Jaká byla pro vás osobně delší hokejová pauza?
Člověk je na jednu stranu rád, že může být s rodinou. Chtěl jsem si také připravit věci do školy, ale ta byla posunutá a začala stejně jako hokej, takže jsem nestihl stejně nic. Na druhou stranu to bylo opravdu už dlouhé a každý den jsem měl v hlavě, že ztrácím to, co jsem do té doby natrénoval.

Nemohli jste s týmem ani pořádně trénovat. Jak jste se udržoval po fyzické stránce?
Chodil jsem běhat, na svižné procházky se psem, doma jsem dělal kliky, dřepy, mlátil do dřeva sekerou (úsměv), ale nikdy to plnohodnotný trénink nenahradí.

Letošní sezonu jste odstartoval náramně, ve dvou zápasech jste vstřelil dvě branky. Mrzelo vás to o to víc, že se soutěž pozastavila?
Byla to škoda, střelecky se mi dařilo. Snad se do toho vrátíme rychle a já na to navážu. Cítím se zase fajn, tak věřím, že to bude v pohodě.

Hokejista Krliš.Zdroj: Archiv V. Krliše

Stihli jste jako jediný tým v Chance lize odehrát do pauzy pouze dva zápasy. Jak moc vás zasáhla karanténa?
Koronavirus jsme měli nejspíš už v zápase s Prostějovem. Všichni jsme byli hrozně unavení a věděli jsme, že to asi přišlo. Chodili k nám kluci z Komety, kde to dříve už řádilo. Postupně jsme odpadali a celkově bylo 18 hráčů pozitivních včetně mě. Po karanténě jsme týden trénovali a pak se soutěž zastavila úplně.

V létě jste změnil dres a zamířil jste do Třebíče. Jak se zrodil váš přesun do moravského celku?
V červnu mi zavolali trenéři z Třebíče, jestli bych nechtěl začít tam, a neváhal jsem ani minutu. V Třebíči se vždy hrálo těžko a v loňské sezoně hráli parádní ofenzivní hokej, což jsem si chtěl zkusit. Zatím se mi tady líbí, tak snad to vydrží.

V první lize jste působil již ve Slavii a Ústí nad Labem, ale na konci sezony jste se vždy vrátil do druholigových Klatov. Co vás k tomu vedlo?
Chtěl jsem jim pomoci v play-off, když bylo jisté, že můj klub v první lize již nemá šanci postoupit dál. Vloni jsem šel již v únoru, protože jsem dělal státnice a Ústí ztratilo šanci na play-off. Byl jsem v Plzni, udělal státnice a jezdil pomáhat zpět do Ústí, když se nekřížily zápasy. Bylo toho opravdu hodně.

Jak vnímáte úlohu druholigových Klatov, které jsou farmou extraligové Plzně?
Mladí kluci mají v Klatovech šanci si zvyknout na dospělý hokej a můžou se posunout časem i do první ligy nebo do extraligy. Trénuje se víc než kvalitně. Pár kluků včetně mě se posunulo výš a o tom to je. Klatovům by slušela první liga, i pro Plzeň by to byla obrovská vzpruha, ale asi na to nejsou peníze. Výkonnost by byla.

V mládežnických kategoriích jste měl slušně našlápnuto. Dostával jste se i do reprezentačních výběrů a v plzeňské mládeži jste patřil k nejproduktivnějším hráčům. Co vám scházelo k tomu, abyste se prosadil v extraligové Plzni?
Já v Plzni nedostal nikdy ani jeden zápas v extralize, což mě docela mrzelo. Nejvíce když jsme v juniorce měli volno, Plzeň marodku a čekal ji zápas pod otevřeným nebem v Brně. Nastoupilo jedenáct útočníků včetně jednoho juniora a já to sledoval od televize… Hrál jsem Ligu mistrů, přátelské zápasy, ale nikdy jsem nebyl na ledě před plnými ochozy, což byl vždy můj sen. Bylo pár okamžiků, které byly super, ale bylo jich málo…

Příkladem hráče, který to neměl v počátku jednoduché, ale dostal příležitost a dotáhl to z Plzně až do NHL, je Dominik Kubalík…
Přesně tak. První rok hrál pár minut za zápas, dal tři góly za sezonu, jezdil do první ligy, chodil k nám do juniorky. V přípravě další rok se pár kluků zranilo, vznikla lajna s Jardou Kracíkem a Mírou Indrákem. Po sezoně přebíral nejlepšího střelce. Začal si věřit a hlavně hrál.

