Kliknutím zvětšíteOd té doby utekly už více než dva roky a Michal Houdek aktuálně působí v prvoligové Porubě. Co se ale nezměnilo, je chuť plzeňského odchovance shodit na ledě rukavice, pokud k tomu dostane sebemenší záminku.
Už jsou to více než dva roky od vašeho premiérového startu v extralize proti Spartě. Naskočil jste snad na 20 sekund, během nichž jste způsobil více vzruchu než všichni hráči za celý zápas. Ten skončil divokým výsledkem 7:6 pro Spartu. Jak na to vzpomínáte?
Po pravdě to ani 20 vteřin hracího času nebylo (smích), ale vzpomínám na to moc rád. Užil jsem si to. Bylo tam strašně adrenalinu a pro mě nových věcí. Dalo by se říci, že jsem do toho skočil rovnýma nohama a nekoukal doprava ani doleva. Mohl jsem si vůbec přát lepší premiéru v extralize? Někdo z českých rádoby hokejových odborníků psal, že kdybych odehrál bezchybný zápas nebo dal gól, určitě by se o tom tolik nepsalo a nemluvilo.
Berete to tedy tak, že už se nešlo lépe uvést a dát o sobě vědět mezi extraligovými mantinely?
Jediné, co mohlo být lepší na premiéře, je to, že mohla být v Plzni před plnou halou a fanoušky. Všichni by si to na naší straně užili mnohem víc. Dokonce držím z toho zápasu stále ještě tři zajímavé rekordy, které si nejsem jistý, jestli ještě někdo někdy překoná. Dostal jsem nejvíce trestných minut v prvním utkání, nejrychlejší trest do konce zápasu a také jsem měl bitku po nejkratším čase stráveném na ledě.
Udělal byste s odstupem času něco jinak, nebo byste stále do toho šel po hlavě jako předtím a nic byste neměnil?
Neměnil bych jediný krok, co jsem tehdy udělal. Říká se, že po bitvě je každý generál. A řešit nějaké kdyby? K čemu by to bylo. Škoda byla, že můj tým šel do oslabení a v tom inkasoval. To je asi jediné, co bych změnil. Marka Kvapila jsem nezranil já, což pak sám přiznal. Bitka s Piskáčkem byla z mé strany férová, a že tam ze začátku byl na mě on a i mladý Růžička, to už nikdo neotiskl. A zákrok, který udělal Kvapil na Vráblíka před mým atakem? Ten jsem taky nikde v sestřihu neviděl. Zajímavé, že? Každopádně jako neznámý hráč jste dal o sobě hned vědět a každý vás hned znal.
Z vašich slov je vidět, že jste za takovou reklamu rád. Je to tak?
Snad můžu citovat jednoho bývalého hokejového bouřliváka, který se vlastně navrátil nedávno k aktivní kariéře (Radek Duda, pozn. red.). Ten řekl: „I negativní reklama je reklama.“ Každopádně, co je vlastně negativní reklama? Že se nebojím shodit rukavice a porvat se za spoluhráče? To je všude ve světovém hokeji úplně normální. Získal jsem tedy určitou nálepku, kterou se snažím udržet, ale v českém rybníčku je těžké si ji budovat. Nemá cenu počítat, kolikrát jsem někomu řekl: „Pojď, shodíme to, uděláme něco pro lidi.“ Už vůbec nemá cenu jmenovat odpovědi: „Já potřebuji body. Já už jsem na to starý. S tebou se rvát nebudu. Proč bych to dělal.“
Mrzí vás tedy, že bitky v hokeji postupně mizí?
Je to samozřejmě škoda, protože mi osobně přijde, že jak hráči, tak lidi, mají ty bitky rádi. A když v Česku nemáme hráče, jako byl Ryan Hollweg, nemůžeme se divit, že si hráči dovolí dělat likvidační zákroky nebo faulovat hvězdy týmu. Případně zákroky zezadu či sekery a podobně.
Neměl by být pro hráče už samotný trest od rozhodčího, případný disciplinární trest za likvidační zákrok, dostatečným postihem?
