Během necelých tří let přirostl celek ze severu Švédska, kde se stal legendou bývalý český hráč Jiří Kučera, rodákovi z Klatov k srdci. Devatenáctiletý forvard se v letošní sezoně usadil v A-týmu Luley, kde sbírá cenné zkušenosti po boku ostřílených hráčů.

Mimochodem, Mužík si minulý týden připsal v dresu předního týmu švédské ligy (SHL) premiérový zásah. Jednou brankou pomohl k výhře na ledě Brynäs 5:1. Na jeho trefu, po níž si Mužík schoval puk na památku, mu přihrál 36letý bek Daniel Sondell, ostřílený borec se zkušenostmi z Finska, Švýcarska nebo Rakouska.

V rozhovoru pro Deník se Radek Mužík vrátil k nedávnému mistrovství do 20 let, zavzpomínal na náročné hokejové začátky v Lulee, popsal život ve studené severské zemi a také prozradil, proč se před více než rokem nakonec rozhodl znovu pro Švédsko, přestože měl původně v plánu zabojovat o místo v extraligové Plzni.

Už je to nějaká doba, co skončilo mistrovství světa do dvaceti let. Jak ho s časovým odstupem hodnotíte?
Po výsledkové stránce se nám to moc nepovedlo, žádného úspěchu jsme v Kanadě nedosáhli. Jinak jsme ale měli skvělou partu v týmu, což bylo skvělé, ale bohužel jsme skončili ve čtvrtfinále.

V pěti zápasech jste si připsal na své konto jednu asistenci. Jak jste byl spokojený se svými výkony?
Bylo to takové nahoru, dolů. Jeden zápas se mi povedl, další naopak už tolik ne. Musím se z toho poučit a nadále na sobě makat. Jak se ale říká, tvrdá práce mi snad přinese koláče (úsměv).

Hned v prvním zápase jste se utkali se Švédskem. Bylo pro vás utkání o něco pikantnější, že jste nastoupil proti hráčům, s nimiž se znáte ze švédské ligy?
Bylo to pro mě hodně specifické utkání. Kluky znám, se dvěma hraji v týmu a na lavičce Švédska byl asistent trenéra z našeho klubu, kde plní stejnou funkci. Proběhly i nějaké sázky před zápasem a mělo to tak větší grády, ale bohužel to dopadlo špatně.

Byl obtížný život v bublině během mistrovství, kdy byly nastaveny poměrně striktní podmínky kvůli koronaviru?
Pro mě bylo nejtěžší, že jsme byli každý sám na pokoji. Nemohli jsme se shromažďovat, což bylo náročné na hlavu. Pomohl mi play- station, kde jsem hrál Fifu, a dokázal tak vypnout.

Těšil jste se o to více do kabiny, kde jste mohli být všichni pohromadě?
Stoprocentně. Odpočítávali jsme hodiny a minuty, když jsme byli čtyři dny v úplné karanténě. Potom jsme vylezli na chodbu po karanténě a začali jsme křičet, jakou jsme měli radost, že jsme se znovu viděli. Nebylo to nic příjemného, ale zvládnout se to dalo. O to více jsme se pak na sebe těšili (úsměv).

Po šampionátu se odehrála v médiích velká přestřelka na téma výsledků a hry české dvacítky na mistrovství a také výchovy českých mládežnických hokejistů. Vnímal jste to nějak blíže?
Bylo mi jasné, že něco takového přijde, ale osobně jsem to tolik nezaregistroval. Psalo a volalo mi i hodně lidí ohledně toho, ale já tohle nečtu a ani nechci číst, protože na to mám svůj názor, který nechci raději ani říkat.

Ve Švédsku jste třetím rokem. V čem tam vidíte rozdíly v trénincích i celkové přípravě hráče na profesionální kariéru oproti Česku?
Musím říct, že je to opravdu jiné než v Česku, ale samozřejmě již doma tři roky netrénuji. Největší rozdíl je ten, že tady je neuvěřitelná konkurence. Máme patnáct útočníků a nikdo si nemůže být svým místem jistý. Na tréninku každý bojuje o to, aby se objevil v nominaci na zápas. Tréninky mají neuvěřitelné tempo a nikdo si nic nedovolí ošidit, protože by pak na to doplatil.

Byl pro vás velký šok, když jste se objevil na prvním tréninku Luley?
Na to se nedá zapomenout. Měl jsem po letu, vyspal jsem se a myslel jsem si, že mám natrénováno a ukážu jim to. Po tom tréninku jsem prospal celý den, vůbec jsem nemohl ani chodit. To tempo bylo fakt neskutečné.

Jste tedy rád, že jste se rozhodl před třemi roky odejít do Švédska?
Upřímně, to bylo dosud mé nejlepší životní rozhodnutí. Tehdy jsem chtěl zkusit něco nového. Chtěl jsem se osamostatnit a žít si svůj život, který mě baví. Samozřejmě mi chybějí rodiče a přátelé, ale rozhodl jsem se tak a nelituji toho.

