STRÁŽOV - Gabriel Toman je nejstarším občanem Strážova. Přestože v únoru oslavil již devadesáté šesté narozeniny, jeho vitalitu a optimismus by mu mohl kdokoli závidět. Životním motorem mistra Gabrína, jak mu zdejší lidé říkají, je malování, muzika a sport. Jeho recept na dlouhověkost je jednoduchý - pracovat od mládí do stáří, užít si každý den a pořád se usmívat. „Měl jsem v životě rád smích, muziku, písničky. Divím se tomu, že jsem ještě tady, ale pořád se mi na světě líbí,“ říká malíř a muzikant v jedné osobě a vede mě do svého království.
Mistře, sudičky vás obdarovaly hned několika talenty. Byl jste nejen malíř, ale i široko daleko známý muzikant, bez kterého se neobešla žádná tancovačka.
Hrál jsem ve spoustě kapel. S muzikou jsem začal u klatovského kapelníka Aloise Klímy, který mě učil na flétnu. Pak jsem přešel na klarinet, saxofon a na harmoniku. Můj otec i bratr byli také muzikanti, otec hrál na trubku, bratr na lesní roh. Mé mládí byly doby, kdy se to ve Strážově muzikanty jen hemžilo. Vzpomínám na rok 1924, ještě jsem chodil do školy, ale už jsem hrál se strážovskými muzikanty. Dlouhou řadu let jsem pak hrál se slavnou strážovskou kapelou Aleše Bouberleho. Neobešel se bez nás žádný bál, svatba, pohřeb, pouť.
Zavzpomínejte na svou největší muzikantskou pýchu - hraní na saxofon.
U muziky bylo krásně. Když jsme hráli na bálech ve Vítni, Janovicích, Běšinech, Nýrsku, Železné Rudě, lidé už čekali až vezmeme nástroje, začneme hrát a já začnu vyluzovat zvuky ze saxofonu. Lidé se ploužili tanečním krokem po parketu a mě hřálo u srdce, že zvuk saxofonu dal do pohybu třeba dvě stě lidí. Měl jsem rád Hašlerovy písničky, walzy, tanga.. Jo, tenkrát byli lidé veselí a pořád se zpívalo a hlavně letní večery byly krásné. Harmonikáři vyšli ven a hráli, sousedé si vzali židle, přišli a zpívalo se do jedenácti do večera. Dříve se zpívalo na každé vesnici, dokonce na několika místech - na náměstí, na mezi u lesa. Lidé uměli společné písničky, celá vesnice se družila. To bylo něco nádherného.
Vy jste byl i zapálený sportovec…
Hrozně zapálený sportovec. Strážovští Sokolové byli známí hrazdáři. Ve škole jsme měli cvičení dvakrát týdně, ale nám to nestačilo. Bylo nás asi šest, kteří jsme pásli krávy, udělali jsme si hrazdu na pastvě ve volšoví. Kolem louky, kde se pásl dobytek, krávy, ovce, kozy, všechno pohromadě, a my cvičili. Já miloval sport! Když jsme měli ve škole tělocvik, učitel řekl: „Tomane, vem si to na povel. Ukaž jim, jak se cvičí!“ Oni se jen tak houpali na hrazdě. Tak jsem jim ukázal, jak se cvičí. Uměl jsem švihem spor na hrazdě, tahem spor - pomalu se vytáhnout. Potom jsem udělal dopředu přemyk, skluz v podkolení a přemet na žíněnku. Měl jsem přece hodiny tvrdého tréninku ve volšoví…
Pojďme k malířství. Většinu svých děl jste věnoval nádherné šumavské krajině. Chtěl jsem být malířem už jako kluk?
Chtěl a moc. Už od mala jsem hrozně rád kreslil. Můj vzor byli Kalvoda, Aleš a Mánes a moje úplně první kresby byly akvarely a perokresby, později přišla olejomalba, pastel. Seznámil jsem se s malířem Aloisem Kalvodou, který měl v Běhařově letní malířskou školu. Kalvodovi žáci chodívali malovat do míst, kde jsme my kluci pásali krávy. Dodnes vzpomínám na nebývalé pozdvižení, které ve Strážově způsobil průjezd koňského spřežení s pojízdným ateliérem. Záliba v malování mě přivedla do Plzně, kde jsem se zapsal do kurzu u malíře Vladimíra Modrého, a hodně se přiučil u jednoho malíře z Prahy, který jezdil každé léto do Strážova. Abych byl co nejblíž malování, šel jsem do učení ke klatovskému fotografovi Bermannovi a získal profesi malíř portrétů.
