrazného posunu od původního staromilského vlastenčení k současnému až recesistickému pohledu na tento příběh poslouží úryvek z písně Ivana Mládka „Psohlavci“, ve které se zpívá: „Plzeňáci jdou po práci na povinnou demonstraci, všude vázne doprava, hlavní bod je poprava.“ Z plzeňské písňové produkce si připomeňme podobnou parafrázi v písni „O Kozinovi“ skupiny Démophobia s refrénem: „Lomikare, Lomikare, co jsi to jen udělal, ty jeden uličníku, Kozinu jsi popravit dal! To se ti nemusí vyplatit, za jeho smrt musíš zaplatit ó jé.“ Nemohou být aktuálnější důkazy o životnosti i proměně tohoto příběhu od historické události až k živé legendě.