Proč jste tehdy zamířil zrovna do Luley?
Měl jsem na Luleu výborné reference od Jirky Kučery, který zde dlouhou dobu hrál a je tady doteď legendou.

Před minulou sezonou to vypadalo, že se vrátíte do Plzně, ale nakonec jste pokračoval v Lulee. Co tehdy převážilo znovu pro návrat na sever Evropy?
Chtěl jsem to zkusit v Plzni, která mě hokejově vychovala. Během letní přípravy jsem ale pochopil, že bych putoval do Klatov, což jsem prostě nechtěl.

Přesto jste si musel v Lulee získat dobrou pověst, že vám ještě nabídla smlouvu poté, co jste původně měl namířeno zpátky do Plzně. Jak to tehdy probíhalo?
Bylo to kvůli tomu o něco složitější. Oni mě chtěli, ale já jsem řekl, že to chci zkusit doma v Plzni. Poté, co jsem zjistil, jak by to se mnou bylo v Plzni, tak jsem kontaktoval svého agenta a naštěstí Luleå měla o mě nadále velký zájem. Řekli mi hned, že mě berou, a objednali mi bleskově letenku.

V loňské sezoně jste pomalu nakoukl do A-týmu a letos za něj pravidelně nastupujete. Celkově máte odehráno více než 30 zápasů. Etabloval jste se již na dospělý hokej?
Myslím si, že jsem si už zvykl. Rozhodně ale musím říct, že švédská liga je ohromně těžká, což mi potvrdil i můj dobrý kamarád Linus Klasen, který toho má za sebou už opravdu hodně. Rozdíly mezi týmy jsou nepatrné a často se stává, že poslední tým tabulky někoho překvapí. Všichni říkají, jak jsou Švédové šikovní směrem dopředu, ale když vidím, jak se tady brání, jaký se hraje defenzivní hokej, tak to se opravdu nikde nevidí.

Jakou vlastně máte roli ve vašem týmu?
Jsme tady dva podobně mladí hráči a nastupujeme společně ve čtvrté lajně s osmatřicetiletou legendou klubu Karlem Fabriciem, který strávil pouze jednu sezonu mimo Luleu, paradoxně tehdy ve Lvu Poprad, a až jednou skončí, bude viset jeho dres pod stropem haly. Naučil se také během toho roku nějaká česká a slovenská slova, takže si občas něco vyslechnu i v češtině od něj (smích). Na přesilovky nechodíme, od toho jsou tu jiní. Důležité ale je, abychom splnili práci, kterou nám trenér dá a která je prospěšná pro tým. Dostáváme i slušný čas na ledě, za což jsem rád.

Luleå má celkově nabitý tým, a máte tak možnost hrát s hráči, kteří působí v reprezentaci. Jak to berete?
To je to nejlepší, co mě mohlo potkat, navíc v takto mladém věku. V NHL hrál Erik Gustafsson, pak tu je i Linus Klasen. Juhani Tyrvainen a Artuu Ilomaki vyhráli v roce 2019 mistrovství světa na Slovensku. Máme tu našlapaný tým a opravdu si užívám, že můžu s nimi hrát.

Z toho, jak to říkáte, soudím, že vás kabina přijala mezi sebe velmi vřele…
Myslím si, že jsem zapadl. Jako příklad můžu uvést to, že jsme si skvěle lidsky sedli s Linusem Klasenem. Chodíme spolu denně na oběd a bavíme se každý den a připadá mi to, jako bychom se znali od dětství. A to si vemte, že on je superstar a já jsem oproti němu nic. A on mě vzal takového, jaký jsem, a stali se z nás výborní kamarádi.

Užíváte si tedy život ve Švédsku?
Je to tady skvělé. Luleå je takové menší město na severu, kde je celý rok buď světlo nebo tma. To je, musím říct, poměrně nepříjemné, ale dostal jsem radu, abych si domů koupil denní světlo, které mám po celém bytě. Máte pak pocit, že ráno vylézá sluníčko, a člověk se cítí, jako když je venku světlo. A je tu poměrně zima. Jinak je to ale krásné město.

Celosvětovým tématem je pandemie koronaviru. Švédsko však šlo i na jaře, když epidemie startovala, poněkud odlišnou cestou. Je tomu tak i nadále?
U nás ani není poznat, že je koronavirová epidemie. Roušky zde nenosíme ani v obchodech. Jedině, kdy je musíme mít, tak to je v letadle, když cestujeme na zápasy. Švédsko se k celé té situaci postavilo otevřeněji a je příjemné žít normální život bez jakýchkoliv omezení.

Slyšel jsem, že se učíte švédsky, což není zrovna lehký jazyk. Už se domluvíte?
Švédsky jsem se poměrně naučil a domluvím se. Samozřejmě ještě nevím nějaká slovíčka, ale když tak si vypomůžu angličtinou. Je to opravdu velmi těžký jazyk, ale když slyšíte každý den v kabině, jak se kluci baví a vy jim nerozumíte, tak vás to prostě štve. Motivovalo mě to naučit se švédsky. I mě pak více zde všichni hráči a trenéři berou a více si mě váží, když se dokážu přizpůsobit jejich kultuře.