Vy jste maloval portréty?
Jen občas. Mojí láskou byly květiny a krajinomalba. Pak jsem se zamiloval do žlutých obilných lánů. Prochodil jsem s malířským stojanem celé Strážovsko, s trabantem jezdil na Šumavu. Nejradši jsem maloval Vydru, kameny, peřeje. Řeka v pohybu - to se nejvíc líbilo lidem. O obrazy s tekoucí řekou byl největší zájem. Denně jsem maloval šest hodin a často tvořil venku, nejraději v lese. Vždy jsem pracoval rád na slunci. Vysvlékl jsem se do trenýrek, slyšel šelest stromů, ptactvo, někde srnec zahoukal…to byla pohádka. Nejčastějším společníkem mi byl doktor Otto Kaskoun. I v noci jsme chodili poslouchat troubení jelenů. Třicet let jsme tak společně chodili a probrázdili Šumavu křížem krážem.
Kdy jste začal vystavovat? A víte, kolik výstav jste měl za svůj život?
Já měl výstavy v německém Furthu ještě v devadesáti. A jako dárek k loňskému životnímu jubileu mi uspořádala radnice ve Strážově výstavu obrazů. Už v mládí bylo mým přáním vystavovat. To se mi splnilo, když jsem se spojil s klatovskými výtvarníky jako byl Soušek, Císař, Brožová, kteří pořádali výstavy. Měli jsme klub malířů Klatovska a vedl nás Levora, který v té době dělal ředitele Galerie Klenová. Tehdy mi řekl: „Vy se mi líbíte ze všech nejvíc! Jste takový poctivý chlap. Přijďte, já vás naučím malovat“. Ale já na to neměl čas. Bylo mi padesát. Říkal jsem si: „Když budeš poctivě malovat, nějaký výsledek musí bejt“. Maloval jsem skutečně každý den, chodil jsem do přírody v létě, v zimě. Bylo třeba deset stupňů a já maloval. Když mě začlo zíbst, zacvičil jsem si a maloval dál.
Na které období svého života nejraději vzpomínáte?
Rád jsem trampoval po Šumavě. V noci jsme dělali táboráky, opékali buřty, hráli na kytaru. Rád vzpomínám na školu, na skvělého člověka, nějakého učitele Presla. Tady kantořili staří Rakušáci, ale on přinesl do Strážova nového ducha. My jsme se s ním i koulovali ve sněhu. Kluci do něj „prali“ koule, a když mu srazili klobouk, on jen:“To je za tu pětku, ne?“ Rád vzpomínám na fotbal, který jsme chodili hrát desítky kilometrů do Nýrska, do Velhartic. Při kytaře šlo s námi patnáct fanoušků, tam jsem se honili devadesát minut, vyschlo v krku…A po zápase zas se šlo zpátky a zpívalo. To byly krásné roky.
O vaše obrazy je velký zájem. Viděla jsem několik vašich výstav, jeden obraz hezčí než druhý - rodný Strážov, lesní cesta, pozdní léto a žně, divoká Vydra…
Svými obrazy jsem chtěl rozdávat lidem radost. A chtěl jsem malovat realisticky, čemu lidé rozumí. A byl jsem rád, když přišla paní z Plzně, doma už měla mých čtrnáct obrazů a řekla: „Když mám nějaké potíže, vezmu si jeden obraz, přitom myslím na procházky po Strážovsku, a vaše obrazy mě dají sílu. Ty mě vždycky vyléčí!“ Za svůj život jsem vytvořil stovky obrazů. Nejdál se zatoulaly do Austrálie a Kanady, kde žijí rodáci a chtěli mít Strážov na Šumavě.
Je pravdou, že do devadesáti let jste objížděl skoro denně na kole malebné Strážovsko a vyhledával místa, abyste je svým štětcem zvěčnil?
Ještě po 90. jsem jezdil na kole skoro každý den, nebo jsem jel autem, to jsem nechal u lesa a pak sto, dvě stě metrů popoběhl, aby mě nikdo neviděl a neříkal, že mi drnčí v hlavě. Ještě teď mám doma rozmalované obrazy. Ale mrzí mě, že přestávám vidět. Budu muset mít zvětšovací sklo. Pomocí lupy to snad dodělám.
A měl jste nějaké vaše životní krédo?
Celý život jsem si vypisoval myšlenky slavných. Můj oblíbený citát je: „Den každý ber vděčně, co tě život dal. Na zemi nejsme věčně… Život je velký dar !“