Ano, hráč dostane disciplinární trest anebo trest ve hře a tím oslabí tým. Když se ale po jeho zákroku do něj někdo z protihráčů pustí a shodí oba rukavice, určitě si to bude pamatovat mnohem víc. Příště, když přijde do stejné situace, bude mít brouka v hlavě, co bude dál, když toho Gulaše nebo Růžičku pošle k ledu. Hráč typu Hollwega má obrovský vliv na celou hru. Každý ví, že musí dat puk rychle z hokejky a očekávat ránu. Jen se pak nesmí vylučovat pouze kvůli tomu, že máte na zádech jmenovku Hollweg nebo Houdek, aby si rozhodčí udělali čárku v zápise o utkání.
V extralize jste celkem za dvě sezony odehrál přes třicet utkání, ale natrvalo jste se v dresu Indiánů neusadil. Jak těžké je vůbec jako hráč v juniorském věku se prosadit v extraligovém mužstvu?
Junior, co na sobě každý den pracuje na 120 %, má vždy šanci. Většina trenérů si toho všimne a každý kluk začíná na hraně sestavy, kde se hraje takový jednoduchý hokej. Nic nevypustit, zblokovat střelu, dohrát hráče a pak přidávat věci dopředu. Ta cesta určitě není jednoduchá ani krátká, ale člověk nesmí ztrácet víru, ani když si myslí, že už to horší být nemůže. Můj styl hokeje každý znal, takže věděl, co po mně chtít. Některým trenérům byl ale bližší bohužel styl, kteří oni sami hráli.
Po loňské sezoně jste odešel do prvoligové Poruby. Bylo ve hře i to, že byste hrál nejvyšší soutěž?
Probíhala různá jednání, ale jsem stále hráčem Plzně. Momentální problém na cestě do extraligy, který se netýká jen mě, jsou tabulky. Klub, jenž o mě bude mít zájem, musí zaplatit 1 200 000 a budu jeho, případně roční hostování za 300 000. Jenže na tom ztroskotávají všechny moje nabídky z extraligy od doby covidu. Tyto peníze za mladého kluka jsou v dnešní době pro kluby úplně nesmyslné.
Michal Houdek při své extraligové premiéře v bitce s Janem Piskáčkem.
Ve hře tedy byly nabídky pouze z první ligy. Proč jste se rozhodl zrovna pro Porubu?
Napříč první ligou bylo více nabídek a Porubu jsem zvolil proto, že máme stejné ambice směrem k extralize. Chci hrát tam, kde je zájem o mou tvrdou hru. Navíc při konkurenci obránců, kteří tu jsou, mám velkou motivaci a šanci růst.
Hrajete často s Michalem Barinkou. Jaké to je pro vás hrát v obranném páru s tak ostříleným hráčem?
S ním je hokej pro mě mnohem jednodušší a krásnější. Je skvělé hrát s tak zkušeným hráčem, s kterým si dokážeme vyhovět. Předává mi cenné zkušenosti. Jsem jen o rok starší než Michalův nejstarší syn, takže občas máme i takový vztah táta se synem (smích).
Za Porubu nastupujete pravidelně a patříte k důležitým hráčům týmu. Berete pozitivně, že jste se rozhodl před sezonou právě pro ni?
Určitě. Všechno záleží hlavně na mých výkonech. Čím více toho udělám pro tým, tím si vybojuju více prostoru na ledě. Ať se jedná o přesilovky nebo oslabení. A na to navazuje to, že se posouvám herně dopředu, případně i ve statistikách. Mám vše ve svých rukách a je na mně, jak s tím naložím.
Oproti předchozím sezonám jste se zklidnil, co se týče trestných minut. Změnil jste nějak svoji hru?
Hraji přesně to, co po mně chtějí trenéři. S tím souvisí, že nechci oslabovat tým. Mám své úkoly, které z trestné lavice nezvládnu. Nikdo nesmí například dojíždět ke gólmanovi, kde hodně šarvátek vzniká. Bohužel se ale nenašel zatím nikdo, kdo by chtěl změřit síly v pěstním souboji. I to se projevuje na trestných minutách.