Dominik Kubalík je vaším bratrancem, a máte tak k sobě velice blízko. Jaký spolu vlastně máte vztah?
Vztah máme asi takový, jako když spolu celý život vyrůstají dva kluci, co se řežou hokejkami na chatě a každou chvíli se u toho porvou a jdou to prásknout rodičům (smích). Stejně se ale na sebe každé ráno těší, až zas vytáhnou game boye a budou moct mastit pokémony, a odpoledne půjdou načerno na ryby a chytí velký kulový. Máme podobná gesta, stejné vtipy. Lidé, co nás znají, vždy říkali, že jsme jak dvojčata. Mládí jsme trávili celé spolu.

Hokejista Krliš.Zdroj: Archiv V. Krliše

Zpátky k vám. Dosud jste se v první lize nikde na delší dobu neusadil. Jak moc je náročné měnit často adresu?
V první lize je to složité. Ve Slavii jsem byl dva roky jako mladý zobák, ale pak nebyly finance a poslali mě do Ústí. Tam jsem byl tři roky a předloni jsem se propracoval až do první lajny. Bohužel, pak jsem se zranil v červenci a marodil jsem až do prosince. Ústí mi po sezoně řeklo, že se mnou počítá, a pak mi v květnu sdělilo, že by mě vzali možná jen na zkoušku. Aby někdo zkoušel hráče, kterého znají dva roky, to mi přišlo divné. Neměli zájem, tak jsem teď v Třebíči.

V Plzni zároveň studujete práva a zdárně máte za sebou již bakalářské studium. Je těžké skloubit školní povinnosti s hokejem, zvláště když působíte daleko od západočeské metropole?
Je to těžké, občas neřešitelné, třeba s termíny zkoušek. Jsem hrozně vděčný dámám ze sekretariátu a ze studijního oddělení, které mi vždy ve všem vyhověly, a bez nich bych byl vyloučen jen kvůli administrativě (úsměv). Musím se hodně učit a hlídat si všechno od spolužáků, protože do školy chodit nemohu. I profesoři jsou v tomhle benevolentní a doufám, že dodělám magistra a třeba i něco víc…

Příliš hokejistů nemá zadní vrátka v podobě vyššího vzdělání. Co vás vedlo k tomu, že kromě hokejové kariéry i dál studujete?
Měl jsem to tak nastavené . Táta je inženýr a vždy říkal, že by bylo fajn, když bych šel na vysokou, ale sám jsem si to nedovedl představit a smál se tomu. Časem se to ale změnilo a věděl jsem, že chci na vejšku. Občas mě mrzí, jak kluci z hokejového prostředí školu vůbec neřeší, a na některých je to i znát, ale jsou tak vychováni.

Co je pro vás aktuálně priorita, hokej, nebo studium na vysoké škole?
Teď je to takové půl na půl. Minulá sezona v Ústí byla pro mě opravdu náročná. Každý si hrál na své triko a nezajímalo ho, jak dopadne tým. Tenhle přístup nenávidím a ti hráči se mi doslova hnusí, navíc když to nejsou žádné hvězdy. Byl jsem znechucený hokejem, nebavilo mě to, každý den jsem se vzbudil a nechtělo se mi na zimák.

Opravdu panoval v Ústí takový přístup? Přece jenom se stále jedná o profesionální soutěž…
Prohrálo se například 1:6 a mladí frajeři, co po šesti minutách přesilovky dali jeden gól, se po zápase smáli v šatně a za dvě minuty byli vysprchovaní a jeli domů. Přišel jsem několikrát na byt tak rozhozený a smutný, že jsem se slzami v očích volal tátovi, že tohle nedávám, že to nemám zapotřebí, snažit se a tohle vidět. Po neúplné sezoně a potom, co mi v Ústí řekli, jsem měl párkrát pochybnosti, jak to celé bude.

Pak přišla nabídka z Třebíče, která vám znovu vrátila chuť do hokeje?
Přesně tak. V Třebíči všichni dělají pro hokej maximum. Jsem tu s kamarádem, se kterým jsem v Ústí tři roky bydlel. Hraji v lajně s dalšími dvěma super kluky, s kterými jsme na stejné hokejové vlně. Po tom všem, čím jsem si prošel, to zní tak hezky, že radši zaklepu na zuby a snad to vydrží.