Ačkoliv je třetí nejvyšší tuzemská soutěž kvůli pandemii koronaviru aktuálně pozastavená, klatovský klub nelení a baví fanoušky zajímavým virtuálním programem. Jedním z nich byl i živý livestream právě s vytáhlým obráncem, který odpovídal na hokejové otázky i dotazy z nesportovního světa na oficiálním Instagramu západočeského klubu.

Ondřeji, jak dlouho hrajete hokej a jakými kluby jste v kariéře prošel?
Hokej hraji od svých šesti let, takže se mu aktivně věnuji už dvacet let. Začínal jsem na Spartě, protože pocházím z Holešovic. Potom jsem šel na Hvězdu a další kroky mě nesly do Slavie a Jihlavy. Nakonec jsem skončil tady v Klatovech, kde jsem moc spokojený.

Určitě jste měl za tu dobu možnost potkat a hlavně poznat spoustu lidí. Máte nějakého dobrého kamaráda z hokejového prostředí?
Kamarádů mám spoustu, v tom je hokej opravdu krásný. Propojuje lidi. Za tu dobu jsem si udělal hodně přátel a známých. Je moc hezké, když někam přijedete a potkáte se tam s lidmi, se kterými jste v minulosti hokejově spolupracovali.

Platíte za obránce, jehož styl hry je založený na velké bojovnosti. Máte nějakou zajímavou historku z ostřejšího souboje nebo bitky?
Nejsem vyloženě bitkař, který by jezdil po hřišti a se zlým „kukučem“ vybíral, s kým se popere. Ale když je příležitost, rozhodně se nebojím shodit rukavice. A ta historka? Už je to dlouho. S tím klukem jsme se celé střídání pohybovali kolem sebe, on do mě strkal. Pak se strhla u brány šarvátka, já jen koukal a nevěděl jsem, co se děje. Povalil mě na zem, až mi spadla helma, a já si dal hlavou o led. Pak jsem jen zavřel oči a začal kolem sebe máchat rukama. Když jsem otevřel oči, ten kluk měl rozseklé obočí. Pak mi spoluhráči říkali, že jak jsem měl zavřené oči a zuřivě kolem sebe máchala rukama, tak jsem trefil i rozhodčího, který se tam připletl. Tenkrát jsem dostal flastr za bitku, kterou jsem ani neviděl (směje se).

V Klatovech působíte už šestou sezonu, takže prostředí druhé ligy znáte parádně. Co říkáte na její úroveň?
Myslím si, že liga šla kvalitou hodně nahoru. Je tu celá řada mladých kluků, kteří se tu rozehrávají, dostávají šanci rozehrát se.

V letošním, aktuálně pozastaveném ročníku, působíte s týmem ve skupině Jih. Co říkáte na tuto skupinu?
Přibyl nám tam Cheb, který jsme předtím vůbec neznali (Cheb postoupil z krajské ligy Plzeňského a Karlovarského kraje). Je tam hodně kvalitních týmů, ať už to je Kobra nebo Havlíčkův Brod. Cítím a hlavně věřím, že budeme patřit k favoritům této skupiny. Až se soutěž samozřejmě zase rozjede.

V minulé sezoně, která se kvůli první vlně pandemie koronaviru nestihla dohrát, respektive její play-off, jste nastupovali proti čínskému týmu China Golden Dragon, který však v soutěži působil v roli otloukánka a pravidelně dostával vysoké příděly. Jak jste viděl jejich přínos pro druholigovou soutěž?
Upřímně jsem tomu projektu moc nerozuměl, ale rozhodně byla jejich účast zajímavým zpestřením soutěže. V žádném případě je nechci nijak shazovat, ale za celou sezonu uhráli jediný bod. Myslím, že to bylo proti Písku. Zápasy s nimi nám ale přinášely důležité body a rozhodně jsme šli do duelů s nimi s tím, že je nesmíme za žádnou cenu podcenit.

Když se podíváme obecně na třetí nejvyšší domácí soutěž, proti komu se vám hraje dobře, a máte nějaký tým, se kterým se vám nehraje zrovna dvakrát nejlépe?
Nemám vyloženě soupeře, který by mi vadil. Já osobně se na každý zápas připravuji stejně a snažím se jet naplno. Ale vím, že třeba v Jablonci je nepříjemné hrát, a pak také v Příbrami. Pokud bych měl vybrat soupeře, proti kterému se mi hraje dobře, tak asi Kobra Praha. S nimi to jsou vždy vyhrocené zápasy, a to mám rád. A v poslední době se nám proti nim i dařilo.

Právě s týmem z hlavního města jste měli dobře rozehranou čtvrtfinálovou sérii loňské sezony, kterou ale následně ukončil koronavirus. Věříte, že kdyby se soutěž nepřerušila, postoupili byste do dalšího kola?
Ano, myslím si, že kdyby nebylo koronakrize, tak jsme do druhého kola play-off postoupili. Tvrdě jsme si za tím šli, věřili se, ale byli jsme zároveň pokorní. O to větší zklamání bylo, kdy nám sezonu předčasně ukončili.

Pár zápasů jste mezi tím odehráli bez fanoušků. Jaké to vlastně je pro hokejistu? Vnímáte to nějak na ledě?
Je to strašný! 200, 400, 500 diváků v ochozech – může se zdát, že to není nic moc, ale to není pravda. Lidi na hokeji nám strašně chybějí. Ty emoce, prožitky, když fandí, řvou, to je hrozně příjemné. Když se hraje bez nich, slyšíte i to, co si šuškají rozhodčí někde v rohu mezi sebou. Navíc pak úplně ztrácíte výhodu domácího prostředí.

Už jsme zmínili, že prosazujete bojovný herní styl. Na pozici obránce je to koneckonců potřeba. Ale zeptáme se; zranil jste někdy někoho?
No, zranil, ale nebylo to schválně. Zranění jsem přivodil svému kamarádovi, se kterým jsem hrál ve Slavii. Dohrál jsem ho u mantinelu, nebyl to žádný faul, ale zlomil jsem mu klíční kost. Mrzí mě to, ale to je hokej…

Vzpomenete si na svůj nejpovedenější zápas?
Asi rád vzpomínám na domácí zápas s českobudějovickým David Servisem, se kterým jsme hráli doma. Mně se podařilo jakožto obránci vstřelit hattrick, přičemž rozhodující gól jsem dal v prodloužení. Na vítěznou branku mi nahrával tehdejší kapitán Honza Topinka. Byl to strašně hezký pocit.

Hodně sportovců, obzvlášť hokejistů, dodržujete před zápasem nějaký rituál, bez kterého na ledě nedá ani ránu. Jak to máte vy?
Dříve jsem měl spoustu rituálů, ale většinu z nich jsem se naučil nedělat, protože když se někam přijelo pozdě nebo jsem byl v časovém presu a já si ten svůj rituál nestihl udělat, dostával jsem se pod zbytečný stres. Takže teď žádný rituál už víceméně nemám. Možná jen to, že si jako první vždy nasazuji levou brusli a dám si před zápasem kafe (smích).