Je vidět, že vás hodně svrbí pěsti…
Nemůžu se dočkat momentu, kdy zase budu bez rukavic. V tréninku na tom často pracuji s kluky z Kanady nebo s dalšími, co hráli za mořem. Po tréninku shodíme rukavice, potaháme se a řekneme si, co můžeme zlepšit. Určitě nejsem typ, co má rukavice přilepené, ale na bitku musíme být prostě dva. Občas i spoluhráče na tréninku štvu, že je chytám a zkouším něco, nebo je jen lehce seknu přes lýtka, aby oni šli po mně. Občas dokážu se svou přehnanou aktivitou lézt na nervy (smích).
A věnujete se boxu stále ve volnu i mimo ledovou plochu?
Stále je to po hokeji moje největší sportovní záliba. Když jsem zrovna v Plzni, rád zamířím na trénink Boxing clubu Star, kde jsem ve 14 letech začínal u Pavla Bydžovského, ten už bohužel není mezi námi, a Radka Semana s Miroslavem Bursou. Ti tvoří super tréninky jak po boxerské, tak i kondiční stránce. Je to jiný pohyb a zátěž než při hokeji. Hlavně pracuje i hlava docela odlišně. Po sezoně je vždy více času se tomu věnovat. Po konci loňské sezony se mi povedlo se dostat do ringu s Václavem Pejsarem. Ten mě naštěstí ušetřil, ale měl jsem velký prostor se něco naučit.
Ještě zpátky k Plzni. Nešlo si nevšimnout, že váš táta byl poměrně aktivní na sociálních sítích Indiánů, kde často rázně komentoval aktuální dění. Jak jste to vnímal?
Ano, toho si opravdu nešlo nevšimnout (smích). Tenkrát jsem se od toho musel distancovat hlavně z profesionálního hlediska jako člen klubu, ať už to byla pravda, nebo ne. I jsem tenkrát dostal “pozvánku“ k vedení klubu, kde jsem k tomu měl možnost říct své.
Snažil jste se ho nějak krotit?
My dva jsme s tátou dvě osoby. Já hrál hokej na ledě a on třeba v tu chvíli psal komentáře. Každopádně ho nedokážu krotit nebo brzdit v ničem, i kdybych tu potřebu třeba někdy měl. Na to jsem pořád oproti němu moc malý a slabý a ani nemám žádnou páku. Navíc, proč se stavět proti své rodině? Táta chodil na všechny mé tréninky a zápasy, takže toho hodně zaznamenal v plzeňském prostředí. Lidi dokázali poznat, co se v komentářích skrývá, a číst mezi řádky.
Je pravda, že většinou ty komentáře poukazovaly na věci, o kterých se nerado veřejně mluví…
Nyní ta situace v Česku je taková, že se řeší, proč jsme tam, kde jsme. Ve srovnání s cizinou nám prostě všichni utíkají, nebo už utekli. Velkým důvodem je za mě právě to, že nechceme slyšet pravdu a postavit se jí čelem. To je ta věc, co se u nás nenosí. Ne říct svůj vlastní názor, ale poslechnout si pravdu. Táta je člověk, co se před nikým nesnižuje a nelže. Především se nebojí nikomu říct pravdu do očí. Možná proto se ty veřejné komentáře tolik řešily. Kritika se těžko všem kouše, zvláště veřejná.
Mělo to pro vás nějaké následky?
Kdo se vůbec momentálně dokáže postavit čelem ke kritice, anebo pravdě? U vedení jsem byl na koberečku, měli dokonce kontakt na tátu. Já nebyl ten člověk, kdo by tam měl sedět, protože jsem ty komentáře nepsal. Nakonec to dopadlo tak, že byl táta na sociálních sítích zablokován z důvodu, že se nehodí, aby jeho komentáře četli sponzoři.
36
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
